Už nejsem jen střelec, říká Jaroslav Bednář

P r a h a - Bylo kolem poledne, když se hokejisté pražské Slavie po dopoledním tréninku na nedalekém lehkoatletickém oválu začali trousit do restaurace Nad ledem k obědu. Mezi nimi i čerstvá posila z ruského Avangardu Omsk. „Tady si nesedejte, tady je to vyhrazené pouze pro hokejisty,“ odháněla jej nekompromisně jedna ze servírek. „Ale já jsem hokejista,“ odvětil muž s tmavými brýlemi. Evidentně zaskočená servírka stále nevěří. „A jak se jmenujete?“ Odpověď zní - Jaroslav Bednář.

Po Tomáši Divíškovi získala pražská Slavia pro novou sezonu další posilu a rovněž odchovance: osmadvacetiletého útočníka Jaroslava Bednáře. Tak mě tak napadá titulek: Dobří holubi se vracejí. Souhlasíte s ním?
Otázkou je, jestli ten holub je ještě pořád stejně dobrý… (smích) To se uvidí v létě, pořádně se potrénuje, snad to bude dobré.

"Chci pomoct mužstvu k titulu"

Když se ale někdo vrací ze zahraničního angažmá, tak nemůže být vyloženě špatný…
Není nikde napsáno, že musí být stejně dobrý, jako když tam odcházel. Záleží na mnoha okolnostech, mimo jiné i na tom, zda si ho trenér vybere. Když si mě Vláďa Růžička vybral, tak jsem se mu asi líbil. Vláďa je dobrý a zkušený trenér, doufám, že ho nezklamu, že podám dostačující výkon, abych pomohl mužstvu k titulu, po čem já moc toužím.

Je o vás známo, že jste odchovancem Slavie. Jaké byli vaše první hokejové krůčky, začátky, kontakt s hokejem…
Bylo mně asi čtyři a půl nebo pět let, když mě sem, do Edenu, jednoho rána otec přivedl a od té doby jsem se ze Slavie nehnul. Až v roce 1997 jsem odešel do Sparty, kde jsem byl s výměnou do Plzně celkem dvě sezony. Pak už jsem zamířil do zahraničí.

Vaše hokejové začátky, to je Slavia. V Praze je ale více stadionů, kde se věnují mládeži. Proč zrovna Slavie?
My jsme to sem z Jižního města měli asi nejblíže, blíž než do holešovické Sportovní haly.

Nebylo to také třeba i tím, že váš otec fandil Slavii?
Ne, otec byl Sparťan. Takový je prostě osud, myslím si ale, že nevybral špatně.

S klubem jste ve středu 18. května podepsal víceletou smlouvu, v tisku se mluví o dvouleté smlouvě. Hodláte se v Čechách usadit?
Ty dva roky tady stoprocentně budu, ať se děje, co se děje. Chci být dva roky v Čechách a co bude dál, to se ještě uvidí. Ty dva roky se ale chci usadit tady, v Čechách, zařídit si určité věci, zahrát si český hokej. Chci být s lidmi, které mám rád, počínaje mojí dcerou Natálkou, přes moji rodinu, až po přítelkyni Darinu Rolincovou, která je už vlastně teď také mojí rodinou.

Praha byla a je vaším domovem. Lze říct, že se po šesti letech vracíte domů?
Určitě.

Jaroslav Bednář u zimního stadionu v Edenu, kam se po osmi letech znovu vrátil.

"V Rusku to byla neskutečná zkušenost"

V extralize jste hrál naposledy před šesti lety za Spartu, kdy jste nastřílel slušných 23 branek a pět jste přidal v play off. Chcete na tuto produktivitu ve Slavii navázat?
Pokud si dobře pamatuji, tak tu sezonu předtím, kdy jsem byl vyměněn do Plzně, jsem měl ještě lepší statistiky, dal jsem snad 26 gólů… Myslím si, že momentálně ale hraji trochu jiný hokej než předtím. Naučil jsem se také bránit, už nejsem jen střelec. Jsem teď spíše takový týmový hráč, pracuji pro tým. Pokud bude potřeba bránit, tak budu bránit. Dnes ten hokej je natolik kvalitní, že se musí hrát pro mužstvo a ne sám na sebe.

V roce 1999 jste zamířil do finské ligy, kde jste strávil dvě sezony,. Následující dvě a půl sezony jste odehrál v zámoří, konkrétně v dresu Los Angeles Kings a Floridy Panthers, odkud jste v průběhu sezony 2003-04 zamířil do Omsku a získal s ním ruský titul. To je, nemýlím-li se, váš zatím největší úspěch v kariéře?
Ano, to je můj největší úspěch, každopádně. Domnívám se, že ta sezona byla skutečně dobrá, vlastně jen půlka sezony. Půl sezony jsem hrál na Floridě, kde těch šancí, toho prostoru na ledě, nebylo tolik. Tak jsem se rozhodl, že těch dva a půl roku čekání na šanci bylo hodně. A také pochopitelně rozhodly peníze, Rusové mi na ty čtyři měsíce nabídli docela slušnou smlouvu, kterou jsem nemohl nepřijmout. Bylo štěstí, že jsem se dostal do mužstva, které vyhrálo titul. Povedlo se a jsem za to rád. Byla to neskutečná zkušenost jak co se týče života v Rusku, tak i co se týká mužstva. To byl tak silný tým, něco podobného jsem snad ani jinde nezažil, jak se dokázalo v play off semknout, jakou mělo morální sílu, to jsem opravdu ještě nezažil.

Vloni na podzim přišel do Avangardu Jaromír Jágr, mužstvo s ním bylo určitě ještě silnější, přesto se vám titul nepodařilo obhájit. Kde byl ten pověstný zakopaný pes?
Problém byl v tom, že se nepovedly některé určité nákupy hráčů. S těmi se klub postupem času rozešel, ale během té doby mužstvo hodně ztratilo, nebodovalo, bylo až na nějakém třináctém místě. V půlce sezony přišel Jarda Jágr, který to mužstvo neskutečně zvednul, vyhráli jsme titul ligy mistrů evropských šampiónů Super Six, který navazuje na dřívější Pohár mistrů evropských zemí a Evropskou ligu. To byl pro Rusko neskutečný úspěch, oni to Rusové strašně až extrémně prožívali. Naší povinností bylo dostat se do play off, to se nám nakonec povedlo, šli jsme ze šestého místa. Ve druhém kole jsme ale narazili na Dynamo Moskva, což byl velice silný soupeř. Vyhráli jsme sice první zápas, ale pak už jsme neměli více sil na to přes ně přejít. Oni celou sezonu hráli výborně, měli stabilní výkony.

Jaké to bylo hrát s Jaromírem Jágrem, i když vlastně jste toho v jednom útoku spolu moc nenahráli?
My jsme spolu hráli asi prvních šestnáct nebo sedmnáct zápasů, pak přišla zranění, Jardu dal trenér do první pětky, dokonce na centra, a já jsem se motal ve druhé nebo ve třetí pětce. Myslím si, že bez Jardy by to ale vůbec nešlo.

Nebude vám teď Jágr chybět? Jeho příchod do Slavie asi není reálný…
Takový je život, takový je hokej. Jak jsem se rozhodl, tak to je. Vůbec ničeho nelituji a ani litovat nebudu.

Údajně se o vás zajímaly také Plzeň, Pardubice, Liberec a Sparta. Co rozhodlo, že to bude právě Slavie?
Já sám.

"Dal jsem všem jasně najevo, kde chci hrát"

Je zajímavé, že v tom výčtu zájemců Slavie chyběla, navíc se spekulovalo, že nejvážnější zájem mají Plzeň a Pardubice?
Já bych řekl, že Pardubice byly až na posledním místě. V Plzni jsem s nikým nemluvil. Jediný, s kým jsem jednal, byl ze začátku pan Kuneš ze Sparty. S tím jsem si jedenkrát sednul a pak už jsem jednal jenom se Slavií. To, že o mě měla zájem Plzeň, mi řekl až agent a volal mi také pan Jech z Liberce. Byl velice příjemný a seriózní, ale já jsem všem řekl, že chci hrát za Slavii, že mám zájem jít do Slavie. Dal jsem jim jasně najevo, kde chci hrát, aniž jsem věděl, jestli to tak nakonec dopadne. Jsem rád, že jsem se se Slavií dohodl.

V tisku jste uvedl, že zájem byl oboustranný. Odkud, z čí strany ten impuls vzešel, nebo spíše, čí zájem byl větší?
Řekl bych, že zájem byl enormní z obou stran.

Jak se těšíte na svůj premiérový start v dresu Slavie v Sazka Areně? Mimochodem, měl jste už možnost si tam zahrát?
Hrál jsem tam ten poslední nepovedený přípravný zápas před loňským mistrovstvím světa s Kanadou, který mně ale nevyšel. Takže na to nemám moc dobré vzpomínky, ale ničeho se nebojím a už teď se moc těším až začne sezona.

Můžete prozradit číslo dresu, s nímž se fanouškům představíte?
Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem tady hrával s číslem 26, a také s číslem 19. Teď jsem požádal, jestli budu moci mít 21. To je číslo, které mě přitahuje, číslo, se kterým jsem odehrál jeden turnaj za národní tým, kde se mi tenkrát docela dařilo. Dvacet šestku už mít nechci. Jinak ve Spartě jsem hrával s 91, ve Finsku také s 91 a v Americe s 27.

Dvacet jedna, s tímto číslem ale hrával zesnulý Ivan Hlinka.
A také Robert Reichel, ale na to jsem nepomyslel.

Ve statistikách je u vašeho jména jako první mezi dospělými uveden ročník 1994/1995, premiérový ročník Slavie v nejvyšší soutěži.
Moje premiéra se ale tehdy pořádně protáhla, první půlrok mě vůbec nenechali hrát. Ať se vyhrávalo, nebo prohrávalo, hrát mě nenechali. Tehdy se to tady vedlo úplně jinak, byli tady jiní trenéři. Až teprve po Vánocích jsem začal hrát a hned v první pětce - v útoku s Vláďou Růžičkou a s Ladislavem Svobodou. Dal jsem asi šest gólů…

Statistika praví, že jste odehrál 23 zápasů, dal šest gólů a přidal sedm asistencí.
To pro mě byla neskutečná zkušenost, do dneška na to rád vzpomínám.

Už tehdy byl Vladimír Růžička pojmem. Vrátil se do Česka, pomohl Slavii do extraligy a stal se její vůdčí osobností. Jaké to bylo pro vás jako mladého kluka hrát v sedmnácti, v osmnácti letech vedle takové hokejové legendy?
Byla to prostě paráda, to se už nikdy nebude opakovat. Tady tehdy byla neskutečná parta. Z tréninku jsme šli společně na pivo, všichni, bez výjimky. To bylo skutečně mužstvo. I když třeba nebylo výsledkově tak silné, drželo hrozně při sobě, byla tady super parta. To jsem pak nikde jinde nezažil. Přál bych si, aby se to vrátilo. V další sezoně sem přišli hráči z Moravy a z dalších měst a všichni po tréninku utíkali domů, už ta parta tady taková nebyla.

Pokud jsem se nepřepočítal, začínal jste mezi dospělými ve svých sedmnácti letech. Vzpomenete si ještě na své extraligové začátky, třeba na svůj první extraligový gól?
Ten puk ještě někde doma u rodičů budu mít. Přesně si to nepamatuji, ale vím, že to bylo ve Zlíně. Byl to takový gól z otočky. Vystřelil jsem směrem na bránu a mezi betony to tam brankáři spadlo. Mám ještě schovaný puk z prvního gólu v Americe, ale jinak nesbírám nic. Chtěl jsem si vzít „zlatou“ hokejku, se kterou jsem dal vítězný gól předloni v Rusku, ale tu mi hned po zápase někdo ukradl. Jinak po každé sezoně sbírám dresy, ty si jednou vystavím, to má pro mě obrovskou hodnotu.

Když se tak člověk mrkne na sestavu z devadesátého čtvrtého, je tady například současný trenér Vladimír Růžička, útočník Milan Antoš, o rok později Petr Kadlec či Michal Sup, v sezoně 1996/1997 – tedy ve Slavii zatím vaší poslední – Pavel Kolařík a Tomáš Divíšek. Předloni jste si zase v Rusku zahrál s Tomášem Vlasákem. Rozhodně se tedy nedá říct, že jdete do neznámého prostředí…
To ano, s Petrem Kadlecem jsem ve Slavii odmalička vyrůstal, chodili jsme dokonce spolu i do jedné třídy. Na Tomáše Divíška si ale nepamatuji. Na co si vzpomínám, že jsem potom hrál třeba s Jirkou Doležalem a s Tomášem Kucharčíkem. Milan Antoš šel pak do Plzně.

Jezdíte rád na kole?
Ne…

Ptám se proto, že v neděli 22. května odjíždíte na týdenní soustředění na kolech do Železné Rudy. Vraťme se ale ještě jednou k hokeji. Část letošní sezony jste odehrál v dresu ruského Avangardu Omsk spolu s Jaromírem Jágrem. Právě s ním býváte srovnáván. Máte ambice být takovým slávistickým Jaromírem Jágrem?
Ne, to ne. Mým cílem je být platným hráčem týmu a získat se Slavií titul mistra české extraligy.

Krátký dotazník Jaroslava Bednáře

Oblíbené jídlo: Já sním úplně všechno, jsem žrout.

Oblíbený nápoj: Po tréninku si rád dám dobré pivo, Plzeň, nic jiného nepiji. Piju rád také vodu bez bublinek.

Oblíbená muzika: Hudbu poslouchám jenom v autě a podle nálady. Jakou mám náladu, takovou si pustím hudbu. Mám spoustu CD s hudbou.

Stav: Ženatý, ale rozvádím se. Nyní žiji s Darinou Rolincovou.

Děti: Dcera Natálie, je jí pět a půl roku. Každé ráno s ní jezdím do školky, posledních deset měsíců jsem se jí nemohl věnovat, proto jsem se také vrátil do Česka.

Článek o příchodu Jaroslava Bednáře do Slavie