Jaroslav Hafenrichter se stále a rád věnuje hokeji

P r a h a - Nebýt otce a strýce, zřejmě by Jaroslav Hafenrichter k hokeji nikdy nepřičichl. Byla by to ovšem velká škoda. Osmnáctiletý slávistický junior si možná už příští sezónu přestěhuje svou výstroj do kabiny „áčkařů“, tedy alespoň na pár zápasů. K této prognóze je však opatrný. „Na to je ještě brzo. Teprve se trénuje na suchu, na ledě je to pak o něčem jiném,“ míní.

S hokejem to byla v jeho případě láska na první pohled. „Hned jsem se do něj zamiloval a nemyslel na nic jiného, jen abych mohl být na ledě,“ přiznává. S hrou začínal v Chomutově, ve svém rodišti. Pak hrál střídavě v Lounech, Chomutově a na Slavii, kde napevno působí od ročníku 2004/2005. „Se Slavií se to seběhlo strašně rychle. Taťkovi zavolal pan Jan Novák z Prahy, jestli si nechci zkusit zatrénovat s extraligovým dorostem. Tak jsem si týden zatrénoval a na konci mi pan Růžička oznámil ,že by mě tu chtěl,“ vzpomíná na své červenobílé začátky Hafenrichter. Možná měl tehdy i trochu štěstí, že dorostence vedl dočasně právě Vladimír Růžička. Tehdejší trenér byl totiž na reprezentační akci.

Zanedlouho tedy spojil své služby se Slavií úplně a hodně tomu obětoval. Každý týden na pět všedních dní odjíždí do našeho hlavního města a na sever Čech se vrací na víkendy. Ale to není všechno, co odkráčelo stranou. „Chodím tady v Praze na střední odborné učiliště. Nemám moc času na školu. Chvíli jsem byl i na gymplu a pak si narychlo hledal něco jiného, tak jsem skončil tady,“ rozpovídá se o vzdělávání, ač nerad.

Volného času také nemá Hafík, jak mu přezdívají kamarádi, zrovna na rozdávání. Teď to prý ještě jde, ale když je sezóna v plném proudu, tak jen trénuje a odpočívá. Odpočívání ovšem v jeho případě neznamená, že sedí přikovaný u počítačových her. „Ne, to u mne nehrozí. Občas se připojím třeba do turnaje na Playstationu, ale nesedím u toho celé hodiny.“

Všechno se prostě snaží dávat hokeji a má přitom jedno velké štěstí. Rodina stojí při něm a má v ní ty největší fanoušky. „Celá rodina i známí mi fandí. Když táta může, nevynechá jediný zápas,“ pokračuje Hafík. Z jeho slov je cítit, jak moc si této podpory váží. Na vrcholu minulé sezóny, mistrovství světa „osmnáctek“, však bojoval bez přítomnosti rodinného klanu. A kupodivu, byla to jeho „zásluha“. „Nechtěl jsem, aby přijeli. Soustředil jsem se jen a jen na hokej.“ Věděl, co dělá. V Toruni patřil k oporám českého celku.

Hafenrichter je až posedlý touhou vítězit. I proto se snad nikdy nepostavil do obranné dvojice. Vždycky chtěl rozhodovat zápasy a to přeci jen dělají častěji útočníci. „Já hrozně rád vyhrávám. Letos jsem moc chtěl vyhrát titul. Byl jsem z toho zklamaný, když jsme vypadli s Varama,“ poodkrývá něco ze své povahy a zároveň vzpomíná na minulý ročník extraligy juniorů. Při otázce, proti komu se mu hraje nejlépe a naopak, se na delší dobu zamyslí. „Nejlépe asi proti Litvínovu. A nejhůře? Proti Opavě a Liberci,“ zafilozofuje si hokejově.

Přestože je mu teprve osmnáct, myšlenky má v hlavě srovnané. Na otázku, kdo je jeho vzorem, vám rychle odpoví, že chce být sám sebou. K budoucnosti se příliš nevyjadřuje. „Mám svoje sny, ale to se neříká. Jen řeknu, že víc než NHL mě láká Rusko,“ uzavírá Hafík.