Jiří Vašíček prožívá nejlepší léta kariéry

Jeho příběh připomíná pohádku. Obránce Jiří Vašíček strávil podstatnou část kariéry v Jindřichově Hradci, se kterým hrál druhou ligu a o nejvyšší soutěži jen snil. Klub navíc trpěl nedostatkem financí a spousta hráčů hrála na neprofesionální bázi, o návratu do prvoligové společnosti se tak spíš mluvilo než skutečně bojovalo. Vašíček však na hokej ani na okamžik nezanevřel a byl za to odměněn - nyní patří k oporám pražské Slavie, se kterou může zaútočit na extraligový titul.

V každém týmu jsou potřeba. Nikdy neplní roli hvězd, nýbrž poctivých pracantů, kteří odvádí černou práci a do útočení se moc nepouští. A taková charakteristika přesně sedí i na Jiřího Vašíčka.

Důrazný obránce, jenž neuhne v žádném osobním souboji, se do podvědomí hokejové veřejnosti nedostával lehce. Namísto kariéry v rodných Pardubicích musel vzít zavděk druholigovým Jindřichovým Hradcem, kam odešel na vojnu. “Po ní jsem se do Pardubic vrátil, ale po letní přípravě mi bylo řečeno, že se mnou dále nepočítají. Měl jsem odejít do Hradce Králové, ale vrátil jsem se zpátky do Jindřichova Hradce. Zůstal jsem tam pět sezon, měl tam přítelkyni, narodila se mi malá,“ vzpomíná na začátečnická léta Vašíček. I když ho hrát druhou národní po sportovní stránce určitě neuspokojovalo, o tamním angažmá neřekne křivého slova. “Byla tam vynikající parta. V klubu nebyly peníze, řada kluků chodila do práce a hokej hrála pro zábavu.“ Vzpomene si urostlý bek i na nějaké veselé historky z té doby? “Jéžiš, těch bylo,“ rozesměje se, “ale nemůžu je tady publikovat.“ S bývalými spoluhráči udržuje kontakt i nadále, stará pouta nejde zpřetrhat. “Hradec stále sleduju, přes léto tam za kamarády přijedu.“ Setkání dávných parťáků však nijak divoká nejsou. “Nějaké pivo samozřejmě dáme, ale spíš si dobře popovídáme. Vždy se s nimi rád vidím, kluci mi Slavii přejí,“ říká o svých dřívějších spolubojovnících. Spousta z jeho starých známých navíc žije v Praze. “Shodou okolností se sem pár nejlepších přátel přestěhovalo, potkávám je téměř denně.“

I když i tuto část svého života hodnotí kladně, je jasné, že druhá liga pro něj byla málo. A tak když Jindřichův Hradec po návratu do první ligy ihned spadl zpátky dolů, hokejista balil kufry. “Klub vycítil, že mě může za nějaké peníze prodat. Měl jsem asi tři nabídky, ale kývl jsem na tu z Brodu. Bylo to i z rodinných důvodů, chtěl jsem být blízko Hradci i rodným Pardubicím,“ vzpomíná na možná klíčový okamžik své kariéry.

Stalo se tak před sezonou 2006-2007, kdy už červenobílý klub s celkem z Vysočiny spolupracoval. “Gusta Žák (Generální manažer Havlíčkova Brodu - pozn. redakce) říkal, že by byla možnost hrát za Slavii, ale moc jsem tomu nevěřil. Úvod sezony jsem navíc neměl zrovna nejlepší, “ vzpomíná. Brzy se však rozehrál do skvělé formy a laso z Prahy na sebe nenechalo dlouho čekat. “Nejdřív jsem to bral jen jako výpomoc,“ potvrzuje, že možnost zakotvení v pražském klubu pro něj byla výhrou v loterii.

Jenže sny jsou od toho, aby se plnily. A Vašíček si ten svůj splnil sám – díky enormnímu nasazení a oddané práci pro tým se vypracoval až do první obranné formace k Petru Kadlecovi! “Určitě je to můj dosavadní vrchol. Jsem šťastný, že mohu být součástí tak skvělého mužstva,“ říká s pokorou a neskrývá vděk kouči Růžičkovi. “Vláďu Růžičku musí respektovat každý, kdo hokeji trochu rozumí. Jako hráč i jako trenér toho dokázal strašně moc, snad jen Ivan Hlinka dosáhl něčeho podobného,“ vysekává poklonu svému trenérovi, jenž se nebál dát neznámému hráči šanci.

Jak už bylo řečeno, příběh Jiřího Vašíčka připomíná pohádku. Pohádku s otevřeným koncem. A jaký by měl být? Co třeba slavná NHL, kde by se urostlý bek určitě neztratil… “Vyhrabal jsem se z druhé ligy a chci tady odvést tu nejlepší práci, která je v mých silách. Co bude dál, o tom vůbec nepřemýšlím,“ říká jasně.