Mistr světa, vítěz české nejvyšší soutěže, držitel dvou stříbrných medailí z Wolrd´s Veteran Hockey League, trenér páté třídy na Slavii, to všechno v jedné osobě je Tomáš Kucharčík. Bývalý hráč Slavie procestoval díky hokeji takřka celý svět, hned 25 duelů si střihl za reprezentaci. Po skončení aktivní kariéry se otec dvou synů věnuje trénování na Slavii. Na hokej z pozice hráče však nezanevřel, není tomu totiž tak dávno, kdy pomohl českému veteránskému výběru ke stříbru na neoficiálním mistrovství světa.

Pojďme nejprve k vaší kariéře, vystřídal jste nezvykle vysoký počet klubů, čím to bylo?
Mužstev bylo požehnaně, ale do mých 35 let jich bylo jen pět. Tři v Česku a dvě ve Finsku. Poté jsem se stěhoval třeba i třikrát v sezoně. Důvodů bylo více, bankrot klubu, nespokojenost z mé strany, či klubu i souhra náhod a okolností. Založením jsem klubista a neměl jsem rád změny. Každopádně to pro mě byla velká zkušenost a dnes změny zvládám daleko snadněji.

Kde se vám líbilo nejvíce, na jakou etapu vzpomínáte nejraději?
Na angažmá jsem měl velké štěstí a škrtl bych jen sezonu, kdy jsem začínal ve Znojmě a na Slovensku. V obou případech jsem totiž začal se zraněním. Rád vzpomínám na Jihlavu, kde jsem si odbyl premiéru v extralize, poprvé si zahrál v národním mužstvu a vyhráli jsme ligový titul. Dále pak na Slavii, kde jsem měl povedené sezony a dostal se na MS 1999. Ve finské Hämeenlinně jsem měl individuální úspěch v podobě nejlepšího střelce soutěže a vítěze kanadského bodování, poté jsme s rodinou měli možnost poznat život v Německu, Švédsku, Švýcarsku, Itálii. I když hokejově šlo o nižší úroveň, místa to byla nádherná a rádi na tu dobu vzpomínáme. Poznali jsme spoustu výborných lidí a dodnes jsme s některými v kontaktu.

Jaký vztah máte ke Slavii, kde jste také hrával a kde nyní trénujete?
Slavia byla moje nejdelší hokejové angažmá, hrál jsem tu pět sezon a už jsme s rodinou v Praze zůstali. Můj starší syn Samuel na Slavii hrál, mladší Matouš hraje v páté třídě a i díky nim jsem začal s trénováním a dnes jsem součástí slávistického trenérského týmu.

Příště snad veteránskou ligu vyhrajeme

Torontem jste byl draftován. Hrál jste nakonec za St. John´s Maple Leafs, do NHL jste se ale neprobojoval. Nemrzí to zpětně?
NHL nebyla nikdy můj sen, a proto se to možná nepovedlo. Zpětně mě mrzí třeba více mé rozhodnutí odejít z Finska.

Byl jste členem zlatého týmu z MS 1999, považujete to za váš největší úspěch?
Nevím jestli úspěch, ale zážitek rozhodně. Už jako dítě jsem usínal s představami, že budu mít jednou na krku medaili z MS a budou nás vítat nadšení fanoušci. Měl jsem to štěstí, že hokejové sny, které jsem měl, se mi z větší části splnily.

Začátkem dubna se uskutečnilo Final Four veteránské ligy, kde jste obhájili stříbro. Je asi super zahrát si opět se starými spoluhráči a proti legendám jako je Pavel Bure...
Je to víceméně společenská událost, kde jde především o setkání bývalých hráčů a hokejem postižených lidí. Zkrátka skvělé tři dny plné zábavy a hokeje. Pro mne byl zážitek hrát proti bývalým nejlepším hráčům světa ať švédským nebo ruským, v každém mužstvu, co jméno, to hokejová osobnost.

Tomáš Kucharčík v dresu české reprezentace pro Světovou veteránskou ligu. Největším Kucharčíkovým úspěchem na mezinárodní scéně je ale titul mistra světa z roku 1999.

Skončili jste stejně jako loni stříbrní, porazili vás pouze Rusové. To lze asi považovat za úspěch, že?
Finále je vždy úspěch a zápas s Rusy je pro naši generaci výjimečný. Samozřejmě jsme je chtěli porazit a vyhrát. Mají ale silný tým se skvělými hokejisty. Ve veteránském hokeji je ale za nedovolený zákrok nařízeno trestné střílení a na nás se jich pokaždé jede více než na ostatní. Nějak více faulujeme (směje se). Budeme na tom do příštího roku muset zapracovat a snad už trenérovi Gustovi Havlovi uděláme radost a vyhrajeme.

Čemu se teď po skončení kariéry ještě rád ve volném čase věnujete?
Rád čtu a dívám se na filmy, jenže u obojího většinou usínám, protože máme tréninky brzy ráno (usmívá se).