Vladimír Sobotka: Musel jsem se přizpůsobit

P r a h a - Když vloni ze Slavie odcházel, bylo jasné, že se domů jen tak nevrátí. Řeč je o talentovaném Vladimíru Sobotkovi, dvacetiletém útočníkovi, jenž zdárně prošel jedním z nejdůležitějších momentů své hokejové kariéry. V klíčovém období, kdy musel bojovat o místo i respekt v kabině Bostonu Bruins, Sobotka nezklamal. Díky svým výkonům si brzy zjednal solidní postavení, které ho brzy vyneslo do čtvrté útočné řady Medvědů. Takový start má v jeho věku málokdo...

Vláďo, máte za sebou první rok v NHL, který bývá vždy nejtěžší. Vy jste však přechod do zámoří zvládl na výbornou, takže určitě spokojenost…
Určitě jsem spokojený. Začátky nebyly lehké, neuměl jsem pořádně anglicky, ale rychle jsem se zapracoval a pak už to šlo nějak samo.

Co bylo hlavní překážkou, kterou jste musel překonat v cestě za úspěchem? Angličtina, či úplně neznámé prostředí?
Neznámé prostředí ani ne. Čtyři roky jsem hrál v Praze, která pro mě tehdy byla taky něčím novým... Jediným problémem v Americe byla asi ta angličtina. Nevěděl jsem, co po mě trenéři chtějí, cvičením jsem moc nerozuměl. Pak jsem se ale srovnal, začal mluvit anglicky a bylo po problémech.

Nastaly chvíle, kdy jste to chtěl v zámoří zabalit a vrátit se do Evropy?
Ne, to určitě ne (rezolutně).

O NHL se říká, že snadnější pozici v ní mají silovější typy hráčů. Vy patříte spíše mezi ty subtilnější. Sešel jste se i s názorem, že na nejslavnější hokejovou soutěž světa mít nebudete?
Potkal jsem se s tím. Tohle říkalo pár těch takzvaných hokejových „analytiků“, ale já jsem s tím nesouhlasil. Nikdy jsem neměl problém s hrou do těla. Samozřejmě vím, že jsem menší postavy, ale zase to nahrazuju bojovností. Zajímavé je, že když jsem tam přijel, měl jsem nějakých devadesát kilo. No a teď mám osmdesát čtyři. To je důkaz, že oni už si žádné ranaře ani nepěstují. Jde jim spíš o rychlostní typy hráčů, kteří vyhovují jinému stylu hokeje.

Zmínil jste, že jste shodil šest kilo. Musel jste projít i nějakou další změnou, třeba co se týče Vaší hry?
Nemusel. Trenér ke mně přišel a řekl mi, co by ode mě, jako od hráče čtvrté lajny, očekával. Já jsem se to snažil plnit, a díky tomu jsem tam zůstal po dobu skoro padesáti zápasů i na play-off.

První gól v NHL jste vstřelil na ledě Pittsburghu, jak na slavnostní trefu vzpomínáte? Máte schovaný puk?
Mám, dostal jsem takovou sošku, na které je přilepený puk. Vzpomínám na to moc rád, byl to krásný zážitek. Jen je škoda, že jsem tu první branku nedal na domácím ledě v Bostonu. V Pittsburghu nikdo neřval a já ani nevěděl, že jsem dal gól. Bylo to takový divný (směje se).

Střelecky se Vám nejvíce dařilo v play-off, kdy jste Montrealu vstřelil dvě branky. Novináři z Vás museli být asi u vytržení…
Trochu ano, bylo to moje první play-off v NHL a hned dva góly… I když teda musím říct, že šlo o hodně šťastné trefy. Ale to je jedno, spadlo to tam a já jsem za to moc rád. Novináři mě pak naháněli, ale já se jim vyhýbal, abych nemusel dávat rozhovory v angličtině (směje se). Ovšem bylo to příjemný, užil jsem si to.

Ani Vaše góly však na postup do druhého kola nestačily. V čem byl Montreal lepší?
Pořád se říkalo, že v základní skupině jsme s Montrealem pořád prohrávali. Jestli z těch devíti zápasů jsme vyhráli jeden… Do play-off jsme šli ale s tím, že to zkusíme zlomit. Prohrávali jsme 3:1 na série, potom to vyrovnali na 3:3 a jeli k nim domů. Tam jsme dostali dva rychlé dva góly a složili jsme se, nakonec jsme prohráli 5:0… Proti takovému týmu, jako je Montreal, se zápas jen těžko obrací.

V jednom rozhovoru jste řekl, že pokud na něco nevzpomínáte v dobrém, byla to anabáze na farmě v Providence. Co konkrétně Vám na hokeji v AHL vadilo?
Není to tak, že by mi přímo něco vadilo. Určitě to byla dobrá zkušenost! Ale byl to úplně odlišný hokej, než na který jsem byl doposud zvyklý. Je to jinak tvrdý, jinak rychlý… Navíc tam prostor dostávají i zákeřnější hráči. Každý se chce ukázat a dostat se do NHL.

Je česká extraliga o hodně lepší soutěž než AHL?
To bych neřekl. Myslím si, že je to tak na stejné úrovni. AHL je určitě tvrdší a asi i rychlejší soutěž než naše extraliga. Musel jsem se přizpůsobit. S tím jsem však do toho taky šel, nemohl jsem říct, že tohle se mi nelíbí, tak to hrát nebudu… Český hokej je něco úplně jiného. U nás se hraje mnohem chytřeji - rádi puk podržíme, než abychom za ním slepě lítali.

Změňme trochu téma. Jak jste prožíval slávistické tažení za titulem? Nebylo Vám trochu líto, že u toho nemůžete být?
To ne, ale Slavii jsem samozřejmě sledoval! Díval jsem se na internet na výsledky a držel klukům palce.

Byl jste v kontaktu s nějakými hráči?
Hodně jsem si volal s mladým Růžou ( Vladimír Růžička ml.), v kontaktu jsem byl i s Honzou Novákem nebo Michalem Vondrkou.

Upřímně, čekal jste před sezonou, že by Slavia mohla extraligu vyhrát?
To nečekal asi nikdo. Kluci se však dobře připravili, měli skvělou a dost náročnou letní přípravu, což bylo to nejdůležitější.

Vy nyní trénujete v rodné Třebíči, už jste ale mluvil s trenérem Růžičkou, zda byste se mohl připojit ke Slavii?
Trénuju, netrénuju… Kluci v Třebíči se připravují na sezonu už měsíc, já do toho nemůžu skočit hned takhle naplno. Jsem s nimi tak dvakrát třikrát do týdne. Co se týče Slavie - Vláďovi Růžičkovi jsem ještě nevolal, ale chystám se na to. Rád bych zde potrénoval, uvidíme, zda to vůbec bude možné.

Nebojíte se, že Vás lidé ze Slavie budou chtít zlákat, abyste se do Bostonu už nevracel?
To nejde (směje se). Mám tam smlouvu ještě na dva roky, navíc Slavia má dost kvalitní tým i beze mě.