Permanentky Dárkové poukazy Informace o vstupenkách Vstupenky online
MLÁDEŽ
22. června 2007

Na práci ve Slavii se moc těším, říká Jiří Veber

P r a h a - Novým asistentem trenéra dorostu byl na Slavii před nadcházející sezónou jmenován bývalý skvělý obránce, mistr světa z Vídně, účastník Světového poháru a olympijských her a mnohonásobný český šampión Jiří Veber. Po jednom z tréninků jsme si s ním povídali o jeho bohaté hráčské kariéře i jeho plánech do budoucna.

Máte za sebou bohatou hráčskou kariéru. Začínal jste na Kladně, se kterým jste v sezóně 1993/94 aspiroval na mistrovský titul. Nakonec jste v jedné z nejpamátnějších sérií devadesátých let prohráli s Olomoucí. Jak vzpomínáte na své kladenské působení?
Na Kladno mám krásné vzpomínky, vyrůstal jsem tam. V sedmé třídě jsem tam přešel na základku, dojížděl jsem z Prahy. Potom jsem tam bydlel na internátu a udělal si Střední průmyslovku. Prožil jsem tam část života a mám k tomu jedině kladný vztah. Bydlíme teď kousíček za Prahou. Starší syn hraje na Kladně, takže se tam občas dostanu. Nemám však moc času, takže to spíš objíždí manželka.

Na Kladně jste byl tahounem, dostal jste se odtud do reprezentace a zahrál si dokonce na olympijských hrách v Albertvillu 1994, poslední olympiádě před Naganem...
Zranil se Miloš Hořava, který to nedohrál a já si zahrál čtvrtfinálový zápas s Kanadou, kdy se prohrálo v prodloužení. Potom jsem si tam ještě zahrál dva zápasy o páté místo.

Starty na olympiádě vám pomohly k angažmá ve Finsku. Postupně jste působil v týmech Ässätu Pori a Tappara Tampere. Proč jste změnil působiště? Jak se vám ve Finsku líbilo? Jak se změnil během působení ve Finsku váš život?
Bylo to zrovna při výluce v NHL. Tappara o mě projevila zájem a já jsem šel. Místo mě přišel do Pori Tomáš Kapusta. Tenkrát to bylo limitované počtem cizinců, takže došlo vlastně k výměně. Je to jiný styl života, jiný hokej. Strávil jsem tam sezónu, nevěděl jsem co bude dál, ale pak přišla nabídka ze Vsetína. Vyhráli tam zrovna titul. Vrátil jsem se do Čech a prožil ve Vsetíně krásné chvíle.

V roce 1996 jste se stal mistrem světa v hokeji. Stál jste u zrodu české zlaté party. Jak na mistrovství světa vzpomínáte a jaký je váš nejsilnější zážitek z tohoto mistrovství?
Každý to prožívá jinak. Já jsem si to užíval vnitřně. Pro mě to byla super sezóna. Vrátil jsem se do extraligy, vyhráli jsme titul a ještě jsem se dostal do národního týmu. Byl to pro mě krásný rok.

O pár měsíců později jste si zahrál na Světovém poháru, kde Česká republika utrpěla debakl. Zahrál jste si s Jaromírem Jágrem a dalšími největšími hvězdami, ale diváci v T-Mobile Areně po zápase se Švédy zaházeli led plechovkami. Jak vám tehdy bylo a co se tehdy mělo udělat jinak?
Vyhořeli jsme tam, ale já byl rád, že jsem se do toho týmu dostal. Ať to dopadlo jakkoliv, byl jsem prostě rád, že jsem si v tom výběru mohl zahrát. Nevím, je to už dávno. Nejspíše to vevnitř nefungovalo tak, jak by mělo.

Se Vsetínem jste vybojoval čtyři tituly.Patřil jste k elitním obráncům. Ve vaší první vsetínské sezóně jste měl průměr půl bodu na zápas, o rok později jste zase zářil v play-off. Jak na to vzpomínáte a jak se díváte na současné problémy vsetínského hokeje?
Mám skvělé vzpomínky na tuhle dobu. Byla tam super parta. Výborní hráči, když se to vezme, tak Vsetín, dá se říci, byl jako nároďák. Když někdo odešel, přišel další hráč, také z národního týmu. Přišli Pavel Patera a Martin Procházka z Kladna, které jsem znal. Další Kladeňák Honza Neliba tam trénoval. Ono se říká, že má každý problémy, ale oni to tam tlačí už hodně dlouho. Začalo to změnou, když majitele pana Zubíka vzali do vazby. Sledoval jsem to a sleduju to pořád. Ve Vsetíně mám stále dost známých a krásné vzpomínky na působení tam.

V roce 1997 jste jel jako jeden z nejlepších obránců na mistrovství světa do Finska, ale po dvou zápasech jste musel kvůli zlomené čelisti šampionát opustit. Jak se vám to stalo? A myslíte si, že toto zranění nějak ovlivnilo vaší další reprezentační kariéru?
Udělal mi to Peter Varis, kterého jsem znal ještě z mého působení ve Finsku, a byl kamarádem Oty Janeckého. Bylo to v rohu, byl jsem skrčený a dostal jsem od něj loktem. Zápas jsem dohrál, ale pak mi to začalo natékat. Večer jsem kloktal slivovicí, kterou jsem tam měl. V noci jsem nemohl spát, to jsem byl s Jirkou Dopitou na pokoji. Druhý den jsme jeli k doktorovi, kde mi řekli, že to mám prasklé. Z letiště jsem jel hned do nemocnice na Karlovo náměstí, kde mi to zadrátovali a čekal jsem na operaci. Myslím, že tohle zranění mou další reprezentační kariéru neovlivnilo, ale do té doby jsem neměl žádné vážné zranění. Právě tohle odstartovalo smolnou část mé kariéry. Odehrál jsem vždy jednu dobrou sezónu a druhou jsem třeba dva měsíce marodil.

Ze Vsetína jste v sezóně 1999/00 odešel do Blues Espoo. ještě před odchodem jste však po souboji s Marcelem Hanzalem z Havířova málem přišel o oko. Hrozil vám tehdy konec kariéry. Psalo se o tom, že na zasažené oko vidíte rozmazaně. jak to limitovalo vaši další kariéru?
Na to si zvyknete. Říkal mi to i doktor. Mám problémy s periferním viděním, mám prostě výpadek. Mám v oku jizvu, přes kterou nevidím, ale zvykl jsem si na to, takže to už ani nijak nevnímám.

Jak na ten zákrok slovenského útočníka vzpomínáte? Mimochodem, doslechl jste se, že stejný hráč - Marcel Hanzal - způsobil autonehodu, při které se zabil jeho spolujezdec hokejista Štefan Blaho?
Byl jsem na kolenou a on jel okolo. Nechtěl mě píchnout úmyslně, byla to náhoda. Byl pravák, ohnal se a trefil mě přímo do oka. V tom samém zápase myslím ještě přišla odplata. Hanzal potom ještě provokoval a Jirka Dopita se s ním popral. Když byl další vzájemný zápas, tak ani nepřijel.

Po Blue Espoo jste okusil německou ligu ve Schwenningenu. Jak se vám hrálo v lize plné tvrdých a často i krutých soubojů?
Bylo to pro mě něco jiného. Bylo to dobrý. Hodně mi tam pomohl Patrik Augusta, s kterým jsme tam hráli.

Ve Schwenningenu jste byl po Bradu Schlegelovi druhým nejlepším střelcem mezi obránci. V týmu s vámi válel Patrik Augusta. Proč jste se rozhodl vrátit domů a podepsat dlouhodobou smlouvu v Plzni?
Bylo to tam dobré, líbilo se mi tam. Dostal jsem ještě další nabídku z Německa, ale také přišla z Plzně a zvolil jsem návrat domů. Přestěhovali jsme se do Chrustenic a Plzeň byla blízko. Nabídli mi smlouvu na tři roky. V Německu mi nabízeli na dva roky, což bylo pro mě dobré, protože dříve tam dávali především na rok. Já jsem se ale rozhodl pro Plzeň, abych byl s rodinou doma. Bohužel se mi to tam nepovedlo. Začala příprava a před začátkem sezóny jsem se zranil, když jsem si natrhl tříslo. Přišlo se na to až později a celou první čtvrtinu jsem nehrál. V té době se ani Plzni moc nedařilo. Oni potom ode mne čekali bůhvíco. Ale stalo se přesně to samé co dříve. Odehrál jsem dobrou sezónu v Německu, cítil jsem se výborně a další sezónu jsem laboroval se zraněními.

Plzeň v posledních deseti letech nedobrovolně a předčasně opouštěla celá řada zkušených hráčů. Jaroslav Kudrna se poté vrátil do reprezentace, Juraj Štefanka si zahrál na mistrovství světa, Josef Řezníček je jedním z nejlepších zadáků extraligy. Své by mohli vykládat i Jaroslav Špaček nebo František Mrázek. Proč se Plzni dlouhodobě nedaří a proč se tam nedaří hráčům, kteří jsou v jiných klubech hvězdami? Předčasně jste v Plzni skončil i vy...
Popravdě nevím. Já jsem si věřil a myslel jsem si, že tam vydržím ty tři roky. Bohužel to dopadlo, tak jak to dopadlo. Jak jsem říkal, zranil jsem se, oni ode mne očekávali víc a pak už o mě nestáli. Já jsem chtěl, ale bohužel nebyl zájem. Sháněl jsem si jiné angažmá. Dostal jsem svolení abych si něco našel a vyšlo Rusko. Dříve to bylo v Plzni takové, že zatímco v jiných klubech se kádry obměňovaly, v Plzni byli pořád Straka, Volák, Řezníček a Vlček, ta parta se tam tolik neměnila. V posledních letech je to však v Plzni stejné jako všude jinde, hráči hodně pendlují. Je otázka času a štěstí, kdy se Plzeň dostane do play-off.

Z Čech jste zamířil do ruské Superligy. Molot Perm nebyl elitní tým, ale ruská Superliga již tehdy měla svoji kvalitu...
Byl jsem rád, že jsem se tam dostal. Zase to bylo bez zranění, sezóna se mi povedla, byl jsem s tím spokojený. Jak jsem říkal, pak už jsem to měl prostě jedna sezóna hra, pak přišlo zranění. Měl jsem tam štěstí na trenéra, který mi věřil a já se snažil tu důvěru splácet. Sice jsme hráli dole, ale mám na to krásné vzpomínky. Pro mladé svobodné kluky to bylo super a výborné pro hokejový růst. Hodně se tam trénovalo, dvakrát denně a tréninky byly náročné.

Po roce jste se vrátil do Čech, usadil se v Chrustenicích a začal hrát první ligu za Beroun. Neměl jste pocit, že je prvoligové angažmá krokem zpět? Nebo jste již tehdy věděl, že si vás z Berouna bude půjčovat extraligový Litvínov?
Začal jsem na to koukat i z té druhé stránky. Manažeři na to koukali tak, že jsem byl starší hráč a všímali si, že jednu sezónu odehraju dobře a pak se zraním. A ptali se, proč by měli takového hráče platit. Mně nešlo o peníze, ale chtěl jsem ještě něco, ne někomu, dokázat. Cítil jsem, že na to ještě mám, tak jsem se dohodl na smlouvě v Berouně. Začalo to krásnou přípravou s Otou Vejvodou. Všechno super a přišla nabídka z Vítkovic. Řekl jsem panu Černíkovi, že tam nepůjdu, že už jsem se domluvil v Berouně, kde se rozehraju. S panem Besserem z berounského klubu jsme se domluvili, že až se rozehraju a přijde nějaká nabídka, že mě pustí. Potom se ozval Litvínov. Pan Hynek s panem Výborným. Beroun mi nebránil. Já jsem trval na dvouleté smlouvě, což v klubu akceptovali. Hrál jsem do té doby v Litvínově na střídavé starty a odehrál tak asi osm utkání. Pak jsem s nimi v pátek podepsal smlouvu a hned v sobotu bylo televizní utkání, během kterého jsem si utrhl triceps. Léčil jsem to pět neděl, ale doktor mi řekl, že je to špatné. Odehrál jsem ještě dva zápasy, utrhl si to úplně a to pro mě znamenalo konec sezóny. Další sezónu tam byli Beránek s Jeřábkem a už na začátku mi bylo jasné, jak to asi bude probíhat, a také to tak dopadlo. Akorát jsem myslel, že mi to řeknou dříve. Těsně před sezónou mi řekli, že se mnou nepočítají. Šel jsem zpátky do Berouna, kde jsem zakončil kariéru.

Po dvou letech v Berouně jste se rozhodl uzavřít vaši bohatou hráčskou kariéru a odešel jste do Jindřichova Hradce, kde jste pomáhal Jaroslavu Pařízkovi jako trenér u áčka Vajgaru. Jaký byl u vás přerod hráče v trenéra?
Dostal jsem nabídku na trénování, za kterou jsou byl rád. Tam jsem se dostal k náhledu na hokej z druhé strany. Ne jako hráč, ale z vedení a managementu, což byla obrovská škola. Nabízeli mi, abych si ještě zkusil hrát první ligu. Byl jsem přesvědčený o tom, že bych na to ještě stačil, ale tam se musí udělat čára, buď trenér nebo hráč. Nejde to dělat zároveň. Začal jsem tam trénovat s panem Pařízkem, ten po první čtvrtině skončil. Potom jsem to tam vedl já s panem Starkem. Zapojil jsem se tam i do práce juniorského týmu a k tomu jsem se začal starat o řízení klubu a dělal jsem i prezidenta občanského sdružení.

Jak se vám pracovalo s mladým kádrem Vajgaru? Jak jste na tom byli s penězi?
Pracovalo se mi tam dobře. Navázala se spolupráce se Vsetínem a v klubu se hodně měnili hráči. Následně jsme to začali stabilizovat a hráli jsme sice s mladými hráči, ale už se tolik neměnili. Měli jsme ztrátu, kterou se nám ale podařilo dohnat. Pamatuji si to dobře. Rozhodující zápas jsme hráli doma s Třebíčí a potřebovali jsme vyhrát. Ve 12. minutě jsme vedli, ale zápas jsme nakonec prohráli 5:4. Byla to psychická deka na hráče a dalších pět nebo šest zápasů po sobě jsme prohráli a zase nám všichni utekli. Všechny dlužné peníze se doplatily. Klub se snažil v rámci možností vše řešit.

Postupně se z vás stal generální a sportovní manažer klubu, navíc jste byl asistentem trenéra Jiřího Hájka u juniorů. Zdá se, že jste byl poměrně vytížený...
Byl jsem tam dokonce i prodávat lístky, zařizoval autobusy a podobně. Všechno jsem si zkusil a zjistil jsem, že to není nic jednoduchého. Hráč to má jednodušší, ten se stará jen o ten hokej. Tohle kolem, zařizování a shánění peněz, je složitější. Samozřejmě, že to nebylo všechno na mě. Dělal to se mnou ještě pan Dvořák, který pro ten klub žije.

Proč jste se rozhodl z Vajgaru odejít? Je důvodem špatná finanční situace klubu? Nebo je důvodem vzdálenost od rodiny?
Vydržel jsem tam dvě sezóny. S tím, že loňská sezóna celkem vyšla. Dostali jsme se do play-off a myslím si, že to bylo na hranicích našich možností. Potom jsem dostal nabídku od pana Růžičky ze Slavie a jsem moc rád, že jsem se také přiblížil domovu. Je to úplně něco jiného. Jindřichův Hradec a Slavie se nedá srovnávat. Tady je extraliga od mládeže až po muže.

Přicházíte do Slavie, která byla vždycky pověstná vynikající mládeží. V poslední době se však na Slavii - byť poněkud neoprávněně – svádělo kdeco. Například i neúspěch na světovém šampionátu osmnáctiletých....
Také to cítím. Jsem tady krátce, od prvního května. Máme s trenéry stejnou kabinu, tak se o tom bavíme. Přečtu si to v novinách. Myslím si, že tady to ti lidé ustojí. Takový je život, musí se s tím umět porvat.

Sledoval jste slávistický dorost v uplynulé sezóně?
Dorost ani ne. Dozvěděl jsem se, že půjdu na Slavii, až ke konci sezóny, takže jsem viděl jen pár zápasů. S Jirkou Hájkem jsem vedl jindřichohradeckou juniorku, která hrála extraligu, takže jsme hráli i tady proti Slavii. Přehled o juniorském hokeji jsem měl.

Co si od angažmá na Slavii slibujete?
Určitě to je pro mě o několik stupínků víš. Jsem za to rád a doufám, že tu odvedu práci, za kterou se mnou budou v klubu spokojení.

Měl byste působit i jako pozorovatel u A-týmu. Jak si představujete v tomto směru vaši práci?
Budu s Láďou Slížkem u dorostu a u chlapů bych měl dělat pozorovatele v tom smyslu, že mi pan Růžička řekne, který zápasy a hráče bych měl sledovat. Takže půjde i scouting, ale o tom se ještě budeme bavit. Já už se těším až to začne.

Jaké jsou vaše plány pro příští sezónu a na jak dlouho jste podepsal ve Slavii smlouvu? Slávistický šéf Vladimír Růžička dal před další sezónou dorostu jasný cíl a to finále…
Podepsal jsem smlouvu na jednu sezónu. Ve Slavii jsou jen nejvyšší cíle. Jako hráč jsem byl takový, že jsem bojoval a dřel a to budeme s panem Slížkem vyžadovat od hráčů. Kluci, kteří tu jsou, mají talent, ale musí umět pracovat, aby šli dál. Teď se připravují pro juniorku. Jejich cílem by mělo být, aby se příští rok do juniorů prosadili. Je to pro ně teď několik skoků, na které je připravujeme. Nesmějí se vzdávat. Jsou ve věku, kdy plno hráčů s hokejem doopravdy skončí.

Autor Adam Vandrovec, David Schlegel
Nepřehlédněte
ZÁPASY - MLÁDEŽ 29.3.2024

Junioři i podruhé porazili Šumperk a mají postup na dosah

I ve druhém utkání semifinále byli slávističtí junioři efektivní a díky třem gólům v první třetině si došli pro vítězství 7:1. V sérii tak vedou 2:0 na zápasy. Druhý hattrick po sobě nasázel Vojtěch ...

Číst více
OHLASY - MLÁDEŽ 28.3.2024

Ukázali jsme naši sílu, deset gólů je jen bonus, ví Polák

Pěti body (3+2) se výrazně podílel na první výhře juniorů v semifinále proti Šumperku. I díky Vojtěchu Polákovi slávisté vyhráli úvodní zápas v Edenu 10:2. „Jsem rád, že jsem to konečně protrhnul a ...

Číst více
ZÁPASY - MLÁDEŽ 28.3.2024

Junioři ovládli první semifinále, Šumperku nastříleli deset gólů

Slávističtí junioři odstartovali v Edenu semifinálovou sérii proti Šumperku jednoznačným vítězstvím 10:2, hattricky se blýskli Vojtěch Polák a Viktor Štípek. Druhý duel je na programu v pátek od ...

Číst více
A-TÝM 27.3.2024

Defenzivní pilíř David Kajínek zůstává ve Slavii!

Slavia se dohodla na nové smlouvě s Davidem Kajínkem. Pětatřicetiletý defenzivní obránce se chystá na svoji druhou sezonu v červenobílých barvách.

Číst více