Permanentky Dárkové poukazy Informace o vstupenkách Vstupenky online
ROZHOVORY
22. března 2007

Slavii vděčím za to, že se mohu živit hokejem

P r a h a – Když Vladimír Růžička nabídl Dominiku Graňákovi v průběhu sezony novou smlouvu, ten s díky odmítnul. „V té době se právě začala rýsovat možnost, že bych mohl po sezoně odejít do Švédska,“ říká Dominik Graňák v rozhovoru pro oficiální klubové stránky. Domluvili se, že pokud si to Dominik rozmyslí, může za Slavii dál hrát. Zkušený obránce Slavie si to ale nerozmyslel. „To, že odcházím ze Slavie, není tím, že bych tady nebyl spokojený.“

To, že máte po sezoně namířeno do Švédska, je tedy definitivní?
Zatím to tak vypadá. Je to dost pravděpodobné, ale ještě to není na sto procent. Během následujících týdnů by se to ale mělo dořešit, ostatně do 30. dubna mám ve Slavii smlouvu. Zatím je to tak na devadesát procent.

Nechcete prozradit, kam máte namířeno?
Ještě ne, jelikož to není ještě stoprocentní, nechtěl bych to zakřiknout.

POSLEDNÍ SEZONA

Letošní sezona byla pro Slavii tak trochu zvláštní: týmu se nedařilo, po první čtvrtině byl poslední, mužstvu chyběla herní pohoda, což se možná promítlo i do čtvrtfinálové série. Jak svoji pravděpodobně poslední sezonu ve Slavii hodnotíte?
Je pravdou, že ten začátek soutěže byl z naší strany velmi nevydařený a bylo to pro nás dost psychicky náročné. Jako každý rok i letos šla Slavia do soutěže s těmi nejvyššími ambicemi, o to to bylo ještě horší. Věděli jsme, že máme kádr i potenciál ty cíle naplnit, navíc každý čekal, že se v tabulce budeme pohybovat někde úplně jinde. Musím říct, že za tu dobu, co jsem ve Slavii, to byla asi největší krize, jakou jsem tady kdy zažil. Potom jsme se ale začali zvedat, druhá čtvrtina už byla rozhodně lepší, ale tím, že jsme první část soutěže odehráli velmi zle, to pro nás bylo stále velmi těžké. Nakonec jsme se, možno říci, že na poslední chvíli, dostali přímo do play off. Sice to bylo se štěstím, ale povedlo se.
Těžko říct, jestli nás ten nešťastný úvod základní části poznamenal. Na jednu stranu to na nás určitě nějakou stopu zanechat muselo, na druhou stranu bylo pro nás jistým zadostiučiněním, že se nám podařilo dostat se přímo do play off. Určitě jsme ale do play off nevstupovali s vědomím, že bychom si na České Budějovice nevěřili. Play off je nová soutěž, každý je nažhavený, každý hráč chce podat nejlepší výkon. Musím přiznat, že České Budějovice hrály dobře. Bylo vidět, že jsou vzhledem k průběhu sezony v pohodě. Hokejově byly určitě lepší.

Jako tým jste letos dostávali hodně gólů. Jako obránce určitě víte, proč tomu tak bylo. V čem vy vidíte příčinu?
Těžko říct, táhlo se to s námi už celou sezonu, i když jsme se to snažili řešit, ale opravdu jsme dostávali hodně gólů. Právě v těch sezonách, kdy jsme byli úspěšnější, nás zdobilo, že jsme těch gólů dostávali méně. Myslím si ale, že nelze říct, že to byla chyba konkrétně brankářů, nebo obránců, ale celého týmu. Naopak, když se nedávají góly, tak to není chyba jen útočníků. Nevím, čím to bylo, protože jsme v podstatě hráli stále stejný hokej, i když se během sezony zkoušely různé varianty. Ty, ani změny v kádru, ale nebyly nijak radikální. Takže opravdu musím říct, že nevím čím to bylo, ale určitě to byl jeden z důvodů, proč se nám v úvodu soutěže nedařilo.


V tom druhém zápase jsme už v první třetině prohrávali tři nula. To se to pak velice těžko dotahuje, říká Dominik Graňák.

ČTVRTFINÁLE

Zato ve čtvrtfinále jste těch gólů, snad jen s výjimkou onoho druhého zápasu, už tolik nedostávali. Ostatně již poslední zápasy v základní části signalizovaly posun k lepší obraně. Přesto jste kolikrát během minuty dokázali ztratit dobře rozehraný zápas. Mělo na průběh série s Českými Budějovicemi nějaký vliv nepovedené druhé utkání v Českých Budějovicích, které jste prohráli pět jedna? Po prvním vyrovnaném zápase jste slibovali hory doly…
V tom zápase jsme už v první třetině prohrávali tři nula a to se velice těžko, obzvlášť proti takovému týmu, jako jsou České Budějovice, dotahuje. Měl jsem po těch dvou zápasech v Českých Budějovicích trošku obavu z dalšího vývoje série, ale potom jsme se zdvihli, doma vyhráli dva zápasy a tu sérii vyrovnali na dva dva. Z tohoto pohledu to tedy nevypadalo na nějaké psychické trápení po těch dvou porážkách v Českých Budějovicích…

A dokonce i v tom pátém zápase v Českých Budějovicích jste vedli…
Ještě když Roman Červenka vyrovnal na dva dva, tak jsem si říkal, že bychom to utkání mohli dotáhnout do vítězného konce, ať už v normální hrací době či v prodloužení. Prostě jsem cítil, že to páté utkání bychom mohli vyhrát, ale bohužel v tom nejdůležitějším momentu, v té zlomové chvíli, jsme ten nejdůležitější gól nedali my, ale náš soupeř.

Ve čtvrtfinálových zápasech jste několikrát nastřelili tyčku, nebo těsně minuli branku. Skoro to vypadalo, jako že je někde nahoře napsáno, že letos postoupí Mountfield…
Nemám rád vymlouvání na smůlu, ale jak se takhle nastřelují tyčky, tak to nikdy nevěští nic dobrého. Prostě vždycky se to odrazilo někam jinam. Nesvaloval bych to ale na smůlu nebo na nějaké neštěstí, ale samozřejmě to mohlo dopadnout jinak, kdybychom místo některé té tyče dali gól. Ale to jsou spekulace, kterými teď už nic nezměníme. Například se dlouho probíral ten gól v šestém zápase za stavu jedna jedna těsně před koncem druhé třetiny. Kdyby býval platil, tak ten zápas možná mohl dopadnout jinak, ale nemá smysl takto přemýšlet, prostě se tak stalo.

Právě to šesté čtvrtfinálové utkání v Sazka Aréně mělo pro vás takovou zvláštní příchuť: mohlo, ale nemuselo být poslední v sezoně. Určitě jste to asi v hlavách měli také. Byl to zápas ve kterém jde o bytí či nebytí, vyhrát znamenalo cestovat k sedmému zápasu do Českých Budějovic, prohrát definitivní konec série. Jak vám bylo po zápase?
Bylo to dost nepříjemné. Vezměte si, že ještě dvě hodiny předtím bylo všechno otevřené a teď je konec. Najednou si uvědomíte, že další možnost něco udělat jinak bude až za nějakých pět šest měsíců, kdy začíná nová extraligová sezona, a to ještě základní částí. Určitě to není dobrý pocit. Kolikrát se po zápase v základní části cítím hodně unavený a rád bych si od hokeje odpočinul, ale v play off je to něco úplně jiného. Každý hráč chce hrát co nejdéle a jak nejlépe umí a vůbec nad tím, zda je, nebo není unavený, vůbec nepřemýšlí. O to je pak ten pocit po vyřazení horší.

ODCHOD DO ŠVÉDSKA

Po zápase jste měli, tuším, den volna. Další den jste se ale zase začali připravovat. Jaký to má smysl, když je vlastně po sezoně?
Určitě je to zvláštní, není úplně běžné se připravovat na nějaký nekonkrétní cíl. Nyní už ty tréninky nejsou ale tak intenzivní, vlastně na klubové úrovni není důvod, proč trénovat. Čeká nás volno, dovolená, letní příprava… Osobně jsem rád, že se tady ve Slavii mohu dál připravovat.

Prožíváte při tom nějakou nostalgii? S mnohými kluky se na tréninku teď vidíte možná naposledy?
Po žádné sezoně tým nezůstane stejný, beze změn. Vždycky někdo odejde a někdo nový přijde. Takže tak radikálně, jako že něco definitivně končí, to nevnímám. Ale samozřejmě, za tu dobu, co jsem tady, tu mám spoustu kamarádů. To nejsou jen spoluhráči, ale i mí kamarádi. Zvyknul jsem si pochopitelně na trenéry, na prostředí, takže určitý kus nostalgie v tom je. Nechci se v tom ale rýpat. Přistupuji k tomu tak, že mám zase novou motivaci a nechci se zabývat tím, zda to bylo, či nebylo dobré rozhodnutí. Uvidíme…

Ve Slavii jste od roku 2001, nějakých šest sezón, takže Slavia je pro vás určitě takovým druhým domovem.
Samozřejmě, i díky tomu, že jsem velký hokej nikde jinde nehrál, alespoň na tak vrcholové úrovni jako tady ve Slavii. Z Trenčína jsem odešel ještě v juniorském věku, první velkou příležitost jsem dostal až tady na Slavii od Vládi Růžičky. O to je to samozřejmě teď horší. Opravdu se tady cítím jako doma, co se hokeje týče tak určitě. Takže lehké to není. Kdoví, jak by to bývalo dopadlo, kdybych zůstal v Trenčíně. Slavii vděčím za to, že se mohu živit hokejem a že se jím živím, i za to, že teď mohu jít dál.

Fanoušci si také na vás za těch šest sezón zvykli, možná i jim teď budete chybět…
Tak to je spíše otázka pro ně. Na toto téma bych nerad spekuloval, ani netuším, jestli jsem byl oblíbený či nikoliv.

REPREZENTACE

Vaše jméno nebylo v posledních letech výhradně spojené pouze se Slavií, ale i se slovenskou reprezentací. Jak tomu bude letos?
Před několika dny jsem mluvil s panem Šuplerem a ten mi řekl, že bych se měl zapojit do přípravy před mistrovstvím světa. Je ale otázkou, jak dlouho se tam ohřeji. Předchozí trenér pan Hossa mi dal velkou šanci, což pro mě bylo velmi dobré. Teď přišel nový trenér a třeba bude mít jinou filozofii, možná mu do jeho koncepce nebudu zapadat. Ale v té první várce hráčů, kteří pro slovenskou reprezentaci připadají v úvahu, jsem, je však ještě mnoho dobrých hráčů, kteří stále ještě hrají, ať již v Česku, tak v NHL, takže bude záležet na tom, kolik jich bude ochotných přijet reprezentovat Slovensko na mistrovství světa. Pokud to dopadne tak, že bych v reprezentaci vydržel, tak by to bylo super. Na druhou stranu, pokud by to nevyšlo, tak se svět nezboří. Aspoň budu mít více času na přípravu na novou sezonu, protože poslední tři roky jsem vždy vynechal část letní přípravy. V čase, kdy hráči začínali letní přípravu, jsem měl ještě sezonu, hrál jsem za slovenskou reprezentaci, takže jsem netrénoval tak dlouho jako ostatní. Doufám, že na novou sezonu ve Švédsku budu připraven lépe, než v minulých letech.

S vaším odchodem přece jen obrana zase oslabí. Vloni odešel Jan Novák, nyní máte do zahraničí namířeno i vy. Víte už, kdo by měl přijít na vaše místo, kdo by vás měl nahradit? Nebo vás to už nezajímá?
Samozřejmě, že mě to zajímá. Nemohu říct, že by mě to, co se na Slavii děje, bylo jedno. Nevím, kdo to bude, ale určitě lze předpokládat, že kádr někdo doplní. Na Slavii dává Vláďa Růžička hodně přednost mladým hráčům, vždycky tomu tak bylo. Šest obránců nějaké ty zkušenosti z extraligy už má, přesto lze očekávat, že ještě někdo přijde. Kdo to bude, pochopitelně nevím a ani to není otázka na mě, ale spíše na trenéry.

Přestože jste rodákem z Havířova, mluvíte slovensky, hrajete za slovenskou reprezentaci…
Domnívám se ale, že už snad hned v prvním roce, kdy jsem hrál extraligu za Slavii, jsem nebyl brán za cizince, protože jsem si tehdy požádal i o české občanství. Právě proto, že jsem se narodil v Čechách, tak jsem měl tu možnost. Byl jsem sice stále brán za Slováka, protože jsem měl slovenské občanství, ale zároveň jsem měl i české občanství. Zhruba čtyři roky mám jak slovenské tak i české občanství.

Takže můžete hrát i za českou reprezentaci?
Ze začátku to bylo možné, teď už to ale možné není. Neznám přesně pravidla, ale je to tak, že pokud hráč startuje na turnaji, který je organizován pod hlavičkou IIHF, potom už nemůže hrát za jinou zemi. Kromě toho, že jsem hrál na mistrovství světa mužů, tak jsem předtím hrál i za slovenskou reprezentaci do osmnácti let, takže tí to bylo dané.

Jak prožíváte zápasy za slovenskou reprezentaci? Určitě jste už nastoupil proti české reprezentaci, ve které hráli i hráči Slavie. Jaké to je?
Je to určitě zvláštní. Proti Česku jsem hrál jednou na mistrovství světa a dvakrát v přípravných zápasech. Pokud si dobře pamatuji, tak za Česko tehdy v těch přípravných zápasech hráli Radek Dlouhý a Lukáš Havel, z bývalých spoluhráčů ze Slavie pak Honza Hejda a Pepa Vašíček. Je to určitě zvláštní, zejména pro Slováky. Zápasy s Českou republikou hrozně prožívají. Ten pocit ale poznal určitě každý, kdo někdy hrál na reprezentační úrovni. Po zápase jsme zase kamarádi, i když během zápasu si rozhodně nic nedarujeme.

O NHL Vašemu pojetí hry by asi spíše slušelo označení ofenzivní obránce…
Ano, mám takovou hru rád a rád se dívám na hráče, kteří to umějí hrát dopředu.

Nejste tedy typickým obráncem NHL, který vyniká především fyzickými parametry. Takže NHL vám nic neříká?
Snem každého hráče je zahrát si v NHL, ale snažím se to vidět střízlivě, reálným pohledem. Nevím, jestli bych měl šanci se tam prosadit, moje místo je spíše v Evropě, než v Americe. Určitě bych se ale chtěl prosadit ve Švédsku. Nebudu to ale brát jako tragédii, když se mi nepodaří hrát NHL. Myslím si, že dobrý hokej lze hrát i v Evropě. Lhal bych, kdybych říkal, že NHL hrát nechci. Je ale pravdou, že to, co hraji, není přesně to, co by tam hledali. Ale v každém týmu jsou alespoň dva obránci, kteří nehrají vyloženě silový hokej. Je ale určitě těžké se mezi nimi prosadit.

Dost možná, že právě cesta přes Švédsko nakonec povede do NHL…
Těžko říct. Říká se, že hokej ve Švédsku je blízký tomu, jaký se hraje v NHL. Švédové jsou fyzicky velmi zdatní hráči. Na tom budu muset před sezonou ještě zapracovat, na to budu muset přípravu zaměřit, ale vyloženě defenzivní silový obránce ze mne asi nikdy nebude. A popravdě řečeno, ani takové ambice nemám. Vím jak o svých lepších, tak i o svých horších stránkách, a musím se snažit prosadit v tom, co umím nejlépe, respektive co mi jde nejlépe.

EXTRALIGOVÉ ZAČÁTKY

Co vás před lety přivedlo z Trenčína do Prahy?
V Trenčíně to tehdy nevypadalo na to, že bych mohl vůbec dostat šanci. Navíc mně se v osmnácti nechtělo jít hrát juniorskou ligu do Ameriky. Český hokej se mi líbil a proto jsem chtěl jít hrát do Čech. Uvažoval jsem i o studiu na vysoké škole někde v Čechách, ať už v Pardubicích, Hradci Králové či v Praze. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se dostal na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, ale samozřejmě prioritou číslo jedna byl pro mě i nadále hokej, byť jsem jej chtěl původně spojit se studiem.

Takže do Prahy jste šel původně za studiem?
Ne, prioritou byl pro mě stále hokej. Nakonec jsem skončil ve Slavii. Možná i díky tomu, že trenér juniorky v Trenčíně se znal s tehdejším trenérem juniorky ve Slavii Jaromírem Šindelem. Díky tomuto kontaktu jsem se rozhodl pro Slavii.

Jednou jste tedy přišel domů a řekl: táto, mámo, já jdu hrát do Prahy!
(smích) Tak to nebylo, oni už věděli, že mě to tam táhne…

…že havířovské české kořeny vás táhnou zpátky do Čech.
Možná, možná to tak skutečně bylo. Rozhodně jsem se necítil v Čechách jako cizinec. Jednak obě dvě babičky žily v Čechách, jednak i bratranec a sestřenice, v podstatě většina rodiny stále žije v Čechách. Věděl jsem, že kvalita českého hokeje je vyšší než na Slovensku, takže ty ambice jít do Čech jsem měl už předtím. V roce 2001 jsem přišel v osmnácti do juniorky Slavie. To, proč se mi ve Slavii rozhodli dát příležitost by asi byla spíše otázka pro Vláďu Růžičku. Dost možná, že trenčínský trenér Šajba se tak s trenérem Šindelem tehdy dohodli. Musím říct, že první dny a týdny to pro mě bylo dost nepříjemné. Po mistrovství světa hráčů do 18 let jsem měl dvakrát operované rameno, takže když jsem sem do Slavie v létě přišel, tak jsem nemohl hrát naplno. Měl jsem velké štěstí, že mi Jaromír Šindel s Jirkou Kalousem tu šanci dali.

MISTROVSKÁ SEZONA

Už další sezonu, shodou okolností právě tu mistrovskou 2002/2003, jste již hrál za A tým. Takže lze říct: přišel, viděl, zvítězil? Tehdy jste nastoupil do rozjetého vlaku, do týmu, který to dotáhl až do onoho pověstného finále s Pardubicemi.
První rok a první titul, prostě paráda. Obzvlášť pro mě jako hráče, kterého před sezonou vytáhl Vláďa Růžička z juniorky do přípravy na novou sezonu. Na tom týmu už před sezonou bylo vidět, že bude velmi silný. Najednou jsem se ocitl mezi takovými hráči jako Josef Beránek, František Kučera či Roman Málek, už jen to byl pro mě obrovský zážitek. Odehrál jsem sice hodně zápasů, k tomu titulu jsem zase takovou mírou nepřispěl, nějakou velkou zásluhu na tom nemám. Spíše bych řekl, že jsem měl štěstí, že jsem vůbec mohl být součástí toho týmu. Hrál jsem tehdy na rozhraní šestého sedmého obránce, v té době tady hráli Petr Kadlec, Jan Novák, Jan Hejda, František Kučera. Byl to super zážitek, na který nikdy nezapomenu. Rád na to budu stále vzpomínat, prostě první sezona a hned titul, super…

A tu další jste hráli finále znovu…
To už jsem si uvědomoval o trochu víc. Na ledě jsem trávil o mnoho více času, nakonec právě po této sezoně jsem šel hrát na mistrovství světa, které pro mě osobně bylo nejlepší, jaké jsem kdy odehrál. Byla to též super sezona. Já ale na každou sezonu vzpomínám rád, na každé bylo něco dobrého, něco pozitivního, z každé si něco odnesu, z každé si něco pamatuji.


Dominik Graňák na trestné lavici v době, kdy Slavia svá extraligová utkání ještě hrála v Edenu.

LOŇSKÉ FINÁLE SE SPARTOU

Takže si určitě pamatujete i na tu loňskou, kterou jste dotáhli až do onoho atraktivního finále se Spartou?
Samozřejmě, na to ani nejde zapomenout. Hrát finále mezi Spartou a Slavií, to je něco nezapomenutelného. Ostatně celá ta loňská sezona byla velmi dobrá. Od začátku se nám dařilo, celou první čtvrtinu jsme neprohráli. Škoda, že jsme to tehdy nedotáhli do vítězného konce, protože ten tým byl kvalitní a my jsme jednoznačně měli na to, abychom celou finálovou sérii vyhráli. Bohužel, nepovedlo se to. Hned ten první zápas mě hodně dlouho mrzel, protože jsme jej prohráli po mojí chybě…

Ale hokej je hra chyb, i když ta vaše chyba byla tehdy přímo osudová.
Přesně tak, hodně dlouho mě to tehdy mrzelo. Škoda, jinak to finále bylo něco úžasného, perfektního, stadiony byly plné lidí, jak Sazka Arena, tak i hala na Spartě, na utkání chodilo plno fanoušků, kteří vytvořili perfektní atmosféru. Byl to prostě zážitek, jaký se každou sezonu nenaskytne. Někomu se to třeba nepodaří ani jednou za celou kariéru a ještě navíc se hrálo finále dvou městských rivalů Sparty a Slavie. O to více to bylo vyhecované.

Poznamenala vás ta osudová chyba? Neříkal jste si například před letošním čtvrtfinále s Českými Budějovicemi, jen abych neprovedl něco podobného?
Konkrétně v té loňské sérii se Spartou jsem na to musel zapomenout, k čemuž mi pomohl hned ten další zápas, který jsme vyhráli. Ale jinak jsem se celou tu sérii se Spartou, snad jen s výjimkou oné zmíněné chyby, cítil dobře. Rozhodně jsem to ale jen tak nehodil za hlavu a vzal si z toho ponaučení do budoucna. Je pravdou, že jsem si na to i teď, při té čtvrtfinálové sérii proti Českým Budějovicím, během play off vzpomněl. Utkání play off rozhodují i mnohem menší chyby, než jakou jsem udělal v zápase se Spartou. A právě takovými chybami se člověk učí: Z tohoto pohledu jsem zase o něco dál, zkušenější. I díky této chybě, i když to zní hloupě, jsem zase o malinko vyzrál. Je to rozhodně ponaučení.

Jaký je to pocit, když vidíte, jak ten puk směřuje jinam, než jste původně zamýšlel, přímo na volného protihráče?
Nikdy nikdo neudělá tu chybu naschvál. Myslíte to dobře, ale při realizaci chybujete. Už si to přesně nevybavuji, ale byla to chyba. Přihrál jsem, bohužel, zrovna Petru Tonovi, který měl obrovskou formu, hrál výborně a dával góly. Chyb se udělá během zápasu hodně, i větších, ale gól z nich nepadne a zapomene se na ně. A i ten hráč se tím nějak víc nezabývá. Někdy ale i z mnohem menší chyby padne gól, který toho hráče svým způsobem poznamená. To byl můj případ. Vyčítal jsem si to o to víc, že hokej je týmovou hrou. Kdybych to pokazil jen sám sobě, tak bych to ještě nějak překousnul, ale když to pokazíte celému týmu, tak je to mnohem a mnohem horší, protože jste zodpovědný nejen za sebe, ale i za výsledek celého týmu.

Abychom zase naladili na lepší notu, letos jste skončil po základní části v kanadském bodování na devátém místě se třemi vstřelenými góly a dvanácti přihrávkami, což je velmi slušný výsledek. Jste bez ohledu na to, jak nakonec sezona skončila, s ní spokojen?
Co se týče trestných minut to bylo poněkud horší… Ano, řada těch zákroků byla odpískána spravedlivě, ale někdy to bylo přinejmenším diskutabilní. Výklad nových pravidel je nejednotný, někdy se to píská, jindy ne. Je to proto dost těžké a to neříkám jenom já, ale takový je obecný názor hráčů. A statistiky? Nevím, kdo rozhodl o tom, že se nebudou uvádět druhé přihrávky. Kdyby tomu tak bylo všude na světě, tak proč ne, ale to platí pouze v Čechách. Když se pak na ty statistiky podívá někdo ze zahraničí, tak jsou zkreslené. Mých patnáct bodů není špatných, ale na druhou stranu jsem měl spoustu gólových šancí, které jsem neproměnil, takže to mohlo být samozřejmě ještě lepší. Stále mám co zlepšovat.

Říkáte, že stále máte co zlepšovat. Přijde v kariéře hráče doba, kdy může říct, jsem tak dobrý, že už není co zlepšovat?
(smích) Pořád je co zlepšovat. Já si myslím, že každý hráč ví, kde ho ta pomyslná bota nejvíce tlačí a kde je co zlepšovat. Na druhou stranu vás vědomí, že máte ještě co zlepšovat, motivuje. Bylo by super, kdyby tomu tak bylo, že si hráč řekne: už není, co bych zlepšil, teď už jsem tak dobrý, že už ani nemusím trénovat.


KARIÉRA

V úvodu rozhovoru jsme naťukli váš příchod do Prahy a mluvili jsme o tom, že jste tady chtěl studovat, konkrétně Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Jak to tehdy dopadlo?
Studoval jsem necelý rok, protože jsem pak dostal od Vládi Růžičky šanci hrát v A mužstvu. A jelikož byl a je hokej pro mě prioritou, tak jsem se rozhodl, že nemohu dál dělat dvě věci tak, že ani jednu z nich bych nedělal pořádně. Takže jsem se rozhodl, že dám přednost hokeji. Neříkám, že skloubit studium a hokej by bylo nemožné, ale určitě by to bylo dost náročné. Takže jsem se rozhodl tak, že se budu stoprocentně věnovat hokeji a školu jsem ukončil.

Uvažujete, že se ke studiu ještě vrátíte?
Je to možné, ale studia jsem ukončil, takže bych musel začít znovu.

Na internetu jsem objevil rozhovor, v němž se vás ptali na vás nejhorší den v životě a vy jste odpověděl, že to bylo tehdy, když vás ve třinácti letech srazilo auto. Co se vám tehdy stalo?
Bylo to tehdy hodně nepříjemné, určitě to pro mě byl nejhorší den v životě. Nakonec to dobře dopadlo, byl to ale nepříjemný zážitek, který mě na druhou stranu v lecčems posilnil. Tehdy jsme s bratrem, tátou a bratrancem hodně o prázdninách jezdili na kole. Při jedné takovéto cestě nás v Trenčíně srazilo auto, které řídil opilý řidič. Já si z té nehody naštěstí moc nepamatuji, mnohem hůř dopadl můj o necelé dva roky mladší bratr. Byl jsem tehdy dost polámaný a protože právě začínala příprava no novou sezonu, vůbec se nevědělo, co se mnou bude. Problémem bylo tehdy se vůbec do toho dorostu v Trenčíně propracovat, natož pak ještě po takovémto zranění, ale naštěstí to dopadlo dobře.

Když už jsme u těch vzpomínek, tak v jedné z anket jste uvedl, že největší relaxací pro vás je jízda na kole. To stále platí?
Ano. Trenčín je městem, které mi v tomto ohledu naprosto vyhovuje. Okolí je hornaté, pěkná krajina, hrozně rád tam jezdím na kole, navíc je to pro mě skutečně dobrý relax.

Takové možnosti tady v Praze určitě nemáte?
Řekl bych, že tady žiji úplně jiný život. Praha je velkoměsto s jinými možnostmi, ale i tady vyhledávám aktivní relax. Rád hraji tenis, i když ne bůhví jak dobře, fotbal a i to kolo jsem tady zkoušel, ale nějak mne to nechytlo. Teď sice bydlím v Měcholupech, odkud je to kousek do Průhonic, ale tady mám zase jiné starosti, jiné povinnosti. Přece jenom, když jsem v Trenčíně, tak nemám ty povinnosti jako tady během sezony, takže na kolo mám více času.V Trenčíně si to pak vynahradím.

A nebo si to můžete vynahradit na letním soustředění se Slavií, která již tradičně jezdí v létě na kola. To byla určitě příprava podle vašich představ…
Ano, bylo to sice náročné, ale jinak super příprava. Rozhodně jsem raději na kole, než v posilovně. Jenže většinou jsem o tu přípravu na kolech stejně nakonec přišel, protože jsem kvůli reprezentování Slovenska měl volno i v době, kdy Slavia už byla na kolech. Poslední tři roky mně to vždy uteklo.

Kdo vás v mládí přivedl k hokeji?
Hokejem naše rodina nijak zvlášť nežila. Bylo to především díky tomu, že Trenčín je hokejové město a my bydleli snad padesát metrů od zimáku. S tátou jsme se pravidelně chodili dívat na zápasy, táta ještě chodil na federální ligu, kdy za Trenčín hráli Vláďa Růžička či Pepa Beránek. Takže to, že budu hrát hokej, bylo vlastně dáno tím, že jsem měl tak blízko na zimní stadion, navíc v Trenčíně ten hokej hrál snad každý malý kluk, nebylo těžké se rozhodnout.

Takže už tehdy jste se vlastně chodil dívat na svého budoucího zaměstnavatele. Vláďa Růžička už tehdy bavil diváky svými kousky…
Přesně tak, i na to si pamatuji, i když tehdy se hrál trochu jiný hokej. Ale Vláďa Růžička byl hvězda, někteří diváci se chodili dívat jen na něj. Některé kousky, které on dokázal, byly neopakovatelné. Byl a stále je vynikajícím hokejistou. I nyní na tréninku je vidět, že ten hokej má stále v sobě. Takových hráčů se rodí málo, snad jeden z milionu, nevím…

Právě proto se mnozí těšili, že Vláďa opět něco ze svého umění předvede, třeba i během čtvrtfinálové série s Českými Budějovicemi. Říkalo se, že by mohl jít na nájezdy, ke kterým došlo hned v prvním zápase V Českých Budějovicích. Neříkali jste si, co se děje, že se nepřevléká, když už ta možnost, že by na ně šel, byla?
Před odjezdem do Českých Budějovic někdo říkal, že si tam Vláďa výstroj nebere, takže jsme určitě věděli, že tam ten nájezd určitě nepojede.

Což je škoda, třeba by ta série dopadla jinak…
Možná, ale pro něj by to bylo určitě velmi těžké, když to utkání koučuje, prožívá jej, a pak by se měl převléct a jít na ten nájezd. To je ale spíše otázka pro něj, než pro mě, jestli to vůbec s tím nájezdem myslel vážně. Pokud by na ten nájezd šel, tak by to pochopitelně pro ty diváky bylo určitě atraktivní a zajímavé.

Vzpomenete si na váš první extraligový gól?
Samozřejmě, bylo to v mé druhé extraligové sezoně, v Litvínově.

Schoval jste si puk na památku?
Schoval, ale musím přiznat, že nevím, kde teď je. Ale na ten gól si dobře vzpomínám, chytal Mařík a ten zápas jsme vyhráli hodně vysoko, snad sedm jedna. Na ten gól mi přihrával Honza Fadrný a byl takový šťastný.

Jako obránce moc gólů nestřílíte, přesto jste jich za svou extraligovou kariéru několik vstřelil, který z nich byl nejdůležitější?
Těžko říct, ale pamatuji si všechny. Já si dokonce nepamatuji jen svoje góly, ale i góly spoluhráčů. Nevím proč, ale prostě mi to zůstává v paměti. Neříkám, že si přesně pamatuji každý zápas, ale řadu momentů mám stále v paměti.

Tak to jste něco jako chodící slávistická kronika…
Tak to asi ne. Většinou to bývá tak, že když vám něco baví, tak si to tím spíš pamatujete. Kdybych si aspoň tak, jako si pamatuji ty góly, pamatoval třeba například cizí jazyky, to by bylo super.

Mluvíte slovensky, určitě ale umíte i česky, byť ji nepoužíváte…
S češtinou nemám problém, ale nebylo nutné mluvit výhradně česky. Některá slovenská slova ale působí úsměvně, a tak, abych předešel nějakým posměšným poznámkám, raději záměrně používám slova česká. Když jsem sem přišel, tak jsem mluvil více česky, navíc část naší rodiny stále žije v Čechách, takže u nás se velké rozdíly mezi slovenštinou a češtinou nedělají.

Teď máte namířeno do Švédska, jakou řečí budete mluvit tam? S češtinou a slovenštinou tam asi moc neprorazíte?
To určitě ne. Neříkám, že mluvím nějak suprově anglicky, ale domluvím se. Na škole jsem se učil jak anglicky, tak i německy, maturoval jsem z obou jazyků, je ale pravdou, že němčinu už moc nepoužívám. Ale tuto sezonu mi velmi pomohlo, že sem přišel finský gólman Vitali Taskinen, který mluví anglicky lépe než já, a protože jsem s ním mluvil téměř každý den, tak jsem se v angličtině dost zdokonalil. Protože to nakonec s tím Švédskem vypadá nadějně, tak ta moje letošní zkušenost s angličtinou byla velmi dobrou školou.


Jedna z posledních děkovaček v dresu Slavie.

MINIDOTAZNÍK

Dominika Graňáka

Ženatý: Nejsem
Přítelkyně: Nemám, nyní jsem sám.
(Mám tedy pro případ zájmu paní a dívek připojit vaše mobilní číslo?) Raději ne. (smích)
Zájmy, koníčky, záliby: Většina mých zálib se točí okolo sportu. Kromě hokeje mám rád ještě fotbal a to na všech úrovních počínaje Ligou mistrů, přes českou a slovenskou ligu až po tradiční vesnické fotbálky. Strašně rád se na to dívám. Jak už jsem řekl, mám rád jízdu na kole, rád mám přírodu, procházky v přírodě, klid. Samozřejmě, že jsem rád mezi lidmi, ale nejsem typ, který by vyloženě společnost vyhledával. Částečně mi proto vyhovuje, že jsem v Praze sám. Rád chodím do kina na české filmy, teď jsem začal číst knihy.
Oblíbené jídlo: Mám raději lehčí jídla, jím rád málo, ale zato často. Rád mám především těstoviny, ryby, kuřecí maso, ovoce, zeleninu, prostě spíše lehčí stravu. Proto například nevyhledávám klobásy a taková ta typicky česká jídla jako je vepřo-knedlo-zelo. To si dám jednou za čas.
Oblíbený nápoj: Z devadesáti procent je to voda, obyčejná neperlivá voda. Nemám rád sladké nápoje, spíše mi vyhovuje obyčejná voda.
Oblíbená muzika: Nemám vyloženě oblíbený žánr, poslechnu si například U2.

Mimochodem, jak jste přišel k patnáctce? Je to vaše oblíbené číslo?
Ano, i tak je to možné říct. Poprvé jsem ji dostal v Trenčíně. Bylo to číslo mého prvního dresu. Takže to nebylo tak, že bych to číslo chtěl, že bych si jej vybral, ale prostě na mě ta patnáctka vyšla a od té doby ji mám rád.


V době, kdy ve Slavii hrál Jozef Stümpel, nosil Dominik Graňák na zádech číslo 23.

Ale když pak přišel Jozef Stümpel, vyměnil jste ji za 23…
Musel jsem se sklonit přede větším hráčem… (smích), ale Jožo je dobrý chalan, taký dobrák. Kdybych o to moc stál, tak jsem tu patnáctku možná i měl, ale před sezonou, když tu ještě hráči z NHL nebyli, mi řekli, že Pepa Stümpel bude mít patnáctku, tak jsem to víc neřešil, nesnažil jsem se mu volat, přemlouvat ho. Prostě mně bylo řečeno, že on bude mít patnáctku a já abych si vybral jiné číslo. Když pak Jožo přišel, tak mi říkal, že na tom čísle netrval, já už jsem ale měl 23.

Takže ta dvacet trojka je takovým náhradním číslem za patnáctku?
Měl jsem ji oblíbenou, ale ta sezona, kdy jsem s ní hrál, nebyla pro mě zas tak úspěšná. Takže příště, až si budu zase vybírat, si raději vyberu jiné.

Můžete prozradit jaké? Nebo je to tajemství?
Není to tajemství. Kdybych si měl vybrat ze všech čísel s výjimkou patnáctky, tak bych asi zvolil třináctku, se kterou jsem hrál na svém prvním mistrovství světa a dařilo se mi. Na to mistrovství mám jen ty nejlepší vzpomínky.

Takže ve Švédsku už chystají patnáctku, respektive třináctku?
(smích) Nevím, ale patnáctka je všeobecně oblíbené číslo, takže musím počkat, jak to dopadne.

Foto: © Michael Mareš

Autor Michael Mareš
Nepřehlédněte
OHLASY - MLÁDEŽ 28.3.2024

Ukázali jsme naši sílu, deset gólů je jen bonus, ví Polák

Pěti body (3+2) se výrazně podílel na první výhře juniorů v semifinále proti Šumperku. I díky Vojtěchu Polákovi slávisté vyhráli úvodní zápas v Edenu 10:2. „Jsem rád, že jsem to konečně protrhnul a ...

Číst více
ZÁPASY - MLÁDEŽ 28.3.2024

Junioři ovládli první semifinále, Šumperku nastříleli deset gólů

Slávističtí junioři odstartovali v Edenu semifinálovou sérii proti Šumperku jednoznačným vítězstvím 10:2, hattricky se blýskli Vojtěch Polák a Viktor Štípek. Druhý duel je na programu v pátek od ...

Číst více
A-TÝM 27.3.2024

Defenzivní pilíř David Kajínek zůstává ve Slavii!

Slavia se dohodla na nové smlouvě s Davidem Kajínkem. Pětatřicetiletý defenzivní obránce se chystá na svoji druhou sezonu v červenobílých barvách.

Číst více
MLÁDEŽ 26.3.2024

Juniorské semifinále startuje ve čtvrtek v Edenu!

Junioři se po čtvrtfinálovém vítězství nad Porubou přiblížili svému cíli, k vytouženému postupu do extraligy je ale nutné zvládnout ještě dva důležité kroky. V semifinále, které se hraje opět na tři ...

Číst více