Nalajnovaný osud? To je přesně to, co František Fornůsek nemusí. Sedmatřicetiletý lékař začínal jako transplantační chirurg, pak odjel zachraňovat české občany do zahraničí, mezitím se stal hlavním lékařem slávistické mládeže a stihl si střihnout taky čtvrtroční dobrodružství na Antarktidě. I tam hrdě nosil svou červenobílou výstroj. „Na Slavii se mi vždycky líbilo týmové pojetí. Chtěl jsem být součástí té atmosféry,“ říká dobrodruh se sešívaným srdcem.

MUDR. FRANTIŠEK FORNŮSEK (*1980)

• Vystudoval 2. lékařskou fakultu UK
• Začínal jako transplantační a páteřní chirurg
• Poté jako chirurg v nemocnici na Vinohradech
• Následně se přesunul na oční kliniku
• Momentálně pracuje pro záchrannou službu
• Provádí i repatriace pacientů zpět do ČR
• Na Slavii jako lékař od r. 2010
• Nyní hlavní lékař akademie Slavie
• Působí i u fotbalové reprezentace (U18)
• Prožil tříměsíční misi na Antarktidě
• Je ženatý, má dceru (7) a syna (2)

Na Slavii oficiálně působíte jako hlavní lékař akademie, jak jste se k tomu dostal?
Začínal jsem na Slavii v roce 2010. Přivedl mě k ní tehdejší kolega doktor Vyskočil, který dělá lékaře áčka a reprezentace. Měl jsem tehdy jen vypomoct jako záskok, ale trvá to až dodnes. Vždycky se mi v kabině líbilo, tak jsem pak už chodil pravidelně. Potom jsem začal pracovat s dorostenci a juniory. Poslední roky dělám hlavního lékaře celé mládeže Slavie.

Jak vám to komplikuje běžnou lékařskou praxi?
Hlavně na začátku to bylo dost náročné. Hodně zápasů se hraje odpoledne, kdy bych měl mít služby. Tak jsem komplikovaně sháněl náhradu, abych mohl odběhnout na Slavii na zápasy. Vždycky jsem tam chtěl být.

Co se vám na hokejovém prostředí tak líbí?
Celý život jsem hrával basketbal a kolektivní sport mi byl vždycky blízký. Na Slavii se mi konkrétně líbilo týmové pojetí, které vždycky bylo znát z realizačního týmu i kabiny. Chtěl jsem být součástí té atmosféry, kdy s kluky a trenéry táhneme za jeden provaz. To jsem miloval na basketbalu. A když už jsem sám nemohl hrát, tak jsem to našel na Slavii. Skvělá parta, na kterou se vždycky můžu těšit.

Taky si někdy s týmem zakřičíte?
Upřímně bych si někdy rád zakřičel, jenom se trochu ostýchám, abych nevypadal nepatřičně. Spíš si stoupnu do růžku a sleduju všechno z povzdálí. Třeba trenéři mají k týmu blíž, absolvují přípravu, kde já nejsem. Snažím se ale být jedním z nich. Tohle jsou totiž přesně ty emoce, které vyhledávám a kvůli kterým tam jsem.

Měl jste na Slavii nějaké lékařsky zapeklité případy?
Naštěstí nikdy za mého působení nedošlo ke smrtelnému úrazu, i to se může v hokeji stát. U starších hráčů ale dochází třeba i vykloubením, které už jsou závažné a bolestivé. Loni jsem pak měl složitější případ u jednoho z hostujících hráčů. Po souboji došlo ke komplikované zlomenině v předloktí. Zafixoval jsem končetinu a díky dobrým kontaktům jsem mu zařídil akutní ošetření na Vinohradech. V tu chvíli je jedno, jestli hraje za Slavii, Kladno nebo Budějovice.

I na Antarktidě byl František Fornůsek ve slávistickém

Často vidíme, jak hráč schytá bolestivou ránu a přesto chce pak na led hned naskočit. Co v takových chvílích radíte na lavičce jako lékař vy?
Zjistím závažnost poranění. Pokud jde jen o naražení, byť bolestivé, tak to nechávám hlavně na hráči, jestli chce pokračovat dál. Pokud si ale myslím, že by hokejistu pokračování ve hře mohlo následně vyřadit na delší dobu ze hry a ublížit mu, tak mu vždycky pro jeho dobro doporučím už do zápasu nenaskakovat.

Jsou hokejisti tvrďáci?
Mají k bolesti úplně jiný přístup než hráči v ostatních kolektivních sportech. Jsou vedeni k větší tvrdosti a houževnatosti. To si na nich velice cením. V dalších sportech často vidíte simulaci, u hokeje se ale naopak často potkávám s disimulací. I když má hráč vysoce bolestivé zranění, tržné rány svalů nebo zlomeniny, tak než aby přiznal bolest, radši řekne: Ne, dobrý, já to zvládnu. I když po pár střídáních je jasné, že tu bolest nemůže dát. To je obdivuhodné.

Můžete uvést příklad nějaké výjimečného tvrďáka ve Slavii?
Nechtěl bych vybírat jednu osobu. Mezi hráči jsou rozdíly, ale i když vezmu nejměkčího z nich, tak ve srovnání s ostatními sporty je to pořád tvrďák.

Při cestě na Antarktidu jsme málem utonuli

Kromě štace na Slavii jste údajně měl i další zajímavé lékařské zkušenosti, je to tak?
Moje kariéra je poměrně bohatá. Začínal jsem jako transplantační chirurg v IKEMu, potom jsem se přes páteřní chirurgii dostal postupně k výjezdům se záchrankou a teď dělám i repatriace komplikovaných případů ze zahraničí. Když se někdo zraní ve světě, tak mě tam pošlou a já pacienta transportuju zpět domů. Jsou to země jako Rakousko, Německo, Řecko, ale třeba i Austrálie. A naposledy jsem byl také tři měsíce jako lékař součástí vědecké expedice na Antarktidě.

Tam se nepodívá jen tak někdo, mohl byste tuto misi trochu víc popsat?
To byla ohromná životní i medicínská zkušenost k nezaplacení. Úplně jiný svět, kde se člověk dostane k fundamentu svého bytí. Antarktida je kontinent odpovídající velikostí Evropě, který je totálně neosídlený. Česká republika tam má polární základnu. Člověk je tam odkázaný jenom na sebe. Peníze, internet nebo mobil tam neznamenají vůbec nic.

Kromě lékařských povinností pekl František Fornůsek na své polární misi chleba

Co je tam tedy důležité?
Potřebujete se jen najíst, získat tekutou vodu a někde přespat, abyste nezmrzl. Nic jiného tam mít nemůžete. Na jednu stranu je to hrozně drsné, ale i očistné. Tady řešíme každý den hypotéky, domy, auta, práci... a tam jde jen o holé přežití – v dobrém slova smyslu. Návrat k základům života.

Jak jste se tam dopravil?
Museli jsme letět do Patagonie na jih Ameriky, potom jsme nasedli na ledoborce, kterým jsme pluli více než týden ke břehům Antarktidy. Potkali jsme několik bouří a jedna z nich byla tak extrémní, že se naše loď málem potopila. Tam šlo reálně o život a celá posádka včetně mě tam skoro utonula. Nakonec jsme naštěstí dopluli až ke břehům Antarktidy. Pak nás dovezli na základnu, kde jsme tři měsíce přečkávali. Vědci tam bádali na svých projektech a já se jako lékař staral o jejich zdraví. Do toho jsem tam pekl chleba a staral se i o další činnosti. Měl jsem tam i slávistickou mikinu a kšiltovku. Slavia byla se mnou i na Antarktidě. (úsměv)

Vypadáte jako člověk, co má rád výzvy...
Je to tak. Nikdy jsem nezůstával rád přespříliš dlouho na jednom místě. Na druhou stranu se rád vracím tam, kde je mi dobře. Profesně jsem byl vždy rozkročen mezi více obory a to mi vlastně vyhovuje. Mám rád výzvy a nemám rád dlouhou stagnaci, kdy se člověk nemůže posunovat dál – to je pro mě zničující. I proto jsem šťastný, že můžu pracovat na Slavii, což je pro mě skvělé osvěžení od normálního pracovního stereotypu a vždycky se tam rád vracím.