120 let nejstaršího klubu: Vyrostli na Slavii, dnes jsou z nich sparťanské legendy

Jen málokdo ví, že výrazná část sparťanských hokejových ikon se naučila hrát hokej v Edenu. Jiří Holeček, Petr Bříza, Richard Žemlička, David Volek nebo Pavel Geffert – ti všichni jsou odchovanci Slavie, avšak nakonec se vzhledem k absenci nejvyšší soutěže ve Vršovicích dostali do kádru rivala z druhé strany řeky.

Svoje nejúspěšnější období strávil v Košicích a na Spartě, brankář Jiří Holeček (na titulní fotografii klečí druhý zleva) ale s hokejem začínal jinde. Jako čtrnáctiletý kluk chtěl prorazit ve stejném týmu, ve kterém hrál fotbal – v Bohemce. Kvůli špatnému bruslení se však neprosadil, angažmá mu nevyšlo ani v Tatře Smíchov.

Jiří Holeček v sešívaném dresu

Na doporučení svého kamaráda Pavla Wohla se tak před sezonou 1958/59 rozhodl zkusit štěstí ještě jednou: v Dynamu, jak se tehdy sešívaný klub jmenoval. V dorostu začínal jako trojka, postupně se ale vypracoval a už na konci druhé sezony nakoukl do A-týmu.

„Byl jsem tehdy opravdu hubený jako lunt a doktor, který mě vyšetřoval, se nad mojí postavičkou moc nerozmýšlel a hokej mi rezolutně zakázal,“ vzpomíná pozdější trojnásobný mistr světa a čtyřnásobný mistr Evropy v knížce 120 let nejstaršího klubu. Doktora nakonec s jedním činovníkem přesvědčili a mladý gólman se brzy stal jedničkou v seniorském týmu.

V devatenácti letech však musel odejít na vojnu do Košic, kde zůstal i po uplynutí dvouleté služby. V dresu slovenského klubu a Sparty pak zažil své největší úspěchy, na Slavii se už nikdy nevrátil.

Sešívaná mládež vychovala budoucí sparťany

Období minulého režimu – hokejový oddíl Slavie se pere o svou existenci. A i když v roce 1975 získává konečně svůj vlastní zimní stadion v Edenu, jasnou prioritou na Slavii zůstává fotbal. Na hokej nezbývají peníze a áčko sešívaných marně sní o účasti v nejvyšší soutěži.

Hokejová Slavia navíc pociťuje oproti konkurenční Spartě útlak. Má dojem, že režim jde na ruku právě jejich pražskému rivalovi.

A tak se v Edenu pracuje alespoň na vynikající výchově mladých hokejistů. V 70. letech se tato práce daří náramně třeba i zásluhou legendárního trenéra Zbyňka Zavadila. Pomáhá právě zázemí nového zimáku a ročníky narozené od roku 1964 dále jsou nebývale silné.

Když Slavia nemůže Spartě konkurovat v nejvyšší soutěži, poráží holešovické výběry alespoň v mládeži. Paradoxem je, že se na tom podílí spousta hráčů, kteří se později stanou sparťanskými ikonami.

Pod dohledem trenéra Zavadila postupně vyrůstá vynikající brankář Petr Bříza, pozdější čtyřnásobný mistr ligy se Spartou a její budoucí majitel a manažer. Celé hokejové mládí ale tráví právě v Edenu.

„Ještě s Břízou v bráně hráli naši mladší dorostenci proti Spartě. Dali jsme jim 12:2 a poslední třetinu jsme tehdy dokonce hráli bez brankáře. Bříza ji proseděl na střídačce, protože jsem ho odvolal,“ vzpomíná tehdejší trenér Zbyněk Zavadil v knize 120 let nejstaršího klubu mapující historii hokejové Slavie.

„A sparťani tu třetí třetinu stejně prohráli 0:4. Měl jsem z toho pak tehdy problémy, že jsme Spartu naschvál zesměšňovali,“ doplňuje dnes s úsměvem Zavadil, který kvůli tomuto incidentu musí později na kobereček před Československý svaz tělesné výchovy a sportu.

V Edenu kromě Břízy vyrůstá i vynikající útočník David Volek. Ten v sedmnácti letech střílí branky v áčku Slavie v tehdejší druhé nejvyšší soutěži, následně se ale přesouvá rovnou do kádru Sparty. Po čtyřech letech v Holešovicích se nakonec jako první hráč narozený v Praze dostává do NHL, kde zažije šest velice úspěšných sezon – 411 zápasů a 259 kanadských bodů.

Po návratu ze zámoří se pak mihne ještě v pěti zápasech extraligy v dresu Sparty, než definitivně zakončí kariéru. Následně působí jako scout pro Buffalo Sabers, Calgary Flames nebo Vancouver Canucks. A taktéž jako asistent trenéra u sparťanského áčka.

Neméně známým příkladem je velká sparťanská ikona Richard Žemlička. Dokonce i on je odchovancem Slavie. Do dvaceti let hraje za áčko sešívaných, následně odchází do Sparty, kde se mu náramně daří. Stává se kapitánem týmu, získává se Spartou tři tituly, dostává se do národního týmu a odnáší si třeba bronz z olympiády v Albertville. Od konce hráčské kariéry až dodnes pak působí v Holešovicích na trenérských postech.

Pro Slavii obzvláště bolestné je, když se Žemlička společně s dalším odchovancem Slavie Břízou stává v sezoně 2001/2002 hlavní postavou vyřazení nadějně rozjetého týmu Slavie v semifinále play-off extraligy.

Fotografie staršího dorostu ze sezony 1980/81, na níž je i Richard Žemlička (v prostřední řadě čtvrtý zprava).

Podobný příběh má i Pavel Geffert. Vynikající útočník sbírající hromady bodů v mládeži Slavie odchází v osmnácti letech do Sparty, kde jeho kariéra vrcholí. Do Slavie se následně pak vrací už jen na skok na sklonku kariéry v sezoně 1999–2000, kdy je stále bodově produktivní. Po konci kariéry už ale působí pouze na trenérských postech jen ve Spartě.

„Jediná škoda byla v tom, že se v Edenu nehrála nejvyšší soutěž, jinak by tihle mladí hokejisti chtěli hrát ve Slavii i jako dospělí,“ lituje Zbyněk Zavadil odchodu tolika výborných hráčů a pozdějších funkcionářů či trenérů do tábora rivala – pokud v tehdejší době chtějí tito vynikající hokejisté hrát nejvyšší soutěž v Praze, musí přecházet do tábora Sparty.

Velký odliv slávistických odchovanců a „vykrádání“ talentů do Sparty končí až s postupem sešívaných do nejvyšší soutěže v roce 1994. Hráči od té chvíle jednak nemají sportovní důvod odcházet do Sparty – extraligu mohou hrát i za Slavii. Možná ale ještě významnější je narůstající rivalita mezi oběma hokejovými S, která podobné přestupy příliš netoleruje.