Jeden válel ve starším dorostu, druhý tvrdil muziku při zápasech juniorky. Pak se dvěma sešívaným obráncům splnil velký sen. Za své výkony totiž byli odměněni - prvními starty za červenobílý A tým. Ani při ligových duelech se ale duo Jan Štibingr a Vojtěch Šmíd neztratilo. Po boku starších hvězd postupně sbírají oba mladí talenti spoustu cenných zkušeností. „Zahrát si za áčko? Neskutečný pocit. Všechno je úplně jiné než v mládeži – hokej, atmosféra i fanoušci. Za šanci jsme moc vděční,“ shodli se oba zadáci.

Dvojice jmen Šmíd-Štibinger se v nedávné době objevila v zápasové sestavě A týmu Slavie. Jaké to bylo zahrát si za první mužstvo?
VŠ: Byl to neskutečný pocit. Odmalička jsem o tom přemýšlel. Vlastně od chvíle, kdy jsem do Slavie v šesté třídě přišel. Když jsem jako divák chodil ještě do O2 arény, byl to můj největší sen. A teď se dá říct, že se vyplnil.
JŠ: Nemůžu než souhlasit. Hrát v áčku je něco úplně jiného než v mládežnických soutěžích. Fanoušci, atmosféra, hokej. Všechno je rychlejší. Jsem rád, že jsem takovou příležitost dostal a trenérům jsem za ni vděčný.

Vzpomenete si na přesný moment, kdy jste se dozvěděli, že za áčko nastoupíte?
VŠ: Nevím, kdy to přesně bylo. Ale myslím, že těsně před podzimním zápasem s Kadaní. Přesný okamžik si ale nevybavím.
JŠ: Já to naopak vím přesně. Dozvěděl jsem se to před zápasem s Karlovými Vary. Trenéři si mě zavolali na tréninku k sobě a ptali se, jestli mám na odpoledne něco naplánovaného. Jestli nejdu třeba na vánoční Staromák. Já říkal, že ne. Tak mi nabídli, abych si přišel zahrát.

Jak na takovou novinu reagovala vaše rodina. A chodili vám na zápasy fandit?
VŠ: Taťka byl nadšený a chodí skoro na každý zápas. Stejně tak mamka i ségra. Ta je z toho hodně nadšená, vždycky sedí na tribuně a fandí.
JŠ: Rodiče byli hodně překvapení. Věděli sice, že už chodím pravidelněji trénovat s áčkem, ale nečekali, že bych mohl nastoupit. Ten den byli na horách v Krkonoších, tak jsem jim to volal. Táta byl překvapený, řekl to mamce i bráchovi a všichni mi popřáli štěstí.

Kluci nás přijali skvěle. Vtípek? Zatím ne, hlásí oba obránci

Přesunuli jste se do nového prostředí a mezi nové spoluhráče. Jak vás přijala kabina a s kým se nejvíc bavíte?
JŠ: Když jsem šel poprvé na trénink, trenéři mě představili a kluci se se mnou sami začali hned seznamovat. V kabině je hodně mladých hráčů, třeba Lukáš Nedvídek nebo Zdeněk Doležal. Všichni chápou, že pár míst v sestavě se najde i pro mladé hráče a jsou s tím v pohodě.
VŠ: Myslím, že nás kluci mezi sebe přijali výborně. Člověk si v kabině popovídá s každým, ale nejvíc si mám co říct s hráči, kteří jsou mi věkově nejblíž. S Tomášem Šmerhou, Alešem Furchem nebo tady s Honzou.

Dovolíte si směrem ke spoluhráčům už i nějaký vtípek, nebo zatím radši ne?
JŠ: Vtípek? Tam je to asi trošku těžší, protože nevím, jak by to vzali. Zatím se snažím spíš poslouchat, abych pak když něco řeknu, nebyl za blbce. Ale pokud bych byl v kabině déle, určitě bych něco zkusil, ale zatím ne.

Působení v áčku vám dává možnost hokejově růst vedle takových slávistických legend, jako jsou Pavel Kolařík nebo Jan Novák. Jaké to je s nimi hrát?
VŠ: Oba patří mezi slávistické legendy a člověk je i tak musí brát. Mám k nim respekt, ale jinak je beru úplně normálně, jako kluky, se kterými hraju. Z hokejového pohledu nám hodně pomáhají. Ale to i ostatní hráči.
JŠ: Jak říkal Vojta, oba jsou místní legendy, hrát s nimi je skvělé. S klukama v kabině jsme se dokonce smáli, že u mě Pavla Kolaříka je věkový rozdíl dvacet osm let. Dřív jsem na oba koukal v televizi a viděl, jak vyhráli titul. A najednou s nimi hraju. Neskutečné.

Památeční okamžiky? První střídání nebo hit proti Benátkám

Vraťme se zpátky na led. Vybavíte si nějaký speciální okamžik, který máte s prvními starty spojený?
VŠ: Pro mě byl nezapomenutelným momentem můj první zápas za áčko, který jsem hrál v Kadani. Úplně přesně si pamatuju první střídání. Když jsem se pak vrátil z ledu na střídačku, všichni mě poplácali. Byl to moc hezký pocit.
JŠ: U mě to byl třeba hit v zápase proti Benátkám. To bylo něco, na co dlouho nezapomenu. Už jen to, že jsem v sedmnácti letech nastoupil za áčko, je pro mě něco, na co nikdy nezapomenu. Zážitek byl i zápas na Kladně, kde bylo takřka vyprodáno. Je toho spousta.

V áčku jste služebně i věkově nejmladší. Povzbuzujete se navzájem třeba trochu víc než s ostatními?
VŠ: Na střídačce se celkově všichni hodně povzbuzujeme. Se Štibim je to samozřejmě ještě trochu intenzivnější. Máme k sobě blíž, protože jsme skoro stejně staří. Máme si i víc co říct.
JŠ: Musím souhlasit. Ale úžasné je i to, že ani starší hráči nás v tom nenechají. Podporují nás a když se něco nepovede, řeknou – hele nevadí, hoď to za hlavu, pojedeme znova. S Vojtou se většinou na ledě střídáme, vždycky si popřejeme hodně štěstí, makej, ať se daří a tak.

Jak si užíváte atmosféru při zápasech?
VŠ: Je to úplně něco jiného než v juniorce, na kterou přijde jen pár diváků. Já si to hodně užívám.

Vojtěch Šmíd se letos nezastaví. Kromě slávistické juniorky nastoupil i za áčko a má vyřízené střídavé starty do Havlíčkova Brodu.

A co slávistické děkovačky, které jsou hodně specifické?
JŠ: Když jsme tu s klukama ze staršího dorostu vždycky seděli a koukali na zápas, říkali jsme si, že bychom na té děkovačce jednou chtěli být. Mně se to teď začíná plnit a jsem za to rád. Nejdřív jsem nevěděl, jak to chodí. Pak jsem si všiml, že když se prohraje, klekají si hráči na jedno koleno. Po výhře se sedí. I když teda nevím, jestli to takhle přesně je. Ale je to fantastické, jak všichni řvou, fandí a skandují. Užívám si to.
VŠ: Já si to taky moc užívám. Děkovačky jsou parádní, hlavně tady doma. Když se hraje venku, není to logicky takové, ale v Edenu to bývá fantastické.

Oba zároveň nastupujete v mládežnických soutěžích. Dají se s dospělým hokejem alespoň trochu srovnat?
VŠ: Podle mého názoru se to moc srovnat. Jsou to dva rozdílné styly hokeje. Trenéři v áčku i juniorce po vás chtějí něco jiného. Je tam jiný systém. V áčku je to mnohem víc o systému, který se musí dodržovat. V juniorce je systém sice důležitý, ale ne tolik jako v prvním týmu.
JŠ: Přesně tak. Je hodně těžké to porovnat. Trenéři v áčku mi říkají, abych všechno dělal rychleji. Hokej je rychlejší a na všechno je méně času. Možná je to skoro stejné rychlé jako v juniorce, ale tady jsou hráči chytřejší, vyhraní. V tomhle smyslu je hokej jiný. Když jsem hrál za starší dorost, měl jsem na všechno víc času, mohl jsem se pukem víc rozjet, zavést ho dopředu, nahrát a tak dále.

Jak vaši situaci vnímají spoluhráči z juniorky a dorostu? Není tam třeba cítit menší závist?
JŠ: Doufám, že ne. Jsou tam kluci, kteří by hrozně chtěli hrát za juniorku a já najednou hraju rovnou za áčko. Tak si třeba říkají, že by chtěli být na mém místě. Ale myslím si, že mi to přejou. Chodí za mnou a přejou mi, ať se daří a že je to úžasné. Že mi budou fandit a držet mi palce.
VŠ: Myslím si, že s klukama mám dobré vztahy. Všichni jsou spíš vysmátí. Ptají se mě, kolik jsem hrál minut a tak. Závist tam určitě není.

První utkání máte za sebou. Co byste si přáli do budoucna?
VŠ: Mým cílem je, abych se do áčka naplno prosadil. Když mě trenéři povolají na zápas, chci plnit to, co mi řeknou na sto procent a odvádět ty nejlepší výkony, jaké jsou v mých silách.
JŠ: Prosadit se do áčka bude těžké. Kvalitních beků máme hodně. Přesto bych chtěl zkusit trenéry svými výkony přesvědčit. Na tréninky s áčkem pořád chodím, tak se snad ještě nějaká možnost naskytne.