Hrál se krásný hokej, pro nás se sladkým koncem, říká Adam Svoboda

P a r d u b i c e – Slavia včera v Pardubicích předvedla koncentrovaný, vyzrálý a hlavně taktický výkon. Po celý zápas vycházela ze zabezpečené obrany a to byl patrně hlavní důvod včerejšího úspěchu. Hostující hráči dokázali eliminovat útočnou sílu domácích - excelentního střelce Petra Sýkoru, i když i on se párkrát dostal do slibné šance. „Měl tam minimálně jednu dobrou příležitost, ale naštěstí mu to nesedlo, dostal to na placku,“ řekl po zápase jeden z hlavních strůjců včerejšího úspěchu – gólman Adam Svoboda. „Však mě to bude stát pět tisíc. Trošku to zabolí (úsměv), ale každý z nás má nějaké mužstvo, na které vypisuje prémie.“

V zápase jste se hodně pošťuchovali s Tomášem Rolinkem, dokonce jste za to od rozhodčího vyfasovali po dvou minutách. To už nejste kamarádi?
Ale jsme, on to tak hraje, i na tréninku do mě chodil, takže jsem to čekal. Věděl jsem, že znovu do mě půjde, ale rozhodčí si podle mne spletl rukavice. Já jsem se jenom otočil ramenem a zapřel jsem se, protože nejsem z těch, co filmují (úsměv). Verdikt rozhodčího mně nevadil, šli jsme ven oba, ale kdybych šel jenom já, tak bych se asi divil, takhle to bylo v pořádku.

Mimochodem, jak probíhalo hecování s Tomášem Rolinkem před zápasem?
Nebylo nic, jen dělal machra. I když hned první střídání mě švihnul zezadu po lýtkách. Ale já si tohle hlídám, on to nedělá zákeřně, že by do toho šel naplno, jenom mě ťukne, abych věděl, že tam je. Já ho stejně po očku sleduji.

Kdy jste začal poprvé věřit, že v Pardubicích vyhrajete?
Když jsme dali druhý gól, alespoň jsem v to doufal. I když druhou třetinu jsme začali dost vlažně, přišla jejich přesilovka pět na tři a gól na jedna jedna. Vždycky si říkáme, kdo co má, teď jsme si to neřekli a já jsem bohužel stál s lajnou a otočený do brány. Zaměřil jsem se na Sejčka (Sýkoru), který umí vystřelit, prostě abych tam byl dřív, než k němu dojde přihrávka.

Nezatrnulo vám ke konci zápasu, kdy se na vás řítil prakticky sám…
Pro mě je horší, když jede z druhé strany, kdy to má po ruce, takhle to měl přes ruku, navíc byl tísněný.

Je pořád vítězství nad Pardubicemi pro vás něco víc, nebo už to berete jako každý jiný zápas?
Je to pořád výjimečné, atmosféru tady znám velmi dobře, dobře se mi tady chytá, i v tomto zápase jsme to, myslím, potvrdili. Když jsem ještě chytal za Pardubice, tak na nás tady Slavia vždycky uměla a byly to pěkné zápasy. I tentokrát ta hra byla plynulá, i když poslední třetina byla kouskovaná, ale jinak se hrál krásný hokej se sladkým koncem pro nás.

Jak jste vnímal ty pokřiky z hlediště: Áda to pustí?
Známe se s bubeníkem, ten na mě pořád něco pokřikoval, nebo ukazoval, ale to je normální. Tady se křičí na každého gólmana a když teď nehraji za Pardubice, tak pochopitelně křičí i na mě.

Všiml jste si, že hráči Pardubic působili ze začátku zápasu nervózně, možná i to byla cesta k úspěchu?
Nevím, možná trošičku nervózní byli. Jak fanoušci, tak hlavně kluci to chtěli po reprezentační pauze zlomit. A i fanoušci byli v očekávání, že nastoupí takové Pardubice, na jaké jsou zvyklí. Já klukům tu situaci vůbec nezávidím, protože celou letní přípravu se museli někde po venku trmácet, ani si nemohli pořádně odpočinout, teď zase „x“ zápasů hráli venku, to se prostě nakupí. Z našeho pohledu je ale dobře, když Pardubice zůstanou trošku dole a budou ty body sbírat postupně, protože když se pak rozjedou, tak se horko těžko zastavují.

Bylo pro vás varováním, že jste poslední dva zápasy venku prohráli, aniž jste dali jeden jediný gól?
Řekl bych, že ani ne. My jsme v obou zápasech byli rozhodně lepší, hráli jsme dobře, ale góly dával někdo jiný. I takovéto zápasy někdy prostě jsou. Dnes jsme hráli trpělivě, disciplinovaně, hráči se vraceli dozadu, i to bylo strašně důležité. Protože, když byla nějaká šance, nebo když mi puk vypadl, a dneska mi to padalo trochu víc, než je zdrávo, tak tam byl náš hráč a ten puk zablokoval, schoval za bránu, nebo ho prostě vyvezl či hodil v klidu do středního pásma. Je to úžasné, když ten mančaft takhle maká, když hraje jeden za druhého, a hlavně když každý plní to, co má.