Na jedné straně skvělý gólman, na druhé vášnivý milovník psů. Patrik Polívka je mužem mnoha tváří. Když zrovna nestráží červenobílou svatyni, stará se o svého zvířecího miláčka. Pro slávistickou sedmasedmdesátku je sněhově bílý Akita Inu splněným snem. Psa si totiž přál už odmalička a před třemi lety si své přání konečně splnil. S Angelem jsou od té doby nerozlučná dvojka. „Je to pohodový pes. Trochu línější, takže si spolu rozumíme. Když chce, tak poslechne, ale když nechce, tak otočí hlavu a dělá, že tam nejsem,“ popisuje se smíchem společné chvíle Polívka.

Mimo led a ve svém volnu trávíte hodně času se svým psím kamarádem. Jaká je to rasa a kdy jste si ho pořídil?
Pořídil jsem si ho před třemi lety. Psa jsem chtěl odjakživa, ale rodiče mi to nikdy nedovolili, protože bych na něj neměl čas. Takže jsem si, dá se říct, splnil takový dětský sen. Co se týče rasy, je to Akita Inu. Vždycky se mi líbili labradoři, ale to je takový stereotyp. Má ho každý druhý. Tak jsem hledal něco trošku jiného. Pak jsem viděl film o akitách „Hačikó – příběh psa“. Ta rasa mě oslovila, zaujala a jsem za tu volbu rád.

Přestože patří Akita Inu k větším plemenů, stejně se moc rád chová.

Svého psa jste pojmenoval Angel. Proč právě tohle jméno?
Mám dojem, že jméno vybrala bývalá přítelkyně. Myslím si, že to byl její nápad. Já jsem o tom dlouho přemýšlel. Pak někdy, už si to přesně nevybavuju, řekla tohle jméno. Původně se měl jmenovat Asahi, protože byl první štěně z vrhu. Mně se to jméno ale moc nelíbilo, tak jsem mu dal tohle. Angel mi k němu sedí víc.

Akity jsou podle mnoha zkušených chovatelů náročné na výchovu. Jak to bylo u Angela?
Bylo to docela dost náročné. Když byl malinký, tak jsem s ním chodil na cvičák celkem pravidelně. Pak měl pubertu, takže jsem pro něj neexistoval. Tenkrát mi jeden pán na cvičáku řekl, že ho mám nechat být, až ho to přejde. Mně přijde, že ho to nepřešlo doteď. Ale to plemeno je tvrdohlavé. Když chce, tak poslechne, když nechce, tak otočí hlavu a dělá, že tam nejsem.

Co venčení a procházky? Patří spíš mezi pohybově náročnější psy, nebo naopak?
Angel je úplně pohodový. Je takový línější, takže si spolu rozumíme. Občas se stane, že jdeme na procházku a on mě tahá domů. Ale je to podle nálady. Občas má náladu, třeba když jsme na zahradě u rodičů, že lítá celý den. Někdy se mu zase nechce. Je to jako u lidí.

Kvůli hokeji jste v průběhu sezony nucen hodně cestovat, v létě bývá na řadě dovolená…Kdo se o vašeho psa stará, když nejste doma?
Když nejsem doma, tak jde k babičce na prázdniny. Myslím si, že ho rodiče mají taky rádi a nevadí jim, když ho hlídají. Možná se u nich má někdy i líp, protože ho rozmazlují. To má samé vařené dobroty a maso, takže je to v pohodě.

Občas mi sní jídlo, jinak je hodný, říká Polívka

Udělal vám někdy ostudu, nebo třeba způsobil trapas?
Ostudu úplně ne. On se chová hodně dobře. Věci taky neničí. Občas mi sní nějaké jídlo, co nechám třeba na lince nebo na stole – hodně mu chutná pečivo, nebo mi taky snědl pizzu. Takže už takhle nemůžu žádné jídlo jen tak nechávat. Ale jinak je hodný. Ostudu mi trochu udělal na jedné výstavě. Tam se se psy běhalo do kolečka a on nechtěl. Takže se zastavil a seděl. Nakonec to ale dopadlo dobře.

Kromě procházky Angel nepohrdne ani odpočinkem a lenošením na pohodlném gauči.

Zmínil jste se o výstavách, kterých se s Angelem účastníte. Jak se vám při nich daří?
Nebyl to úplně můj prvotní plán, když jsem si ho pořizoval. Ale aby mohl mít papírová štěnata, musí mít za sebou dvě mezinárodní a dvě národní výstavy. To je povinnost. Národní vyhrál a na mezinárodní jsme dostali velmi dobré hodnocení, takže má splněno. Už jen jednu výstavu a může být tatínek.

Chtěl byste si někdy do budoucna pořídit ještě nějakého dalšího psa?
Já bych jich mohl mít klidně pět, kdybych měl barák a někoho, kdo by mi s nimi pomohl. Teď určitě nepřemýšlím, že bych si v blízké době pořizoval dalšího. Ale ještě se mi líbí rotvajleři. Někdy v budoucnu bych si chtěl ještě pořídit i jeho.

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Myslíte si, že to tak opravdu je?
Určitě je to tak.