V Trenčíně se chodil dívat na Růžičku

Dominik Graňák je nadějný slovenský hokejista (ročník 1983), který odehrál celou letošní sezónu za pražskou Slavii. V týmu, který postoupil do finálové skupiny Diderot extraligy juniorů, hraje levého obránce ve dvojici s Jiřím Svobodou. Z jeho starších kolegů se mu líbí Petr Kadlec a jednou by také chtěl hrát českou extraligu.

Graňák se narodil v Havířově, ale po půl roce se se svou rodinou přestěhoval do Trenčína. Už ve dvou letech začal chodit s tátou na zimní stadion. Sledovali zápasy i tréninky, byli tam skoro každý den. Dnes přiznává, že se k hokeji dostal vlastně náhodou. „Můj otec nehrál hokej, ale zato jsme bydleli kousek od zimního stadionu.“

V šesti letech už se dění na ledě účastnil aktivně, protože začal navštěvovat hokejovou přípravku. Téměř od samého začátku hrál v obraně, ale nikdy nebyl typem beka, kterého nezajímá útočení. Hokejový růst Graňáka pokračoval od páté třídy na základní škole ve speciální hokejové třídě. To už pomalu začínal hrát v celorepublikovém měřítku. „V osmé třídě jsme byli druzí na mistrovství Slovenska,“ vzpomíná na svá žákovská léta a pokračuje: „Ve čtrnácti jsem začal hrát za dorost a v této věkové kategorii se mi povedlo vyhrát s Trenčínem titul mistra Slovenska. V našem týmu v té době hráli hráči jako Marián Gáborík nebo Marcel Hossa.“

S týmem juniorů významného úspěchu nedosáhl, ale zato se dostal do slovenské reprezentace. „Za národní tým jsem hrál poprvé o Vánocích v roce 2000, potom jsem odehrál ještě jeden turnaj v únoru a na konci sezóny jsem se zúčastnil mistrovství světa do osmnácti let ve Finsku.“ To se hrálo v květnu 2001, tedy v době, kdy Dominik maturoval. Gymnázium však opustil naprosto suverénně, u závěrečných zkoušek nezaváhal. Jeho skóre by se v hokeji zapsalo asi jako 1:1:1:1. Sice přiznává, že měl štěstí na otázky, ale i tak je to při sportovním zatížení obdivuhodný výkon.

A právě v posledním ročníku gymnázia se rozhodl, že by chtěl zkusit českou juniorskou extraligu. Tomu přizpůsobil výběr vysoké školy. Rozhodl se pro Prahu, kde našel jak kvalitní hokejový klub, tak odpovídající školu- Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Během léta minulého roku absolvoval dvě operace, takže se musel obejít bez tréninku. S postupnou přípravou na sezónu začal až pár dní před startem juniorské extraligy. Po několika týdnech tréninkové zátěže už zasáhl do zápasu, za což vděčí trenérům Šindelovi a Kalousovi, kteří mu dali šanci i přes jeho letní problémy s ramenem. Od té doby nastupoval pravidelně až do skončení soutěže.

„První zápasy v sezóně jsem sledoval kvůli zranění jenom ze střídačky. Překvapila mě rychlost a technická vytříbenost některých hráčů,“ vzpomíná na září a vzápětí pokračuje: „Pak jsem ale odehrál pár zápasů a na trochu odlišný způsob hry jsem si zvykl.“ Rozdíly v herním pojetí oproti tomu slovenskému spatřuje především v technice a hře do těla. „Je tomu tak i na tréninku. Menší důraz se klade na tvrdost, naopak větší na techniku, preciznost.“

O sezóně 2001/2002, která byla pro Dominika první českou, se dá říct, že měla průběh sinusoidy. Bek Slavie s číslem 23 ji hodnotí takto: „Rozdělil bych to na třetiny. Po první jsme byli asi třetí, v té druhé jsme spadli na osmou příčku, ale nakonec jsme uhráli třetí místo, které nám zajistilo postup do finálové skupiny.“ Nezapomíná však na to, jakým způsobem toho dosáhli. „Hodně nám pomohli hráči Slavie, kteří normálně hráli 1. ligu nebo extraligu, konkrétně: Hronek, Pavlas, Pojkar, Dlouhý, Jaroš, Kopecký, Tomica a Novák.“

O svých výkonech říká, že závisely na výkonu celého týmu. „Když se dařilo týmu, šlo to i mně a naopak.“ Dominik se domnívá, že pro něj byl důležitý přístup trenérů. „Od začátku mi dávali dost šancí, věřili mně.“

Ve finálové skupině v soubojích s moravskými celky už se Slavii tolik nedařilo. Neměla potřebnou podporu ze strany svých nejzkušenějších hráčů, kteří nastupovali v A-týmu. Do play-off se vršovický tým letos nedostal a sezóna pro něj skončila.

To je ten pravý čas na přemýšlení o hokejové budoucnosti. Dominik se však snaží nehledět příliš daleko. „Rád bych hrál dál v Čechách a chtěl bych také dostat šanci ve slovenské reprezentaci do dvaceti let.“ Vzápětí však naznačí i něco o své vzdálenější budoucnosti. „Teď ještě nemyslím tolik dopředu, ale rád bych si v budoucnu zahrál českou extraligu, protože je to jedna z nejlepších soutěží v Evropě.“

O svých studijních povinnostech se vyjadřuje následovně: „Snažím se chodit do školy co nejčastěji, ale když je zápas nebo trénink, dávám přednost hokeji. Kdybych nemohl studovat prezenčně, tak bych pokračoval dálkově.“

V Praze bydlí se svým spoluhráčem a kamarádem Stanislavem Valachem, ten však nemůže nahradit rodinu. „Domů se dostanu během sezóny tak jednou za tři týdny, snažím se tam jezdit dost.“

Když to jde, chodí se svými spoluhráči na extraligu. Ví, že sám by měl přibrat, protože je nejlehčí ze slávistických beků. Bruslení a práci s pukem zvládá výborně, horší je silová stránka. „Jsem spíše techničtější a ofenzivnější bek, ale přes léto mám v plánu posílit,“ říká svojí skvělou češtinou.

Kromě hokeje baví Dominika jízda na kole, fotbal a hokejbal. „Jednou jsem dokonce vyhrál nejvyšší českou hokejbalovou soutěž žáků. Odehrál jsem několik závěrečných utkání za Hradec Králové, kde mám příbuzné, a dostal jsem zlatou medaili.“

Studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu zvolil proto, že má rád sport a aktivní zábavu. V Praze si stále zvyká. „Na mě je dost velká, bydlet bych tu nechtěl.“ Ale na druhou stranu je tady spousta příležitostí, třeba k náhodným setkáním. Když se Dominik jako malý kluk chodil v Trenčíně dívat na hokejové umění Vladimíra Růžičky, ještě netušil, že dnes budou působit ve stejném klubu...