David a Goliáš

Přiznejme si otevřeně: kdo z nás to očekával? Optimisté hovořili o sedmi zápasech a případné náklonnosti hokejové Štěstěny v rozhodujícím duelu. Pesimisté naopak věstili čtyři kruté porážky, zpestřené maximálně jednou výhrou způsobenou dobře postavenými domácími mantinely.

Ani jeden z těchto scénářů se však nenaplnil. Naopak došlo k situaci, kterou předvídala některá z médií. Slavia postoupila do semifinále play-off extraligy v šesti zápasech a minimálně tak vyrovnala loňské čtvrté místo. Jak k tomu došlo? Asi zde byl opravdu zásah zmíněné vyšší moci, neboť již na počátku série obě největší opory zadních řad Pardubic zklamaly. Nejprve Petr Mudroch a následně i Michal Sýkora nám darovali gólové příležitosti, které jsme dokázali využít. Avšak příležitost je stále jenom příležitost a využít ji je věc další. To však naši borci v obou zmíněných případech dokázali. V prvním případě se ujala mazácká střela zápěstím pod víko v provedení Josefa Štrauba. Ve druhém pak došla ocenění důslednost našeho navrátilce ze zámoří Petra Míky, který zachytil Sýkorovu rozehrávku na útočné modré a prokázal ještě dostatek klidu a přehledu naservírováním stoprocentní přihrávky Beránkovi. První důležitý hřebíček do rakve nadějí perníkářů tak byl zatlučen a zároveň s ním se rozhořela válka nejen na ledě, ale i v médiích.

„Máme zraněné“ znělo z jednoho tábora příznivců. „Simulují, sotva se přiblížíme, skáčou na mantinel“ tvrdili druzí. Kteří jsou kteří snad není nutno rozebírat. Ano, Slavia vyrukovala na Pardubice v hraničním kanadském stylu. Ten je na jednu stranu velmi nepopulární, a doplácela na něj mnoha vyloučeními. Na stranu druhou je však nejen atraktivní, ale především velmi účinný a Pardubice na něj po celou dobu nenašly odpověď. Potvrdil to výsledek celé série. Pardubice mají možná techničtější hráče, možná jsou jejich hráči i lepší, ale na to se nehraje. Hokej není dívčí lyceum. Než na tohle přišlo naše národní mužstvo, mnoho úspěchů na mezinárodní scéně nedosáhlo. Ale nyní? Reprezentace se přes „neúspěch“ v Salt Lake City naučila hrát i tvrdě a výsledky přišly. Na to si musí hokejový národ zvyknout. A pravděpodobně si již dávno zvykl, to se spíš „hrubost“ slávistů hodila do některých titulků…

Dalo by se říci, že již ten první zápas byl zlomový. Ale stejně tak lze za zlomový označit vítězství v samostatných nájezdech, nebo také neuznanou branku Pardubic ve čtvrtém zápase. Ta mediální souboj mezi oběma soupeři znovu rozvířila. Byla, nebo nebyla? Slávista řekne: „Samozřejmě nebyla, puk nebyl vidět!“. Jeho sok z východu však na některém z TV-záběrů kotouč určitě najde a opáčí: „Jasný gól!“. Opět lze těžko rozsoudit. Nicméně výsledek již nikdo nezmění. Stejně tak jako v případě Lubinova gólu ve druhém zápase v Pardubicích, kdy situace na ledě zaváněla šesti hráči domácích. Od oné osudné branky-nebranky Pardubic však již bylo víceméně rozhodnuto. Pardubice nevládnou psychicky příliš odolným týmem, asi je to syndrom několika kohoutů na jednom smetišti. Mnoho kvalitních a vůdčích osobností evidentně ještě neznamená úspěch, spíše naopak. První matchball Slavie sice Pardubice (mj. díky vyhecovanému publiku v domácím prostředí Areny) ještě odvrátily. Ale v šestém zápase již působily unaveným až odevzdaným dojmem. Možná kdyby první branku nevstřelila Slavia, ale oni, mohlo to ještě zavánět obratem, ale po inkasovaném gólu již prakticky nebylo o čem hovořit… Takže co dále? Mnozí z nás doufali a fandili „spřátelenému“ Znojmu ve jeho souboji se Zlínem. Jedni z nezištné dobroty, ostatní, přiznejme si to, z touhy mít Spartu až ve finále. Nepodařilo se. Nicméně jsou zde znovu dvě skupiny názorů. Optimisté hovoří tentokrát o pěti zápasech a případné náklonnosti hokejové Štěstěny v rozhodujícím duelu. Pesimisté naopak zase věští tři kruté porážky, zpestřené maximálně jednou výhrou způsobenou dobře postavenými domácími mantinely. A co Vy??