Roman Červenka na svůj životní zápas teprve čeká

P r a h a – Stejně tak jako nezapomenutelný knihkupec Dalibor Vrána ve filmu Vrchní, prchni! v podání Josefa Abrháma by klidně mohl o sobě Roman Červenka prohlásit: Vyučil jsem se ve Slavii hokejistou, nastoupil jsem tady jako hokejista a jako hokejista tady hraji. Taková by totiž mohla být vizitka hokejisty Romana Červenky, dvacetiletého útočníka pražské Slavie. Jeho snem je zahrát si NHL, teď ale bojuje o místo v základní sestavě. „Chtěl bych hlavně co nejlépe hrát za Slavii,“ říká skromně a dodává: „Doufám, že se letos ve Slavii konečně prosadím.“

Pražák křtěný Vltavou hokejově vyrůstal ve Slavii, chodil tady do hokejové třídy Základní školy Vladivostocká. Po skončení povinné školní docházky hrál dvě sezony (2000/2001 a 2001/2002) za dorost Slavie, v té další (2002/2003) pak již pravidelně nastupoval v týmu juniorů. Sezona 2003/2004 byla zatím jeho nejpestřejší: za slávistickou juniorku odehrál 36 zápasů, z toho dva zápasy v play off, dalších 15 zápasů za dorost a 3 v první lize za brněnskou Kometu. Dokonce si zahrál i extraligu dospělých – za A tým Slavie sehrál celkem třiadvacet zápasů, z toho osmkrát v play off – i ve finále proti Zlínu. Tehdy, po zranění Patrika Martince, Slavii chyběl centr, a tak se Roman, rozený centr, trenérům náramně hodil. „Odmalička jsem hrál centra, ale pak v Hradci Králové, i tady ve Slavii, také i pravé křídlo,“ říká. Když k výše uvedenému výčtu zápasů v sezoně 2003/2004 přičteme ještě tři zápasy za reprezentační dvacítku, dojdeme k úctyhodnému číslu 80 zápasů. Pěkná porce!

Příchod hráčů z NHL jej však v následující sezoně (2004/2005) stál místo v sestavě. Nadějný útočník tuto sezonu začínal ve slávistické juniorce, ale pak byl poslán na hostování do Hradce Králové. Tady se mu však enormně dařilo: ve 23 zápasech patnáctkrát skóroval a na devět dalších gólů nahrál. Suma sumárum: co zápas, to bod. Angažmá v Hradci Králové nakonec bylo pro tohoto mladého útočníka požehnáním. Jeho produktivity si všimli i trenéři reprezentační dvacítky. Zaujal je tehdy natolik, že si zahrál i na mistrovství světa dvacetiletých v USA. Naše dvacítka tam tehdy vybojovala bronzové medaile. Zisk bronzových medailí z mistrovství světa dvacetiletých považuje Roman za svůj zatím největší úspěch. „Hrálo tam šest silných týmů aspirujících na medaile a přesto jsme získali bronz. Přitom Kanada byla k neporažení, její celý tým dnes v podstatě hraje v NHL. My jsme tam tehdy podle mne odvedli maximum.“ Sezonu dohrál Roman v Havlíčkově Brodě, kterému pomáhal v baráži o první ligu.

Poslední sezonu (2005/2006) strávil střídavě ve Slavii (22 zápasů), ve slávistické juniorce (9 zápasů), v Hradci Králové (7 zápasů) a v Ústí nad Labem, kde vypomáhal v play off a následně v baráži o extraligu. Potkal se tady s bývalými spoluhráči ze Slavie Milanem Antošem a Romanem Málkem. Celkem v dresu Ústeckých lvů nastřílel osm gólů. „Já jsem tam byl jeden z nejmladších, to bylo spíše starší mužstvo. Jestli tam byli dva tři mladí hráči, tak to bylo všechno,“ říká. Každopádně šanci ukázat se, dostal. V prvních zápasech mu to ještě „nepadalo“, ale pak se chytil. Přesto mu loňská sezona nevyšla zcela podle jeho představ. „Snad ta letošní bude lepší,“ doufá. Chce se porvat o místo v základní sestavě Slavie pro sezonu 2006/2007. „Doufám, že se prosadím, ale vím, že se může stát cokoliv.“

Pamatujete si ještě váš první extraligový zápas mezi dospělými?
Myslím si, že ano. Bylo to, tuším, v Třinci, v té sezoně po mistrovském titulu (2003/2004, poznámka autora), ale kdy přesně, to už vám neřeknu. Takhle přesně si to nepamatuji. A s kým v útoku? Byl jsem tam jako třináctý útočník a až v průběhu zápasu mě Vláďa Růžička zapojil do hry. Zřejmě jsem nehrál zase tak špatně, když jsem nastoupil hned k dalšímu zápasu doma proti Liberci. To si už pamatuji dobře, v útoku jsem hrál s Milanem Antošem a Radoslavem Kropáčem.

Na svůj první gól mezi dospělými ještě stále čekáte, ve statistikách už ale máte jednu asistenci…
To bylo zase v zápase v Pardubicích, tehdy tam jela spousta mladých hráčů. Na gól jsem přihrával obránci Ondřeji Staňkovi.

Mimochodem, děláte si nějakou osobní statistiku?
Ani ne… Ode mne, jako útočníka, se sice body očekávají, ale že bych si dělal nějaké své osobní podrobné statistiky, tak to ne. Samozřejmě, že si ale pamatuji, kolik jsem dal za sezonu gólů, nebo kolik jsem v té které sezoně takzvaně „udělal“ bodů.

Máte nějaký rituál, který před zápasem dodržujete?
Nějaký vyloženě speciální rituál nemám. Něco by se možná, třeba v oblékání, určitě našlo, ale jinak nic takového nedodržuji, ani v jídle.

Draftován jste nebyl, draft vám utekl v roce 2004, kdy byl z Čechů draftován například Rostislav Olesz. Přesto, láká vás zahrát si NHL?
Koho by to nelákalo…, to je sen každého.

Jaký máte svůj osobní cíl?
Cíl? Já se do budoucna moc nedívám, chtěl bych teď hlavně co nejlépe hrát za Slavii. To je takový můj osobní cíl pro nejbližší sezonu.

S Ústím jste došli až do baráže o extraligu. Jak jste nesli porážku od Vsetína?
Rozhodně to nebylo nic příjemného. Domnívám se, že to pomyslné lámání chleba přišlo v tom domácím zápase, kdy jsme vedli jedna nula, dva jedna a pak jsme nakonec prohráli na nájezdy. Kdybychom tenhle zápas vyhráli, tak jsme to už pak dotáhli do vítězného konce. Myslím si, že jsme herně byli lepší, navíc jsme v brance měli vynikajícího Romana Málka, ale někdy to už tak prostě funguje. Měli jsme prostě smůlu.

Jaký je rozdíl mezi první a druhou ligou?
Rozdíly určitě jsou, jak mezi první a druhou, tak i mezi první ligou a extraligou.

Stačil jste sledovat loňskou pouť Slavie do finále extraligy, respektive finále play off se Spartou?
Sledoval jsem každý finálový zápas, dokonce jsem i na jednom nebo dvou zápasech byl. Jinak jsem to pochopitelně sledoval v televizi a fandil...

Co chybělo k vítězství?
Určitě štěstí. Té smůly měla Slavia opravdu vrchovatě, ale musím na druhou stranu říct, že Spartě výborně zachytal Petr Bříza.

Minidotazník Romana Červenky

Koníčky: Obecně sport, tenis, fotbal…
Oblíbené jídlo: Těch mám víc, opravdu nevím...,třeba smažený sýr s hranolky.
Oblíbené pití: Například cola.
Oblíbené číslo dresu: Hrál jsem s dvacet devítkou, ale teď jsem to změnil na desítku, s desítkou jsem hrál v nároďáku a docela se mi s ní dařilo. S desítkou nebo se sedmdesátkou jsem hrál také v Hradci, desítka sedmdesátka jsou taková podobná čísla.
Oblíbená muzika: Určitě české písničky, rád poslouchám Impuls a Blaník.
Stav: svobodný.