Dlouhá léta čaroval ve Slavii brankář Dominik Furch. Svými výkony v dresu pražského celku si následně vysloužil přestup do ruské KHL, kde se téměř okamžitě po svém příchodu zařadil mezi opory ambiciózního Omsku. Hvězda talentovaného gólmana stoupá dál, zájem o jeho služby mají údajně i celky z NHL. „Domina“ jsme potkali na srazu reprezentace v Praze, kde v rozhovoru pro slávistický web popsal své působení v ruské lize, podělil se ale i o vzpomínky na léta strávená v sešívaném dresu.

Začněme u právě skončené sezony, jak byste zhodnotil uplynulý rok v Omsku?
V klubu jsme měli určený nějaký cíl, chtěli jsme postoupit do finále konference, což se nepodařilo, takže z tohoto hlediska je to neúspěch. Když to však vezmu za sebe, jsem relativně spokojený. Samozřejmě vždy se najde něco, co se dá zlepšit, čísla byla o malinko horší, než minulou sezonu, ale i tak to byly z mé strany dobré výkony.

Dominik Furch na tréninku české reprezentace

V Rusku působíte dvě sezony, splnila sibiřská destinace vaše očekávání?
V Omsku jsem spokojený, hned od té první sezony pravidelně nastupuji, chytám většinu zápasů. Letos jsem toho odchytal dokonce ještě více než ten první rok, takže ano, jsem spokojený. Lidé mě tam také přijali dobře, prostě paráda.

Byl to velký skok, ze Slavie do KHL? S čím jste se nejhůře vyrovnával?
Ze začátku jsem měl trochu problém například s tím, že ze Slavie jsem byl přeci jen zvyklý na více zákroků. S Avangardem byly i zápasy, kde na mě šlo méně než dvacet střel. To mi příliš nevyhovovalo, neměl jsem to rád, člověk se pak těžko dostává do tempa, je to pro něj obtížnější. Chvíli mně trvalo, než jsem se s tím srovnal.

Pokud to vezmeme z mimohokejového hlediska, co byl pro vás v Rusku největší šok?
Asi ta zima (smích). V Omsku je minimálně měsíc tak minus třicet, zbytek zimy je dvacet stupňů pod bodem mrazu. Na konci března, když jsme odlétali do Prahy, tam byl stále sníh a v noci mrzlo. Zima zkrátka velká a šok také byly moje oblíbené silnice a místní styl řízení (smích).

V Rusku je hokej sportem číslo jedna, je to poznat? Žije jím celé město?
Určitě, máme novou arénu pro deset tisíc diváků a průměrná návštěvnost je určitě tak přes osm tisíc, lidé tím opravdu žijí. Je to asi jediný místní vrcholový sport. I když je Omsk veliké město, má přes milion obyvatel, lidé mě na ulici poznávají, fotí se se mnou. To se mi v Praze nestává, tady je klídek (smích). Je to tam obecně takové jiné, s Prahou se to srovnávat moc nedá.

Sešívanou masku mám stále doma, svěřuje se Furch

V kabině Omsku jste strávil dva roky s Vláďou Sobotkou, také odchovancem sešívaných, sledujete společně Slavii?
Jo, samozřejmě, oba dva nás Slavie vychovala, takže jsme ji sledovali, probírali jsme to a přáli klukům úspěch.

Na co z působení v červenobílém dresu vzpomínáte nejraději?
Jsou to všechny ty medaile, které jsme společně získali, mně se podařilo být v kabině už při zisku mistrovského titulu, později jsme přidali stříbro i bronz. Bylo to krásné a medaile mi už nikdo nevezme.

„Domino“ ještě v dresu pražské Slavie

Za Slavii jste pravidelně nastupoval již od svých osmnácti let, tušil jste tehdy, kam až ve své kariéře dosáhnete?
V mistrovské sezoně jsem odchytal pár zápasů, tam to se mnou vypadalo dobře. Posléze jsem ovšem dostal takovou výchovnou facku a byl jsem poslán na hostování do Berouna, což mi, když na to hledím zpětně, opravdu hodně pomohlo. Uvědomil jsem si pár věcí, srovnal jsem si to v hlavě a od té doby jsem šel výkonnostně nahoru, až tam, kde jsem teď.

Máte schovanou svoji slávistickou masku?
Ano mám. Na každou sezonu si nechávám udělat novou, tu z poslední sezony ve Slavii mám samozřejmě schovanou doma.

Neúčast na olympiádě může hrát v mém rozhodování roli, hlásí Furch

Píše se o vašem přesunu do NHL, sportovním světem také hýbá spor o to, jestli pojedou hráči z NHL na olympiádu. Zůstal byste teoreticky radši v Evropě, abyste mohl na olympiádu jet?
Kdybych měl mluvit z pohledu fanouška, může to samozřejmě být zklamání, nevidět na olympijských hrách hvězdy z Ameriky. Z osobního hlediska o tomhle zatím nechci moc polemizovat, nevím kam se vydám, takže to teď neřeším. Je ale možné, že by to při mém budoucím rozhodování mohlo mít určitou váhu.

Myslíte, že se tím zvyšují šance Čechů na úspěch? Přeci jen, Kanada, USA a Švédsko budou značně oslabené…
No, to jsou vždy takové ty papírové předpoklady, které se objevují v novinách, ale ukáže se to samozřejmě až na tom ledě. Záleží na tom, jak si ti kluci v kabině spolu sednou. V týmu ani nemusí být závratné množství hvězd, aby udělal úspěch.

Trochu si zapolemizujme, jaká destinace by vás případně na americkém kontinentu v NHL lákala, kam by vás to táhlo?
Nebudu to brát kam bych vyloženě chtěl, opravdu nevím, jak to bude. Z pohledu dětského fanouška jsem měl vždy rád Montreal, který je vyloženě hokejové město, lidé tam tím žijí. Jak ale říkám, je to pouze pohled fanouška, nevím, jak se věci vyvinou.

Měl jste nějaký brankářský vzor v NHL jako malý?
Když jsem byl malý, byla samozřejmě éra Dominika Haška, takže i já jsem ho sledoval a fandil mu.

Rozhovor děláme na tréninku reprezentace, tým má na mistrovství světa posílit i Petr Mrázek z Detroitu. Zabýváte se již tím, kdo dostane v bráně přednost?
To je na trenérech. Já budu čekat na šanci a když přijde, půjdu do brány a budu se snažit odvést co nejlepší výkon, odchytat to na sto procent. Kolik dostanu šancí, jak to mezi nás trenéři rozdělí, je na nich, já to neřeším.