Vladimír Růžička: Na prvním místě rodina, hned v závěsu Slavia

P r a h a - Každý den je v jednom kole. S úsměvem přiznává, že je blázen do hokeje a za nic by neměnil. Vladimír Růžička se zkrátka nezastaví, za den vyřídí nespočet telefonických hovorů, na zimních stadionech tráví spoustu času. Našel si však chvilku a před časem nám poskytnul exkluzivní interview. V něm se rozpovídal o svých zálibách, o tom jak je důležité rodinné zázemí, o Světovém poháru a vzpomínce na celý život či o tom, jestli nenapodobí slavného fotbalového trenéra Alexe Fergusona. "Mám nabídky z reprezentace i další jiné, ale já chci být ve Slavii, jsem tady maximálně spokojený," říká Vladimír Růžička, který je Slavii věrný už přes deset let.

"V upraveném znění vydáno v: ARENA 2/2004, str. 20 -23"

Vladimír Růžička (*6.6. 1963), generální manažer a hlavní kouč pražské Slavie, je bezpochyby největší osobností v historii hokejové Slavie. V roce 1994 pomohl Slavii k postupu do extraligy a od té doby, tedy již více než deset sezón, patří jeho srdce Slavii. Celkem šest sezón oblékal dres týmu z Vršovic, dodnes je nejproduktivnějším hráčem slávistické extraligové historie. Po ukončení hráčské kariéry v roce 2000 se stal generálním manažerem a poté i trenérem Slavie. V sezóně 2002/03 dokráčel s týmem až na samotný vrchol české extraligy - k zisku mistrovského titulu. V minulé sezóně si Slavia účast ve finále zopakovala, ale na Zlín už nestačila. Letos vedl český národní tým na Světovém poháru, jako hlavní kouč bude stát na střídačce i příští rok na MS v Rakousku. Ve výboru hokejového svazu má na starosti všechny reprezentace od týmu do 16 let až po Áčko.

O životě, o rodině...

Je o vás známo, že hokejem žijete takřka 24 hodin denně. Myslíte, že někdy nastane doba, kdy budete chodit na hokej jen tak jako divák a budete se na něj dívat bez stresu, emocí či napětí?
Musím říct, že takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Nepřemýšlím o tom, co bude za rok nebo za pět let, nebo dokonce za deset nebo patnáct. Takhle jsme o tom nikdy nepřemýšlel a nepřemýšlím. Mne zajímá současnost, zatím hokej dělám a dělám ho rád. A to je pro mě to důležité.

Jak se na to tváří rodina? Neříkají vám doma, abyste trošku zvolnil, nebo už si prostě zvykli?
Tu funkci, co teď zastávám, už přede mnou vykonával František Černík. Rozdíl je pouze v tom, že co jsem tuto funkci vzal já, tak se o to média více zajímají. Ano, mám u reprezentace na "hrbu" všechno od šestnáctky až po A-mužstvo co se týče trenérů. Za to zodpovídám, ale žádný problém s tím nemám. Se všemi trenéry jsem během sezóny v kontaktu, jednou za dva měsíce mám s reprezentačními trenéry schůzku, jakoby po každé akci. Všichni se sejdeme a povídáme si o těch akcích. To není zase tak náročné.

Vaše žena vašemu počínání fandí, přesto neřekne někdy, byť z legrace, tak dost!?
Mám super manželku, ona už mě zná a ví, že hokej pro mne hodně znamená. Už když jsem hrál, tak jsem byl blázen do hokeje, teď to jenom pokračuje. Máme syna, který tady hraje a ona nevynechá jediný zápas. I na A - mužstvo chodí. Musím říct, že za to všechno, co dělám, děkuji jí, protože na to mám klid. Ono to zázemí strašně rozhoduje, pomáhá vám v tom, že když něco děláte, tak se na to můžete stoprocentně soustředit. Jak říkám, je to super.

Kolik volných chvilek za týden máte? Máte vůbec čas na nějaké záliby?
Jak začne sezóna, tak jsem u dorostu nebo u A - mužstva, pořád jsem na stadionu nebo jezdím na zápasy. Je ale někdy zápas, kam bych se chtěl jet podívat, ale musím pak už o tom uvažovat a jsem radši doma s manželkou a trošku si odpočinu. Není to jednoduché, ale zatím mi to vyhovuje. Záliby mám většinou v létě, hrozně rád hraji golf, což však v zimě moc nejde. Přes sezónu chodíme s manželkou hodně do kina.

Doma máte satelit s více než 1000 televizními kanály, jak to vypadá, když usednete k televizi?
Jakmile si k tomu lehnu a začnu přepínat, tak to vezme manželka dráhu a jde se koukat jinam (smích). Je pravda, když je na to čas, tak se koukám rád, ale těch programů je tolik, že je ani nemůžu všechny využít. Většinou si přepínám mezi sportovními programy, golf, hokej, sledoval jsem hodně NHL. Teď když se nehraje, tak koukám především na fotbaly a na sporty, které mě baví.

Kdyby nebylo hokeje, co byste rád dělal? K jaké profesi byste inklinoval? Jaké jiné povolání byste si rád vyzkoušel?
Kdyby nebylo hokeje, tak bych se určitě věnoval fotbalu. Když jsem byl ještě malým klukem, tak jsem hrál fotbal a dokonce mě bavil víc než hokej. Bydleli jsme ale v Litvínově, kde fotbal nebyl, ten byl až v Teplicích, a protože jsme tam měli hokejový stadion, tak jsem se začal věnovat pouze hokeji. Když jsem se v deseti jedenácti letech rozhodoval, tak jsem se rozhodl pro hokej, respektive otec tehdy za mne rozhodl, protože měl na mě velký vliv. Byl to on, kdo mě jak k hokeji, tak i k fotbalu vedl. Táta mě všude vozil a myslím si, že na tom, že jsem hrál hokej, měl obrovskou zásluhu, protože když se muselo rozhodnout, který z těch sportů budu dělat, že se rozhodl pro hokej. Musím říct, že mně se ale líbily oba ty sporty, v těch deseti jedenácti letech mě více bavil fotbal.

O reprezentaci...

Od letošní sezóny se zdálo, že si odpočinete od reprezentace, ale ještě než začala sezóna, jste už byl zase v jednom kole. Nabídku na spolupráci s Ivanem Hlinkou jste odmítl, po jeho tragické smrti však nastala jiná situace. Bylo vůbec možné tuto nabídku odmítnout?
Odmítnout jsem to chtěl, ale po rozmluvách na výkonném výboru se to nakonec rozhodlo takhle a já to přijal. Hlava mi říkala neber to, ale srdce opak, nebylo jiné východisko. Tři týdny co jsem prožil s mužstvem, trenéry a všemi lidmi okolo na Světovém poháru, byly senzační a budu na to hrozně rád vzpomínat.

Pana Hlinku jste znal nejen jako hráče, trenéra, ale především jako člověka a kamaráda. Jaké vzpomínky na něj budete nosit navždy ve své hlavě?
Určitě jen ty nejlepší. Byl to velký hráč, trenér i člověk. Budu si ho vždycky pamatovat jako férového chlapa. Určitě budu vzpomínat na to všechno, co jsme spolu prožili, jak na hokeji, tak i na golfu. Na takového člověka se nedá zapomenout. Myslím si, že všechny ty pocty, co teď dostává, si zaslouží, protože pro hokej u nás udělal strašně moc. Je jen škoda, že tady s námi už není.

Příprava na Světový pohár začala pár dní po té tragické nehodě, jak těžké bylo připravit hráče, aby se soustředili na hokej?
Nebylo to jednoduché, ale kluci to vzali super. Věděli, že Ivan by si to jinak nepřál, než aby se šlo hrát a abychom hráli náš chytrý český hokej. Řekli jsme si, že budeme hrát za něj a myslím si, že mužstvo to jednoznačně splnilo a Ivan by byl na hráče hrdý.

Na dresu hráči nosili na jeho památku číslo 21. Ztrátu blízkého člověka a velké osobnosti už nikdo nenahradí, přesto mohlo právě to tým stmelit?
Stmelit to může vždycky, jak už jsem říkal, hráči přihlédli k tomu co se stalo a v duchu hráli za něj, tak jak jsme si řekli.

Na začátku sezóny je asi pro všechny hráče těžké hrát takový turnaj, jako byl Světový pohár, hned ve vrcholné formě...
Není to jednoduché, obzvlášť, když k té tragické nehodě Ivana Hlinky došlo dva dny před prvním srazem. I tréninky jsme tomu zpočátku přizpůsobili, ale od porážky s Finskem jsme zase trošku přitvrdili. Myslím si, že i mužstvo to tak bralo a opravdu šlapalo tak, jak jsme si představovali. Hráčům patří rozhodně dík za to, co tam předváděli.

Zlom pro český tým přišel asi po 2.třetině prvního utkání ve Švédsku. Mohl zafungovat pud sebezáchovy, že hráči nechtěli dopustit další zklamání a dokázat fanouškům, že hokej umějí?
Zápas s Finskem jsme nezvládli, ten jsme opravdu odehráli špatně. Po dvou třetinách zápasu se Švédskem jsme prohrávali 4:0, ale myslím si, že právě se Švédskem jsme hráli, nebýt zbytečných faulů ve druhé třetině, už mnohem lépe. Udělali jsme zbytečné fauly a Švédové je potrestali. Švédsko mělo opravdu vynikající mužstvo, ale co tam naši hráči ve třetí třetině s takovým mužstvem jako bylo Švédsko předváděli, to bylo opravdu neskutečné. Myslím si, že mohli mluvit o štěstí, že ten zápas skončil tak, jak skončil. Vždyť oni v poslední třetině nevěděli, kam dřív skočit. Musela se jim motat hlava ještě dva dny potom. Domnívám se, že kluci dokázali, především potom v těch dalších dvou zápasech, co jsou za hráče, že se jako parta dali dohromady a pracovali velice dobře. Bylo to super!

Po postupu přes Švédsko přišlo semifinále proti Kanadě, na její půdě a další skvělý zápas. Hřál vás po utkání, i když dopadlo pro nás s nešťastným koncem, dobrý vnitřní pocit, že tým ukázal všechno co v něm je? Kdo zápas viděl, tak na něj bude určitě vzpomínat ještě dlouho a zařadí se k památným hokejovým bitvám…
Určitě jsme byli všichni smutní, že jsme nepostoupili, protože naši hráči předvedli opravdu vynikající výkon a bylo neskutečné, co tam předvedli. Jednoznačně Kanadu přehrávali, takové silné mužstvo, které bylo do té doby suverénní. Viděl jsem jí hrát třeba se Slovenskem, kdy hrála úplně v pohodě a vyhrála asi pět jedna. Mrzelo nás to, ale určitě hřál pocit, že všichni pro to udělali maximum a to je důležité, prohrát se může, ale musí se odejít se vztyčenou hlavou a to každého trenéra hřeje. Jako trenér i jako hráč si řadím zápasy jinak, ale určitě zápas v Torontu znamená vzpomínku na celý život. Takové utkání se nehraje každý den, doma v Torontu Kanada neprohrála asi 40 let a naši hráči měli na to, aby se jim to podařilo. Bohužel to štěstíčko se k nám nepřiklonilo.

Byl jste zvolen hlavním koučem i pro MS v Rakousku, během sezóny budou tým vést Ondřej Weissmann, Radim Rulík a Marian Jelínek. Rozhodlo se tak na zasedání výboru svazu, myslíte že je to v současné situaci ideální řešení?
Řekl bych jednu věc. Mně trošku vadí, že stále to u nás nějací experti srovnávají s nějakým švédským modelem, finským modelem. Já bych to s žádným modelem nesrovnával. Dostali jsme se prostě do situace, která se tady nikdy předtím nestala, s touto situací se nepočítalo. A že se stalo s Ivanem to, co se stalo, tak jsme na to museli nějak reagovat. A jestliže výkonný výbor, kde sedí jedenáct lidí, takto jednoznačně rozhodl, tak si myslím, že to tak je asi dobře.

Ve výboru hokejového svazu máte na starosti všechny reprezentační výběry od týmu do 16 let až po áčko. Hodláte se soustředit jen na Slavii, nebo pomůžete nějak i národnímu týmu?
Samozřejmě je pro mě prvořadá Slavia, ví to národní mužstvo i všichni ve výkonném výboru. Jsou tam i lidé z jiných klubů, Zbyněk Kusý z Pardubic, Koželuh ze Sparty. Priority pro nás jsou kluby a reprezentaci musí dělat někdo, kdo dělá u nás hokej. Koho k tomu máme dát, lidi co to dřív trénovali? Je to normální, bylo to tak dřív a je to tak i nyní, nevím proč se tím musí pořád někdo zabývat. Já si dělám svou práci na Slavii a zabývám se i národním mužstvem, máme schůze jednou za dva měsíce, takže mi to nedělá problém. Stejně sleduji hokej už dlouho, vím hodně o hráčích, takže to není pro mě nic nového.

O Slavii...

Ve Slavii jste od roku 1994 a už několikrát jste prohlásil, že jí nechcete opustit. Je možné, že se z vás stane třeba obdoba slavného fotbalového trenéra sira Alexe Fergusona, který je v Manchesteru United už osmnáctou sezónu v řadě?
(smích) Pokud Slavia bude mít zájem, tak proč ne? Mám nabídky z reprezentace i další jiné, ale já chci být ve Slavii, jsem tady maximálně spokojený, rozjelo se to a chci u toho zkrátka dál být. Říkal jsem to už několikrát, kdyby mi přišli nabídnout cokoliv, tohle není věc peněz. Do Slavie jsem přišel v devadesátém čtvrtém a řekl, že chci aby z klubu jednou něco bylo. Prezident klubu si na to možná jako jeden z mála vzpomíná, jinak z ostatních už tu nikdo není. Vždycky když takhle něco řeknu, tak to myslím vážně. Neříkal bych to, kdybych sem přišel na dva roky, vydělal si peníze a šel pryč. Chci aby to tady fungovalo, aby všichni lidé co pracují ve Slavii byli spokojení, abychom potěšili lidi co Slavii fandí. Samozřejmě jsou dobré věci, na které se hezky vzpomíná a jsou špatné věci, když se prohrává. S tím se musíme vyrovnat a poprat se. Já vyžaduji tvrdou práci od sebe stejně jako od všech ostatních a je pro mě prvořadá Slavia, nic jiného.

Mohlo by se o vás říci, že jste potkal dvě životní lásky? Tou první je vaše žena a druhou Slavie?
Určitě na prvním místě je rodina, to je jasné. Právě proto, že manželka je taková, jaká je, tedy perfektní. Ví, že když nejsem na stadionu, tak bych musel mít čtyřicítky teploty. Takže na prvním místě je určitě rodina, ale hned v závěsu Slavie. Hokej pro mě hodně znamená a jsem rád, že dělám něco, co mě baví. Nedovedu si ani představit dělat nějakou jinou práci.

Za pár let se fanoušci možná opět dočkají jména Vladimír Růžička ve slávistické sestavě. Platí u vaše syna známé rčení: jablko nepadá daleko od stromu? Zdědil po vás některé vlastnosti?
Nechci to hodnotit jako manažer nebo trenér Slavie, ale z hlediska táty. Je to už dneska vidět, že ve svém věku má talent. Ale je pravda, že talentů už bylo strašně moc a vždycky pak najednou zmizely. Musím teď dělat na tom, aby ten talent proměnil v něco víc, aby z něj jednou něco mohlo být. Třeba se toho dočkáme, že bude za Slavii hrát, já bych si to jedině přál. A to platí u všech hráčů, které si vychováváme.

Při zápase extraligy na lavičce Slavie Vladimír Růžička, na ledě Vladimír Růžička junior. Jaká je to představa?
Musím říct, že teď to slyším poprvé, vůbec jsem o tom zatím nepřemýšlel. Tím se nezabývám, na to si myslím, že je ještě čas.

Ve Slavii jste prožil chvíle při postupu do extraligy, pak dlouhé léta vedl tým jako kapitán a nejproduktivnější hráč, až se vám povedlo jako trenérovi vynést Slavii až na mistrovský trůn. Jak zpětně hodnotíte těch více než deset let ve službách Slavie?
Když jsem tu byl jako hráč, tak jsme se drželi jak jsme mohli a nebylo to nejhorší. Za poslední roky si myslím, že se Slavia dostala ke klubům, které patří na špici extraligy. Tak to je, za poslední čtyři sezóny jsme nebyli nikde jinde než mezi posledními čtyřmi. Pro Slavii je to obrovský úspěch, hlavně se nám povedlo před dvěma roky vyhrát extraligu, čímž se některé kluby ještě nemůžou pochlubit.

Slavia se letos v začátku sezóny čato trápila v koncovce. Čím si to vysvětlujete?
Myslím si, že jsme vždycky měli trošku problémy s koncovkou. Ale je také pravdou, že jsem s předváděnou hrou spokojený, ta hra je dobrá. Musíme ale trošku změnit styl hry. Všechna mužstva na nás hrozně brání a čekají na brejky. Našim brankářům se nechytá dobře, to se například potvrdilo v Jihlavě, takový zápas nemůžeme prohrát. Pro naše brankáře to opravdu není jednoduché. Na ně jde čtyři pět střel za třetinu, my soupeře přestřílíme, patnáctkrát vystřelíme a nakonec třetina skončí jedna nula, nebo dokonce jedna jedna. Musíme hru trošku změnit a něco s tím udělat. Snažíme se hrát hezký hokej, ale to je na nic. Je vidět, že hezký hokej se hrát nevyplácí, nás zajímají výsledky, a ne to, jestli hrajeme hezký hokej. My potřebujeme vyhrávat, to je jediné, co mě teď zajímá.

Svými finesami i nádhernými góly jste před lety bavil diváky v Edenu. Nesvrbí vás tak někdy ruce, nemáte chuť někdy vlézt na led a všem ukázat jak se hraje hokej, jak se střílí góly? Že prostě ještě hokej hrát umíte?
Samozřejmě, že na střídačce řvu, nebo v kabině, když máme tutové šance, ale neproměníme je. Na druhou stranu je teď ten hokej jiný. Já jsem ty góly dával v jiné době. Teď tady máme jiné a dobré hráče, i já jsem teď v trochu jiné pozici. Těch hráčů já si vážím, ale někdy prostě ulítnu, zařvu. Nedá se nic dělat, musíme se propracovat k tomu, že góly začneme dávat. Máme super gólmana, takže já věřím, že až začneme dávat góly, tak že se zase vrátíme k té dřívější pohodě, že budeme hrát hokej, který je i pohledný. Ale jak říkám, teď to musíme trošku změnit. Jediné, co mě teď zajímá, je výsledek. Musíme se v tabulce tlačit jinam, než kde jsme. (rozhovor vznikal v říjnu - pozn.aut.)

O Sazka Areně...

Od nové sezóny jste se již natrvalo usadili v nové moderní Sazka Areně. Cítíte se tam už jako doma? Jak jste s novými podmínkami spokojeni?
Samozřejmě je to začátek a není to jednoduché. Musím říct jednu věc, když někdy sedím v autě a jedu z jiných stadionů, tak srovnávám, že my hrajeme v takové aréně a jiné kluby nemají takovou možnost. Je to něco nového pro lidi, dneska si třeba ještě neuvědomují, až bude zima a ošklivé počasí, jak tam budou sedět někdy v prosinci jen v tričku. Je to kulturní prostředí, i pro hráče. Když se hraje v Sazka Areně, je to svátek hokeje. Nechci ale aby si lidé řekli, oni hráli v Edenu a teď hrají v moderní hale, a všichni se z nich zblázníme. My máme to štěstí, že můžeme hrát v Sazka Areně a doufám, že lidé si tam najdou cestu a budou se bavit. A my budeme předvádět hokej, který chtějí vidět.

Jak se vám líbila atmosféra v Sazka Areně při prvních zápasech?
Atmosféra při prvním zápase se Spartou byla skvělá, ale pražské derby má trošku jiný náboj, co si budeme povídat. Samozřejmě na letošní sezóně bude hodně záležet, jak diváky přitáhneme. Proto už jsme udělali, že děti do 130 cm tam budou chodit za dvacet korun. Musíme udělat všechno, abychom fanouška do arény přivedli, aby se tam cítil dobře a v krásné hale viděl pěkný hokej. Jedno vím jistě, byla by škoda, aby Sazka Arena nebyla pro hokej využita a byla postavena jen pro mistrovství světa.