Tomáš Divíšek: Teď budu hrát a bojovat za Slavii

P r a h a - V Pardubicích postavil barák, vyhrál mistrovský titul a ze tří sezón strávených na východě Čech má řadu pěkných vzpomínek. Život jde však dál a další svůj hokejový osud opět spojil s klubem, ze kterého se dostal do světa velkého hokeje. Do Slavie se Tomáš Divíšek vrací po šesti letech. "Teď zas budu Pražák," říká usměvavý útočník původem z Mostu a těší se, jak bude na ledě řezat bývalého parťáka Petra Sýkoru: "Doufám, že nám nebude dávat moc gólů."

Do Edenu přišel Tomáš Divíšek poprvé v patnácti letech, ve Slavii dostal první šanci v extralize. Po MS do 20 let se mu otevřely dveře do Ameriky, za mořem strávil nakonec tři roky a zahrál si i pár zápasů v NHL. Oklikou přes Pardubice, kde odehrál další tři roky, se nyní vrací do Slavie. "Chtěl jsem změnu a Slavia byla jasná volba," říká vysoký útočník, který se nachází v ideálním hokejovém věku a má na svém kontě i několik reprezentačních startů z turnajů Euro Hockey Tour. Ve Slavii podepsal smlouvu na tři roky.

Máte za sebou “suchou“ letní přípravu, kterou jste po letech znovu absolvoval ve Slavii. Jaká byla?
Nebyla to pro mě úplná novinka, když jsem působil v Americe, tak jsem tady v létě s klukama trénoval. Příprava je všude stejná, každý mančaft tam má jen malinko jiné prvky a něco specifického. Letos byla příprava určitě dobrá.

Kde jste trávil dovolenou před nástupem na led?
Já se na dovolenou vždycky těším, je to odpočinek a relax po náročné letní přípravě, kterou nemá rád asi nikdo z hokejistů. Každý si to volno tráví jak chce, my jsme byli s klukama týden v Portugalsku na golfu a pak jsem byl doma, neznám nic lepšího než prostě nic nedělat (úsměv).

Po sezóně jste dostal v Pardubicích nabídku na prodloužení smlouvy, co rozhodlo pro Slavii?
Musím říct, že třetí rok v Pardubicích už to nebylo úplně ono, už jsem tolik nehrál a nehrál jsem ani moc dobře, tak jsem to chtěl změnit. Myslím si, že změna vždycky trošku pomůže k lepšímu a Slavia byla jasná volba.

Z Pardubic odcházíte jako čerstvý mistr extraligy, říká se, že je dobré odejít v tom nejlepším, souhlasíte?
Zase musím říct, že to mě malinko mrzelo, protože po tom zisku mistrovského titulu, co se v Pardubicích rozpoutalo, to bylo něco neskutečného a nebylo lehké odejít od toho.

Do Slavie se vracíte po šesti letech – berete to jako návrat domů?
Já jsem vlastně přišel do Slavie v patnácti letech do dorostu, Slavia mi dala čichnout k extralize a něco jsem tady odehrál, než jsem odešel do Ameriky. Hodně mi Slavia v kariéře pomohla a je to takový návrat domů v uvozovkách.

Před třemi lety jste po návratu z Ameriky trénoval na Slavii, ale nakonec jste se nedohodl na smlouvě s Vladimírem Růžičkou a odešel do Pardubic. Jak jste to tehdy bral, mrzelo vás to?
Tehdy mě to mrzelo strašně moc, nepočítal jsem s něčím jiným, že bych hrál jinde než na Slavii, protože Slavia byla pro mě jediným klubem v Čechách. Ale nakonec to nevyšlo, byla možná i chyba, že jsem to řekl trošku pozdě, chtěl jsem zpátky do Ameriky, pak jsem se rozhodl, že zůstanu tady. Ve Slavii už byl mančaft pro ligu hotový a prostě jsme se s Vláďou Růžičkou nedohodli. Přišel Zbyněk Kusý a podepsal jsem v Pardubicích.

Hned po vašem prvním roce na východě Čech přišla Slavia s novou nabídkou. Vladimír Růžička tak o vás neprojevil zájem až letos, ale ten zájem trval prakticky po celou dobu, co jste působil v Pardubicích. Potěšilo vás to?
Těší mě to moc, říkal jsem si, že to nebude se mnou asi tak špatné, když ten zájem tam je. Navíc od Vládi Růžičky to těšilo dvojnásob. Ale podepsal jsem ještě další smlouvu v Pardubicích, protože jsem jim chtěl vrátit ten rok, co mi pomohly. Myslím, že to se nakonec povedlo.

S Vladimírem Růžičkou jste se ve Slavii potkal ještě na ledě, jak si ho vybavujete jako spoluhráče a co od něj očekáváte jako od trenéra? Bude to velký rozdíl?
Co já jsem slyšel, tak se změnil hodně (úsměv). Určitě má teď větší zodpovědnost, když má všechny ty funkce. Já si ho pamatuji hlavně jako vynikajícího hráče, určitě jednoho z nejlepších. Myslím si, že to samé přenesl do koučinku a je jedním z nejlepších trenérů u nás. Málokdy se stane, aby se z výborného hráče stal výborný trenér, ale u Vládi Růžičky to platí stoprocentně.

"Slavii jsem si do finále přál"

Hned v první sezóně jste postoupil s Pardubicemi až do finále, kde jste se potkal právě se Slavií. Byl to pro vás zvláštní pocit hrát o titul proti de facto mateřskému klubu?
Já jsem si Slavii, když jsme sledovali play-off, strašně přál do finále. Bylo to všechno super, až na ten poslední zápas, ten jeden gól, když jsme prohráli 1:0. Jinak sezóna byla bezvadná. Asi každý člověk chce ten bývalý mančaft porazit, je to vyhecovanější, s klukama na druhé straně se zná, takže bylo super se ve finále potkat.

Finále rozhodl až poslední sedmý zápas, vy jste měli výhodu domácího prostředí v Duhové Aréně. Celé město bylo nachystané na oslavy, ale titul vám nakonec “vyfoukla“ Slavia. Jak jste to prožíval, navíc když jste závěr finálové série sledoval kvůli zranění už jen v civilu?
Já jsem se zranil ve druhém zápase, měl jsem natržený stehenní sval, zkoušeli jsme to ještě dát dohromady, ale nešlo to. Ze střídačky nebo tady v Edenu, když jsem stál za plexisklem, tak to byl hrozný pocit, prohrávali jsme už 3:1 na zápasy a vypadalo to, že je to ztracené. Už to byl takový vabank, povedlo se nám vyrovnat a všichni - fanoušci, hráči, vedení - čekali, že to doma uděláme… Věřili jsme si, ale trošku nás to v sedmém zápase svazovalo. Myslím, že nakonec vyhrál šťastnější mančaft. Kdyby vyhrály Pardubice nebo Slavia, tak by to bylo stejně spravedlivé, protože oba mančafty hrály výborný hokej. Ale vyhrát mohl bohužel jen jeden.

Druhá sezóna v Pardubicích se vám povedla bodově nejlépe, tým vyhrál suverénně základní část, ale pak jste vypadli už ve čtvrtfinále s Plzní. Na to se asi nevzpomíná zrovna nejlíp, že?
Pro mě to byla asi docela dobrá sezóna, ale jinak jí hodnotím jako nejhorší, co jsem tady zažil. To zklamání z play-off, kdy sedíme začátkem března v kabině, vyhráli jsme základní část asi o patnáct bodů a najednou je po sezóně, všechno přebije. Člověk neví co má dělat, protože s tím vůbec nepočítal. Byla tam trošku chyba, je to možná blbé říkat, že jsme vedli ligu celou sezónu, v lednu už jsme vyhráli základní část a pak už se člověk trochu podvědomě šetří na play-off, je to takové aby se nezranil, protože to hlavní přichází až v play-off. Nechci snad říct, že jsme v závěru zápasy podceňovali, ale nešli jsme do nich asi úplně na sto procent, zatímco Plzeň musela dřít o play-off až do konce, byla v laufu a ve čtvrtfinále na nás vlítla a my jsme jí nestačili. Koukali jsme, co se tam kolem nás děje, nešlo jen tak zapnout, že se luskne prsty.

Oba konce sezóny – finále se Slavií a čtvrtfinále s Plzní – spojovala jedna důležitá postava, brankář Roman Málek, který se hodně přičinil o porážky Pardubic v play-off. Ze společného působení ve Slavii si ho určitě pamatujete…
Potkali jsme se už v juniorech a pak jsme spolu chvíli hráli v “áčku“. Málič je určitě vynikající gólman, to bezpochyby, ale zase si myslím, že je to trochu mediální bubák. Tehdy ve finále se proti sobě postavili podle mě s Ádou Svobodou nejlepší gólmani v Čechách a nakonec rozhodlo štěstí. V Plzni mu hodně pomohl tým, nikam nás nepustili, neměli jsme vlastně ani pořádné šance.

Letos už se Pardubice po šestnácti letech dočkaly mistrovského titulu, ale na začátku sezóny to na to nevypadalo, došlo k výměně trenérů…Jak těžká byla cesta za titulem?
Těžká byla hodně, my jsme byli po sedmém kole snad poslední, měli jsme jeden bod, který jsme uhráli na Spartě, kde nás skoro nepustili za půlku. Ale po té změně trenérů jsme zapnuli, měli jsme sérii zápasů bez porážky a jeli jsme až do konce základní části, po které jsme skončili třetí. Bylo to úžasné, v play-off šlo o to překousnout první kolo, kde jsme narazili na Kladno, které hrálo výborně a hodně nás potrápilo. Postupem jsme získali sebevědomí, v mužstvu byli výborní hokejisté a dorazili jsme to až do vítězného konce.

"Titul? Nic většího jsem zatím nezažil"

Považujete mistrovský titul získaný v Pardubicích za svůj největší úspěch kariéry?
Určitě, nic většího jsem zatím nezažil. Kdo byl v Pardubicích na play-off alespoň na jednom zápase, tak viděl, že tam jsou lidé pobláznění do hokeje. Po zisku titulu, co předvedli další tři – čtyři dny, to bylo neskutečné. Po rozhodujícím zápase jsme byli na náměstí, kde na nás čekaly tisíce fanoušků několik hodin. Ty vzpomínky jsou krásné a člověk si říkal, že za ten rok, kdy se občas i nadává, to stojí.

V Pardubicích stavíte dům, jak to s ním vypadá? A nekomplikuje vám to příchod do Slavie?
Je už hotový, předevčírem (rozhovor vznikal v pátek – pozn.aut.) jsem v něm poprvé spal. Rozhodl jsem se, že ho asi budu zatím pronajímat, aby tam někdo byl a barák měl nějakou údržbu. Stálo to peníze a hlavně nervy, bylo kolem toho hodně zařizování. Nakonec to vyšlo takhle, postavil jsem ho a jdu pryč, je to zvláštní, ale takový je život a hokej. Teď jsem si pronajal byt ve Vršovicích, budu bydlet kousek od zimáku v Edenu. Do Pardubic budu jezdit po málu, za kamarády, teď budu prostě bydlet zas tady a budu Pražák.

V rozhovoru pro jeden server jste říkal něco ve smyslu, že byste se do Pardubic jednou rád vrátil. Mezi Pardubicemi a Slavií panuje velká rivalita, slávističtí fanoušci vás berou jako klubového odchovance, takže taková slova nepřijímali příliš příznivě. Říkají si, když se mu tam tak líbilo, tak proč chodí do Slavie. Co byste jim na to odpověděl?
Já si myslím, že kdo tomu trošku rozumí, tak to pochopí. Fanoušci vždycky budou nadávat, ať už budou z Pardubic nebo ze Slavie. Já je chápu, mají jeden mančaft na celý život, ale u nás hráčů je to jinak. Já jsem to řekl tak, že Pardubice mi toho daly strašně moc a že když tam někdy bude o mě zájem a dohodneme se, tak je možné, že se tam jednou vrátím. Ale momentálně jsem ve Slavii, budu hrát a bojovat za Slavii, budu s ní chtít udělat co nejlepší výsledek. Mám tu tři roky smlouvu a o ničem jiném nepřemýšlím, chci tady minimálně tři roky vydržet.

"Slavia má cíle a to je určitě hrát o medaile"

Jak se Slavia změnila jako klub od doby, kdy jste tady hrál poprvé?
Změnila se, už to není jen takový jak se říkalo kamarádský mančaft, kdy se sejde parta a hraje tady v té naší malé stodůlce. Vzpomínám si, když jsem tady vždycky potkal Ríšu Farda, tak tomu říkal kamarád-mančaft. Dobrá parta je tu pořád, ale jinak je ten klub už úplně jinde, posunul se mezi elitu, nároky jsou vyšší, než když jsem tu začínal. Slavia má cíle, které jsou jinde než byly předtím, a to je určitě hrát o medaile. S tím teď tady budeme žít a za tím v sezóně půjdeme.

Loni zažila Slavia to co Pardubice rok předtím, vypadla už ve čtvrtfinále s Libercem. Co to může provést s mužstvem pro příští sezónu? Bude třeba hladovější po úspěchu?
Je to tak, ne že by předtím nebyla hladová po úspěchu, to vůbec ne, ale když se nepovede jedna sezóna, tak v té další je tam větší motivace dostat se zas nahoru. Vím z vlastní zkušenosti, že to není příjemné. S klukama ve Slavii jsem byl v kontaktu a říkali přesně to samé, co jsem zažil v Pardubicích. Že neví co mají dělat, když je najednou konec. Slavia hrála celou sezónu do čtvrtého místa, najednou člověk vypadne, kouká se v televizi na jiné mančafty a říká si, že tam měl být jeho tým. Ale myslím si, že letos by nám taková zkušenost mohla pomoct.

Od minulé sezóny hraje Slavia své domácí zápasy v moderní Sazka Areně. Jak se na nové prostředí těšíte?
Určitě se těším, hala je výborná, hrál jsem tam zatím jen dvakrát s Pardubicemi, nevím jak to tam vypadá při jiných zápasech, ale co tam předváděli slávističtí a pardubičtí fanoušci, to je asi extrém. Přijelo tam strašně moc lidí z Pardubic, takže jsme tam měli vlastní “kotel“. Když lidé řvou, tak je kolikrát jedno, jestli je to pro vás nebo proti vám, důležité je, že tam je skvělá atmosféra. Doufám, že bude chodit na hokej hodně lidí a budou se bavit.

Na novou sezónu se připravujete na ledě v Edenu, už jste přemýšlel o tom, s kým byste si mohl nejvíce rozumět v jednom útoku?
Teď je na to ještě docela brzy, trenéři zatím postavili lajny tak jak je postavili, ale to se může změnit třeba třikrát za týden. V září budeme vědět více, to už dostane sestava možná definitivní podobu. Mně je to celkem jedno, tady jsou všichni výborní hokejisté, možná to poznám za dva – tři týdny, s kým bych si mohl nejvíce rozumět na ledě. Zatím máme za sebou jen jeden trénink.

Ve Slavii je zvykem, že Vladimír Růžička hodně točí se sestavou, vy jste se s něčím podobným jistě setkal v Americe. Vyhovuje vám to?
Abych řekl pravdu, mě to moc nevyhovuje. Mám radši, když mám k sobě dva stálé parťáky nebo aspoň jednoho, jako jsem měl v Pardubicích Petra Sýkoru, se kterým jsme si rozuměli. Pokud vás trenér podrží, i když vám to momentálně nejde, tak si můžete navzájem pomoct. Vyhovuje mi, když jsou lajny v mančaftu trochu celistvé. Samozřejmě když přijde zranění, tak tam naskočí jiný hráč a když se chytí, tak tam zůstane. Ale záleží na trenérovi, jestli to tady tak funguje, tak se to asi měnit nebude. My jdeme za týmovým úspěchem a to je důležité.

Právě Petr Sýkora byl asi takovým vaším ideálním parťákem v Pardubicích na ledě i mimo něj. Vytvořili jste spolu sehraný tandem, jak se to přihodilo, že jste si tak porozuměli?
To jsou takové věci, že člověk neví, prostě jsem přišel do kabiny, poprvé jsem ho viděl až v Pardubicích. Najednou jsme si prostě navzájem “sedli“, trenéři nás po chvilce dali na ledě dohromady a spolu jsme vydrželi až na malé přestávky celé tři roky. Pro mě je to jeden z nejlepších hokejistů v Čechách, já jsem z toho těžil, že jsem s ním hrál. Byl jsem určitě spokojený. Teď budu hrát proti němu, tak ho budu trochu řezat (úsměv) a doufám, že nám nebude dávat góly.

"Jsem rád, že jsem si to v Americe zkusil"

Když jsme u těch spoluhráčů, jak vzpomínáte na své začátky ve Slavii, kdy jste vstoupili do extraligy kompletní juniorský útok spolu s Petrem Míkou a Honzou Kopeckým?
Určitě sleduji, jak se jim dál daří. Mikoun má smůlu, že má pořád nějaké zranění, Kope je teď myslím někde na Slovensku, když byl v Americe, tak jsme si občas zavolali. Bylo to s nimi super. Šli jsme spolu do reprezentační “dvacítky“, tam jsme hráli první lajnu, ve Slavii jsme v těch osmnácti letech sice nerozhodovali zápasy, ale byli jsme rádi, že jsme si zahráli. Hráli jsme v týmu s výbornými hráči a dalo nám toho moc. Je to škoda, ale takový je život, to se nedá nic dělat, že jsme se rozprchli. Určitě jsme si nemysleli, že budeme do konce života hrát spolu. Odehráli jsme ve Slavii myslím dvě dobré sezóny a rád na to vzpomínám.

Jak vzpomínáte na MS do 20 let, které se vám osobně vydařilo, patřil jste k nejproduktivnějším hráčům turnaje, ale jako týmu šampionát vůbec nevyšel a skončil až na sedmém místě?
Turnaj se mi docela povedl, ale tak já to neberu, jako tým to byl neúspěch. Můžu říct, že naše lajna trošku šlapala, ale jinak jsme tam propadli. Po tom našem neúspěchu odstoupil trenér Martinec, což nám bylo líto, že jsme potopili takového trenéra. Jsem rád, že jsem mu to mohl letos trochu v Pardubicích vrátit. Jak říkám, šampionát byl neúspěch, snažil jsem se na to zapomenout, bylo to tehdy vlastně nejhorší umístění v “dvacítkách“.

Výkony na MS do 20 let vám ale otevřely dveře do NHL, kde vás draftoval tým Philadelphia Flyers. Jak s odstupem času hodnotíte tři strávené sezóny v Americe, převážně na farmě?
Vydržel jsem v Americe tři roky, jsem rád, že jsem si to tam zkusil, naučil jsem se trošku jazyk, poznal jaký je tam život. Vždycky jsem se chtěl vrátit do Čech, ale na život to tam bylo ideální. Po třech letech jsem se rozhodl vrátit, protože jsem cítil, že na farmě toho bylo až až a další roky na farmě už jsem tam nechtěl riskovat. Řekl jsem si, že radši budu hrát doma ligu. Zahrál jsem si na několik zápasů NHL, teď už vím, že je to tam hodně o štěstí. Samozřejmě člověk tam musí dřít každý zápas a trénink, ale také musí mít štěstí a dostat šanci. Znám plno hráčů, kteří jsou mnohem lepší hráči a nehrají NHL a hrát asi ani nebudou, protože to štěstí nemají.

Návratu z Ameriky určitě nemusíte litovat, dostal jste se do české reprezentace, kde jste nasbíral několik startů. Je národní tým jedna z největších met, které byste chtěl dosáhnout?
Reprezentace vždycky byla a je to NEJ, co člověk může v hokeji dokázat. Já jsem vždycky rád reprezentoval a vždycky rád pojedu kamkoliv. Budu se snažit dostat se tam zpátky.

Díky za rozhovor a ať se Vám ve Slavii daří.

Tomáš Divíšek

Narozen: 19.7. 1979

Přezdívka: Divoch

Statistiky Tomáše Divíška

Číslo dresu: Ve Slavii při svém prvním působení nosil č.10, v Americe i v Pardubicích č.18. Po svém návratu do Slavie zůstane u osmnáctky. ”Já to číslo ani nemám nějak extra rád, dostal jsem ho v Americe, v Pardubicích jsem si ho vzal znovu a nakonec mi přineslo štěstí. Ve Slavii je po odchodu Milan Antoše volné, tak jsem si ho vzal a snad mi to s ním vyjde i tady.”

Stav: svobodný, přítelkyně Alena, která je stejně jako Tomáš z Mostu.

Hobby: golf, sport, kino

Oblíbené jídlo, nápoj: ”Sním všechno a k pití Plzeň.”

Oblíbený film, hudba: ”Rád se podívám na české filmy, hodně chodím do kina a poslouchám co naladím v rádiu.”

1.zápas v extralize: v Třinci

1.gól v extralize: v derby na Spartě - ”Na to se nezapomíná.”

1.zápas v NHL: doma s Tampou - ”Skončilo to 0:0, byla to asi už patnáctá remíza Philadelphie v sezóně.”

1.gól v NHL: venku s Tampou - ”Byl to také jediný gól v NHL, ale jsem rád, že padl, navíc jsme tam 2:1 vyhráli. Mám na památku schovaný puk, stejně jako z prvního gólu v české extralize.”

Foto: © 2x Michael Mareš, © 1x Martin Prokop