V sezoně přišlo další z mnoha zranění a dlouhá pauza. A tak Antonín Růžička řekl dost! V pouhých pětadvaceti letech ukončil svou hokejovou kariéru. Za roky strávené v sešívaném dresu se pro něj ze Slavie stala srdcovka, na kterou nedá dopustit. A stejně je tomu i naopak. Výkony na ledě i chováním mimo hrací plochu si totiž červenobílý odchovanec vybojoval pevné místo mezi největšími oblíbenci slávistických fanoušků. Jak bude mladý zadák na roky strávené hokejem vzpomínat?

Kdy jste definitivně dospěl k tomu, že už to dál nejde a budete muset skončit? Jak dlouho jste se rozmýšlel a co na to říkali blízcí a spoluhráči?
Nebylo to žádné náhlé rozhodnutí. Spíše spojení více faktorů, které mě během času ovlivnily. Samozřejmě to nejspíš i urychlilo další zranění, kvůli kterému jsem nedohrál konec sezony. Co se týče blízkých a spoluhráčů, někdo o mém rozhodování věděl více a někdo zase méně, takže část byla určitě překvapená. Nicméně jsem až na výjimky cítil podporu.

Kariéru vám předčasně ukončila hlavně častá zranění. Která z nich byla nejhorší. A co všechno se vám během kariéry z pohledu zdravotních trablů přihodilo?
Konkrétní výčet všech zranění by byl opravdu dlouhý. Ale obecně se dá říct, že co sezona, to nějaké zranění. Nejhorší byly určitě otřesy mozku. Po druhém jsem si opravdu začal uvědomovat, že zdraví máme jen jedno a že je fajn být zdravý.

Po konci každé profesionální sportovní dráhy vždy nastává čas bilancování. Jaká byla ta vaše?
Ač to zní jako klišé, tak moje kariéra byla Slavia. Vždy jsem si říkal, ze by bylo fajn oblékat jen jeden dres. A to se mi povedlo. Mám sice pár zápasů v jiných klubech, ale opravdu jen málo a navíc jsem vždycky podstatnou část sezony odehrál za Slavii. Pokud mam byt ale upřímný, tak ambice byly samozřejmě vyšší. Dle mého názoru jsem ve věku, kdy je nutné začít uvažovat co dál…

Kdybyste měl vybrat zásadní a přelomové momenty vaší kariéry, jaké by to byly?
Zásadní byly dva tituly s dorostem. To bylo krásný! Pak jedna sezona v juniorce, kde byla výborná parta. I když tu jsme měli v mládeži skoro vždycky skvělou. Bylo to tím že jsme spolu vyrůstali a kolektiv se nijak zásadně neměnil. Přelomová sezona potom byl první rok v áčku, kdy se člověk rozkoukává a zjišťuje, že tu máme hodně šikovných hokejistů a najít si skulinku mezi chlapy nemusí byt vůbec jednoduché. Co se týče kabiny, v chlapech už to bylo jiné, protože parta se mění.

Důležitou součástí týmu jsou nejen sami hokejisté, ale také trenéři. Na jaké kouče a spoluhráče budete nejvíc vzpomínat a proč?
Tohle je vždycky těžká otázka. Nerad bych na někoho zapomněl. Já měl na Slavii vždy skvělé trenéry. Snad se nebudou zlobit, když žádného nevyjmenuji, ale myslím, že ti správní vědí a pochopí. Jsou hráči, s kterými se pořád vídám, a pak jsou hráči, které vždy moc rád uvidím, ale bohužel nejsme ve spojení.

Můžete o některých spoluhráčích říct, že jsou z nich kamarádi na celý život?
Absolutně.

Když se vrátíme zpátky k hokeji. Co vám za dobu kariéry nejvíc dal a co naopak vzal?
Určitě mi dal některé charakterové rysy. Naučil mě, že nic není zadarmo, a pokud člověk něco ošidí, kdekoli, tak si může být jistý, že se mu to vrátí. Na druhou stranu pokud je člověk poctivý, tak se musí naučit i trpělivosti a musí věřit, ze jednou ta šance přijde. Dal mi kamarády, krásné zážitky a hodně do života. Co mi vzal? Asi kus zdraví a čas.

Byl za zhruba dvě desítky hokejových let ještě v minulosti okamžik, kdy jste uvažoval o konci? Ať už z jakéhokoliv důvodu.
Skončit ne. Ale určitě nastaly momenty, kdy se člověku nedaří a pak se mu na zimák chodí hůř. Nicméně jednou je člověk nahoře a jednou zase dole. Je důležité takové stavy vydržet a ono to zase bude lepší.

Byla nějaká věta, se kterou vás rodiče vždycky posílali na zápas? A potom třeba přítelkyně?
Ať se daří, nebo tfuj tfuj tfuj. (smích)

Slavia je srdcovka. Reprezentace? Cítil jsem hrdost, říká Růžička

Když se před vámi řekne slovo hokej, co si okamžitě vybavíte?
Slavii.

Právě v Edenu jste jako slávistický odchovanec strávil takřka celou kariéru. Co si vybavíte, když se řekne Slavia? A jak vůbec budete na Slavii jako klub vzpomínat?
Budu na něj vzpomínat jak na druhou rodinu. Já se na Slavii měl vždy dobře a za těch dvacet let, co jsem tam skoro každý den chodil, už znám každý roh a upadlou omítku. (smích) Takže Slavia je srdcovka.

V dresu Slavie odehrál Antoním Růžička až na pár zápasů takřka celou kariéru.

Co pro vás bylo v sešívaném celku vrcholným zážitkem a co naopak nejhorším a proč?
Jak už jsem říkal, tituly s dorostem. Pak první derby v áčku a atmosféra v Brně. Nejhorším bylo zklamání v juniorce, kdy jsme měli skvělý tým. V semifinále jsme měli perfektně nakročeno, ale nakonec nás vyřadila Plzeň. Potom samozřejmě sestup.

Slavia musela v posledních letech přežít řadu karambolů, jak těžké bylo tyhle věci zvládnout z pohledu hráčské psychiky?
Z pohledu hráčské psychiky si myslím, že to nebylo až tak těžké (krom play-out, které bylo opravdu hodně náročné). Z psychiky někoho, kdo má ke Slavii vztah, to bylo samozřejmě vždy náročné.

Na co se Slavia může spolehnout, jsou fanoušci, i když jich stále ubývá. Vrylo se vám jejich fandění a tradiční děkovačky do paměti?
To si myslím, že bude určitě jedna z věcí, na které budu vzpomínat a asi ani nikdy nezapomenu. Já bral naše fanoušky vždy velmi pozitivně a myslím, že jsem si s některými z nich vytvořil hezké pouto.

Zahrál jste si i za mládežnické reprezentace. Jaký to byl pocit vyjet na led v národním dresu?
Na to snad stačí jedno slovo – hrdost. Také bylo fajn vidět, jak jsou kluci šikovní ve světě. Diky reprezentaci jsem se mohl podívat i do jiných zemí, což jsou pro mě momentálně asi největší zážitky.

Jak právě na reprezentaci vzpomínáte? Jaké akce jste absolvoval a co si z nich odnesl?
Co stoji za zmínku, je určitě Memoriál Ivana Hlinky a MS do 18 let. Na MS do 20 let jsem se bohužel nedostal. Vzpomínám na všechny akce, protože jsem měl možnost se podívat do jiných zemi. Samozřejmě tam není skoro žádný prostor pro místní poznávání památek, ale i tak člověk nasaje tamní atmosféru. Z tohoto pohledu byly možná lepší menší akce. Z hokejového hlediska jsem si vždycky říkal: K**** to je rychlý. (smích)

Hokej mi zatím nechybí. Kluci a kabina ano, přiznává mladý bek

Na ČZU jste vystudoval bakaláře a ve studiu pokračujete dál. Co teď konkrétně děláte?
Přesně tak, vystudoval jsem poradenství v odborném vzdělávání a teď studuji na ČZU regionální rozvoj. Co ze mě bude, zatím nevím. Pro mě je nejdůležitější, že mě to baví a že se dozvídám zajímavé věci. Titul je samozřejmě důležitý, ale moje motivace je úplně někde jinde.

Po konci kariéry se asi zatím věnujete hlavně studiu. Kde se vidíte v budoucnosti? U hokeje jako trenér, nebo třeba v jiné sféře? Co by vás bavilo?
Já měl to štěstí, že jsem dostal možnost se podílet na vytváření systému vzdělávání ve velmi úspěšné firmě. To mě momentálně naplňuje a je okolo toho hodně práce. Líbí se mi nové prostředí i skvělá parta, která tam je. Navíc to je přesně to, co jsem vystudoval.

Zatím je to jen chvilka, navíc doba suché přípravy, která je pro hokejisty nutné zlo. Nezačal vám přesto hokej a příprava třeba už chybět?
Co mi opravdu chybí, je kabina a kluci. Na druhou stranu existují telefony a s kým jsem si blízký, tak si vždycky najdeme čas, abychom se viděli. Letní příprava mi určitě nechybí, ale pohyb ano, takže se snažím každý den zařadit nějakou aktivitu. Vlastně jsem zjistil, že mě i docela baví běhat.

Určitě teď budete mít víc času na věci, na které předtím prostor nebyl. Na co se třeba těšíte nebo chcete vyzkoušet?
Těším se, že si půjdu v zimě zalyžovat. Momentálně jsem si našel čas na více sportů. Líbí se mi, že si po něm jdeme s klukama sednout a tak nějak mě netrápí, jestli budu další den unavený, nebo ne. Celkově teď vnímám, že si svůj čas mohu lépe plánovat.

S aktivním hokejem jste skončil, budete se chodit na Slavii alespoň dívat a podporovat mladý tým, jenž se letos vytvořil?
Určitě budu. Já už jsem tam byl i teď několikrát na inspekci.(smích)