Dlouhá léta nebyla ve Slavii větší jistota – sešívaní zažívali vrcholy i pády, v týmu ale nikdy nechyběl Pavel Kolařík. Dvojnásobný mistr extraligy a bývalý reprezentační bek se zkušenostmi z NHL neopustil Slavii ani po pádu z nejvyšší soutěže. Příští ročník už ale hokejová legenda odehraje v pražské Kobře a v Edenu bude trénovat děti. I když, je možné, že „Koláče“, jak Pavla Kolaříka nazývají všichni spoluhráči, ještě v dresu Slavie uvidíme.

Jak ta vaše přezdívka vůbec vznikla?
Koláč....? (zamyslí se) To vzniklo asi už před v Berouně, kdy mi tak začal říkat Jirka Kalous. Ten mi pak pomohl do Slavie. Před tím jsem byl Kolík nebo Koleso a pak z toho vznikl Koláč. (směje se)

Takže jako Koláč už jste přišel v roce 1996 do Slavie... jak to po dvaceti letech vypadá s vámi a vaší aktivní hráčskou kariérou?
Půjdu hrát na Kobru a budu mít vyřízené střídavé starty do Slavie, kdyby se něco stalo a bylo například nějaké zranění. Takže bych si příští sezonu mohl zahrát i tady.

Jak se tohle rozhodnutí rodilo?
Po minulé sezoně jsem uvažoval, jestli ještě hrát dál. Byl jsem zraněný a tolik jsem toho neodehrál, nakonec jsem si ale nastavil hlavu tak, že bych chtěl ještě pokračovat. Po prvním týdnu letní přípravy jsme se sešli s Luďkem Bukačem a ten mi řekl, že chtějí stavět tým na mladších hráčích. Já jsem ale mohl jít hrát na Kobru, takže jsem to vzal.

Motivace v novém angažmá? Postup

Konec minulé sezony byl z vašeho pohledu takový podivný – jeden zápas jste hrál, pak zase ne. Co vás zlobilo?
Ono to začalo už někdy před Vánoci, kdy jsem si natáhl vazy v koleni. Pak jsem se začal připravovat k zápasům a přešlo mi to do zad. Dal jsem se dohromady a nastoupil na poslední zápas v Přerově. Tam jsem ale dostal krosček do žeber a měl poraněný mezižeberní sval. To se pak táhlo i během play off.

Pavel Kolařík při florbale se zbytkem týmu

Teď to vypadá jak?
Trošku cítím záda, ale jinak je všechno relativně dobré. Dělám všechno naplno.

Bavili jsme se před minulou sezonou a zmiňoval jste, že nejdůležitější je chuť do hokeje. Ta vás tedy ještě podle všeho neopustila...
Ta zranění mě trošku přibrzdila, takže celá loňská sezona byla z mého pohledu na houby. Byl jsem trošku otrávený a moc mě to nebavilo. Po sezoně jsem si ale zase v hlavě všechno srovnal.

Jak teď vypadá vaše letní příprava?
Kluci tady na Slavii trénují na dvě skupiny, takže my s Davidem Hruškou jdeme tak různě mezi těmi skupinami a děláme to samé, co oni. Všechno na maximum. Kobra začíná trénovat až od srpna, takže já půjdu s klukama ze Slavie i příští týden na led a budu s nimi trénovat i po dovolené. Potom se zapojím s Kobrou.

Co od angažmá v druholigové Kobře čekáte?
Je to vlastně něco podobného, jako když jsme minulý rok spadli – taky jsem nevěděl, co od té soutěže čekat. Zatím jsme se ani nebavili o tom, jakou roli ode mě v týmu vyžadují. Chtěli by ale určitě postoupit, takže to bude náš hlavní cíl.

Já a flegmatik? Jako trenér budu přísnější

Na Slavii jste se zároveň ujal trénování dětí, jaké kategorie vedete?
Dělám to s Tejrošem (Petr Tejral, pozn.) a máme šestou a osmou třídu. Já jsem se připojil hned potom, co jsem se dozvěděl, že půjdu hrát na Kobru.

Měl jste to v hlavě už déle, že byste na Slavii rád trénoval?
Už Vláďa Růžička mi nabízel, že bych to mohl dělat. Takže od té doby jsem nad tím přemýšlel. Asi bych chtěl u trénování zůstat dlouhodobě, ale uvidíme, jak se to vyvine dál.

Jak vám to zatím jde?
Zatím kluky poznávám, vůbec jsem nevěděl, co od nich můžu čekat. Takže je to zatím takové rozkoukávání.

Vy už jste také několikanásobný tatínek. Využijete tyhle zkušenosti při trénování dětí?
No, když máte doma jedno dítě, tak je to něco jiného než tahle banda. (směje se) Ale ne, dá se to. Kluci jsou v pohodě. S tou šestkou je to trošku složitější, ale ti starší už mají rozum.

Kromě NHL za Boston si Pavel Kolařík zahrál i za národní tým na MS 2003 (foto: www.eht.cz)

Jste známý flegmatik, platí to i při trénování?
Na děti zase takový flegmouš být nemůžete, je potřeba být malinko přísnější. Ale tvrdá ruka se musí spojit s kamarádským přístupem. Musíte s těmi dětmi umět mluvit lidsky, občas prohodit nějaký vtípek, ale nějaký respekt a odstup tam také musí být. Jsou to přeci jenom děti.

Máte nezpochybnitelné zkušenosti i s mezinárodním hokejem. Jak to budete chtít klukům předávat?
Nejprve se musíme podívat, jak vypadají na ledě, potom se budeme s Tejrošem snažit, aby se zlepšili. Je důležité je neustále opravovat. Tejroš to má na starosti jako hlavní kouč, takže to bude spíše na něm. Ale já se budu snažit být maximálně k ruce, i když s mým angažmá na Kobře se budou možná křížit některé zápasy nebo tréninky.

Jaká je vaše trenérská vize?
Nic speciálního. Děti musí hokej hlavně bavit. Měli by ale zároveň jet v tréninku naplno a být do hokeje zažraní. Musí sem chodit rády. V tomhle věku je ale hlavní zábava, ta je do hokeje vtáhne.

Když vy jste byl v takovém věku, jaké jste měli tréninky?
My jsme právě od čtvrté třídy chytli výborného trenéra. Byl to Emil Piloušek, který dříve trénoval vojáky a pak přišel k nám do Vyškova a hodně to zvedl. Bylo to právě vedené touhle zábavnou formou a nás to strašně bavilo. Vždycky to bylo vyhecované, jeli jsme naplno a každý se chtěl zlepšovat. Navíc jsme se začali už tenkrát dost dobře protahovat. Tehdy se to ještě moc nedělalo, takže to mohlo mít později vliv na to, že jsem nikdy neměl moc problém se zdravím.

Snad se bude brzy zase chodit na extraligu

To bylo ještě ve vašem rodném Vyškově. Vracíte se tam? Chtějí zbourat zimák, kde jste začínal, a postavit nový...
To se ke mně vůbec nedostalo. (směje se) Máme tam občas nějaké srazy, ale já jsem se tam nikdy kvůli hokeji nedostal.

Asi ani teď to nebudete mít s časem lepší.
Vzhledem k tomu, že ještě trénuju, tak to bude ještě horší. Ráno se dostavím na svůj trénink a pak tady čekám chvíli, než začnou trénovat moje třídy. Domu se tak dostanu kolem čtvrté nebo páté.

Váš nejmladší syn také začíná tady na Slavii. Jak mu to jde?
Teď půjde teprve do první třídy, takže se pořád učí bruslit. Letos byl dost nemocný a na led nechodil. Ale on to pořád s těmi povoláními střídá, teď chce být hasič. Hlavně ať dělá, co ho baví. Je mi jedno, jestli bude hrát hokej nebo hasit. (směje se)

Už jsme zmínili, že vy jste do Slavie přišel v roce 1996. Plánoval jste se usadit na takovou dobu?
Každý hokejista, který se dostane na nějakou dobrou úroveň, chce pokračovat. Já jsem rád, že se mi podařilo být ve Slavii tak dlouho. Asi je to hlavně díky zdravotní stránce, že se mi vyhýbaly nějaké vážnější úrazy. Navíc jsem měl štěstí na spoluhráče a trenéry.

Přesto si dovolím trošku drze – kdybych chodil dvacet let pracovat do jednoho podniku a měl se každý den namotivovat k nejlepším výkonům, tak to může být občas těžké. Jak jste to dokázal vy?
Když to člověka baví a je tady dobrá parta... Navíc jsme dlouhá léta hráli o titul a já jsem se sem vždycky těšil.

Děkuji za váš čas a za celou Slavii vám děkuji za všechno, co jste týmu obětoval. Máte na konec vy nějaký vzkaz pro červenobílé fanoušky?
Já bych vám taky chtěl za ta léta poděkovat. Vždycky jste nás podporovali a já doufám, že kluci to tady brzy vybojují zpátky a bude se moct chodit zase na extraligu.