Nepatří do výčtu hráčských ikon ani mezi věhlasné červenobílé trenéry. Přesto Slavii zasvětil takřka celý život a jeho jméno je v Edenu pojem. Jiří Všetečka se už takřka čtyři desetiletí stará o hokejisty mládežnických kategorií. Na stadion ho přivedl syn, který si ho vzal jako doprovod na dětský nábor. O pár let později tu dnes již dlouholetý kustod začal pracovat. „Nejdřív jsem působil u mladšího dorostu. Pak mě trenér Zavadil oslovil, abych šel ke staršímu. Od té doby se v tom plácám,“ usmívá se klubový „inventář“, jenž Slavii fandil od mládí.

„Nebyl jsi nikdy takový ten zuřivý fanoušek, ale vždycky jsem spíš tíhl ke Slavii. Ještě v učení byli všichni spolužáci sparťani, tak jsem musel být slávista, protože to byla pakáž. Navíc tatínek vždycky inklinoval spíš ke Spartě, tak jsem musel být trochu v opozici,“ pověděl o tom, jak si k sešívané „značce“ našel cestu.

O hráče z mládežnických kategorií se staral několik desítek let a v roli vedoucího zažil spoustu slávistických vzestupů i pádů. To jeho vazby ke klubu ještě prohloubilo. Nechybělo ale mnoho a na Slavii by vůbec nebyl. Do Edenu ho přivedla shoda náhod. A především jedno z jeho dětí.

„Když byl syn asi ve třetí třídě, našel si inzerát, že se na Slavii koná nábor. Ptal se mě, jestli bych ho na stadion nedovedl. A tak jsme šli. Syna nakonec vzali, natáhl do toho i svého bráchu a začali jsme chodit na hokej. To bylo někdy kolem osmdesátého roku. Později jsem začal pomáhat mladšímu dorostu. Pak mě trenér Zavadil oslovil, abych šel ke staršímu. Od té doby se v tom plácám,“ vzpomínal na své sešívané začátky pan Všetečka.

Vedle úkolů spojených s týmem a povinností v kabině však musel také chodit do práce. Vyučil se mechanikem statistických strojů a když zrovna nepomáhal při tréninku nebo zápase, staral se třeba o údržbu velkých sálových počítačů či elektronických pokladen. V zaměstnání mu ale vždycky vyšli vstříc, aby stíhal Slavii i práci.

„Asi devětadvacet let jsem pracoval v provozu, kde byla skvělá parta. Takže se dalo hodně směn třeba vyměnit. Neměl jsem s tím žádný problém,“ přiznal, že mu k vykonávání obou profesí přála řada faktorů.

Hertl a Červenka? Kluci, kteří věděli, co chtějí

I díky tomu mohl zblízka pozorovat a pomáhat k hokejovému rozvoji mladým talentům, kteří to později dotáhli hodně daleko. „Ještě když jsem byl u mladšího dorostu, byl tu třeba Tomáš Vlasák. Potom Sobotka, Hertl, Červenka. S většinou hráčů, které Slavia v posledních letech vychovala, jsem pracoval. Byli to kluci, kteří věděli, co chtějí."

"Když trenéři třeba při letní přípravě řekli, že se poběží pět kol, tak se taky běželo. Neexistovali, že by se třeba někde schovávali nebo to flákali,“ popsal své zkušenosti s největšími ikonami sešívaných z uplynulých let.

S několika týmy poznal příchuť toho, jak chutná velké vítězství. A to víckrát. Celky, jež vybojovaly mistrovské tituly v mládeži, navíc podle jeho slov patřily k nejlepším partám, jaké v Edenu zažil. „V době, kdy tu trénoval pan Šindel a s ním pan Kalous, tu byla jedna z nejlepších part. Stali jsme se mistry republiky. A to se nám pak povedlo ještě třikrát,“ řekl o nezapomenutelných úspěších.

Za své věrné služby získal dokonce i několik ocenění. Ta ho ale příliš neberou. Radost mu dělají především mladí hráči, vedle kterých se může neustále cítit jako zamlada. „Ocenění nijak neprožívám. Mezi kluky se cítím skvěle, a to je důležité. Když jste mezi takovými lotry, samozřejmě v dobrém slova smyslu, nemáte čas zestárnout,“ uzavřel s úsměvem.