Velký rozhovor s Robertem Slipčenkem

Redakce hc-slavia.cz vám přináší velký rozhovor s Robertem Slipčenkem, brankářem, který hrál hokej v klubech po celé republice i v zahraničí, aby se nakonec vrátil do mateřské Slavie, kde nyní působí jako jednička. „Před sezónou jsem trenéra Růžičku přemlouval, aby mě vyzkoušel“, říká čtyřiadvacetiletý brankář, který mimo jiné mluvil o své dosavadní pestré kariéře a o vztahu ke Slavii.

Roberte, ve Slavii působíte teprve krátce a moc se toho o vás neví. Řekněte nám, prosím, jak jste se vlastně dostal k hokeji?
Asi ve čtyřech letech jsem začínal na Spartě a hokej jsem si vybral asi sám. Táta chtěl spíš, abych hrál fotbal, který jsem taky do 17 let hrával. Dělal jsem oba sporty, ale v 17 jsem se definitivně rozhodl pro hokej.

Fotbal jste hrával na jaké úrovni a v jakých klubech?
Hrál jsem ligu za Střížkov a v mládežnických kategoriích i za Spartu a Slavii.

Dělat dva velké sporty na vysoké úrovni muselo zabírat asi hodně času. Do toho jste určitě ještě chodil do školy, jak se to dalo všechno dohromady stíhat?
Prioritou byl vždycky hokej, ale po něm jsem ještě jezdil na fotbal. Táta totiž fotbal hrál celý život, takže i já jsem všude na těch stadionech běhal. Skloubit to vždycky nějak šlo.

Říkáte, že jste začal s hokejem ve čtyřech letech. Šel jste hned do brány?
Ano. Už při začátcích jsem chytal v brance.

Ale na Spartě. Kdy se z vás stal slávista?
Myslím, že asi v 5. třídě jsem přešel na Slavii. Tehdy si mě vyžádal pan trenér Petr Novák, a tak jsem se dostal do Edenu.

Chytáte v opačném gardu. To se také projeví u brankářů hned? Jak se pozná, že má gólman mít lapačku v pravé ruce?
Skutečně záleží, jak si to poprvé brankář chytne. Já třeba dělám pravou rukou všechno. Píšu, házím, chytám všechno pravačkou. Důležitá je především lapačka, a tak jí mám také v pravé

Může to být pro vás výhoda, že chytáte opačně?
Těch gólmanů s opačným gardem už je dnes přeci jen trochu víc. Třeba Marek Schwarz, Pavel Francouz z Plzně a určitě bychom jich ještě dost našli. Výhoda to trochu asi bude, ale ne zas moc velká.

Pojďme zpátky k vaší kariéře. Kdy jste odešel ze Slavie?
Dorost jsem ještě hrával za Slavii a pár zápasů jsem také chytal v Mladé Boleslavi. V juniorech jsem rok chytal za Slavii a pak také ještě druhou ligu. Potom jsem tady ale nedostával tolik prostoru, chytal jsem tak různě, kde se dalo. Druhý juniorský rok ale o mě projevila zájem Opava s tím, že chtěli zachránit juniorku a zároveň jsem měl dělat dvojku v áčku. Tak jsem se sbalil a odjel do Opavy.

To muselo být těžké. Přeci jen odejít v poměrně brzkém věku sám do cizího města vyžaduje určitě odvahu...
Bylo mi asi čerstvě osmnáct a opravdu se mi moc nechtělo. Ale chtěl jsem hrát hokej, takže jsem tomu musel něco obětovat. Tehdy jsem na to ještě nebyl zvyklý, ale ten krok přijít musel. V Opavě ale mám dodnes spoustu kamarádů, pak jsem si tam našel i přítelkyni, ale s tou už nejsem. Každopádně na Opavu budu vždycky vzpomínat jen v dobrém.

Proč jste nakonec z Opavy odešel do Havířova?
V Opavě jsem mohl hrát ještě další rok, ale v klubu se nevědělo, jestli seženou finance. Dlouho se čekalo, jestli klub vezme pan Hadamczik, čekalo se na dotace a nevěděli jsme, jestli se vůbec v Opavě bude hrát. Nakonec o mě projevil zájem Havířov. Bylo to kousek, tak jsem se tomu nebránil.

I z Havířova jste ale celkem brzy odešel. Kam jste zamířil tentokrát?
Když jsem byl v Havířově, tak o mě hodně stála Jihlava. Tam také chtěli zachránit juniorku s tím, že bych opět mohl trénovat s A týmem, který tenkrát hrál ještě extraligu. Bylo to zase blíž k domovu, tak jsem to vzal. Po sezóně se ale ozvala Kadaň, kde jsem zůstal dva roky. První ročník jsem ale skoro vůbec nechytal, protože jsem dělal dvojku Jaroslavu Hüblovi. To bylo pro mě dost těžké, asi na tři zápasy jsem jel do Kolína, ale jinak jsem toho opravdu odchytal hodně málo. Další sezónu ale Jarda Hübl dostal šanci v Litvínově a mně se tím otevřely dveře. Byl jsem jednička, do Vánoc jsem chytal skoro ve všech zápasech, ale pak pro mě přišel těžký okamžik. Rozešel jsem se s přítelkyní a už jsem v Kadani nechtěl zůstat. Požádal jsem pana Růžičku, jestli by o něčem nevěděl, kde bych mohl chytat. Vladimír Růžička mi řekl, že Most chce postoupit do první ligy, tak jsme se zkontaktovali, Most mi předložil nabídku a já ji přijal.

S Mostem jste nakonec cíl splnili a postoupili do první ligy.
Bylo to super. Určitě důležitý okamžik. Vladimír Růžička se pak byl ještě s panem Kalousem na mě podívat. Byli asi na dvou zápasech, které jsme hráli v Benátkách. Po sezóně (2006/2007) mě pak trenér Růžička kontaktoval, že by se mnou chtěl obnovit spolupráci. Nakonec to ale nevyšlo, protože Slavia koupila Jardu Suchana a dohodli jsme se, že zůstanu v Mostě, ale budu na očích. Těšil jsem se, že by z toho něco mohlo být.

Nakonec jste si vyzkoušel i angažmá v Lotyšsku. Jak jste se tam dostal?
V Mostě jsem měl být jedničkou, všechno probíhalo v pořádku, ale najednou na led přišel Radek Fiala z Litvínova. Dali ho tam s tím, že má chytat on. Celou přípravu jsem odchytal já, on s námi nebyl ani na jednom zápase. Těšil jsem se na sezónu, jenže v prvních čtyřech pěti utkáních soutěže jsem seděl, a tak jsem se v klubu zeptal proč. Bylo mi řečeno, že přišel on a že se budeme střídat. Párkrát jsme se tedy prostřídali, ale já jsem věděl, že to tak nechci. Nechtěl jsem už dělat dvojku nebo se jen střídat. Pak přišla nabídka ze Žiliny, v Mostě mi řekli, že mě pustí, a tak jsem si zabalil a jel na Slovensko. Jenže když jsem byl na cestě, tak mi zavolali ze Žiliny s tím, že ty podmínky, na kterých jsme se domluvili, neplatí. V Brně na půl cesty jsem tedy volal agentovi, co mám dělat. Řekl mi, ať se sbalím a jedu domů, protože by se taky mohlo stát, že bych nedostal vůbec zaplaceno. Poslechl jsem ho a vystoupil. Pár dnů na to mi zavolal, ať jedu do Lotyšska. Sedl jsem do letadla a letěl jsem.

Lotyšsko stále ještě není tak hokejově známá destinace, tehdy ani Dinamo Riga nehrálo KHL, jak to probíhalo na místě?
Měl jsem domluvené angažmá v týmu Latgale Daugavpils. Přiletěl jsem do Rigy, kde na mě čekalo auto, tak jsem si říkal, že to bude někde kousek, ale k mému překvapení mě hodili na autobus a já jsem jel asi čtyři pět hodin se všemi věcmi snad přes celé Lotyšsko. Trochu mě to zaskočilo, byl jsem dost skleslý, ale přijel jsem na místo a vše bylo v pořádku. Asi týden se trénovalo, o víkendu jsme jeli na dvojzápas do Estonska. První utkání jsme prohráli 2:1 po nájezdech. Po něm mi v klubu řekli, že mě chtějí na delší dobu, domluvili jsme se na podmínkách s tím, že po druhém zápase se vrátíme do Lotyšska a definitivně to doladíme.

Jenže nakonec to nedopadlo...
Ve druhém utkání jsem se zranil. Bylo asi deset minut do konce zápasu, normálně jsem vstával a praskl mi meniskus. V týmu o mě ale dál stáli. Chtěli, abych tam zůstal s tím, že mě budou operovat tam, ale to jsem odmítl. Nevěděl jsem, co tam je za lékaře. Já měl svého doktora tady, takže jsem jim řekl, že poletím raději zpátky. Asi dva měsíce jsem s kolenem marodil a zpátky do Lotyšska jsem se nakonec nevrátil.

Jak vaše kariéra pokračovala?
Stále jsem byl hráčem Mostu, který mě chtěl zpátky, ale po tom zranění to nešlo. Odchytal jsem pár zápasů v Litoměřicích, ale nebylo to ono.

Minulou sezónu jste pak ještě jednou zamířil do zahraničí, tentokrát do Finska...
Dlouho jsem neměl angažmá, ale pak mi zavolali z finského týmu Kiekko Vantaa, který hraje 1. Finskou ligu (2. nejvyšší finská soutěž), jestli bych tam nešel na zkoušku. Tak jsem se opět sbalil a letěl. Po týdenním zkoušení jsem uspěl a chvíli jsem byl tam. Jenže loni mohli hrát ve finských klubech jen tři cizinci v zápase, až letos nejsou hráči z Evropské unie bráni jako cizinci. Jenže to minulou sezónu ještě neplatilo a my jsme byli v klubu čtyři. Takže jsme se stále točili a nebylo to ono. Navíc jsme se střídali i v bráně, takže to bylo dost složité. Nakonec jsem se vrátil domů a chytal jsem v Táboře, který chtěl postoupit do první ligy.

Vaše kariéra je tedy skutečně pestrá, chytal jste v mnoha klubech...
To ano. Vždycky, když mi někdo zavolá, tak tam jdu (smích). Musel jsem tomu dost obětovat, abych mohl chytat. Nedalo se ale nic dělat, a tak jsem musel prolézt i ty, když to tak řeknu, pralesní soutěže, než jsem se dostal nahoru.

Nyní jste po velké oklice zpátky ve Slavii. Jak jste se před sezónou do týmu dostal?
Když byla letní příprava, tak jsem se nejdříve začal připravovat sám. Domluvil jsem se nejprve s Pepou Jančou, kterému jsem hrozně vděčný a zavázaný, protože to byl on, s kým jsem se začal na suchu připravovat. Moc mi pomohl. Pak začala letní příprava Slavie a já jsem si domluvil schůzku s panem Růžičkou, kterého jsem se zeptal, jestli by mě nechtěl zkusit. Po dlouhém přemlouvání nakonec kývl, že mě vezme na led a že se na mě podívá, jak to se mnou po těch letech vypadá.

Nakonec jste si v 9. kole (27. 9. 2009) odbyl ve Vítkovicích extraligovou premiéru (utkání skončilo 3:2 – pozn. aut.). Asi jste před sezónou nečekal, že byste se mohl dostat tak rychle do A týmu?
Tak to rozhodně ne. Nečekal jsem, že bych mohl v týmu zůstat. Spíš jsem si myslel, že se na mě trenéři tak čtrnáct dnů budou dívat a pak, když to dobře dopadne, mě pošlou třeba do Havlíčkova Brodu. Ale měl jsem trochu štěstí. Dominik Furch odjel s reprezentační dvacítkou a Standa Neruda se zranil, a tak jsem tady byl sám. Dostal jsem šanci v přípravných zápasech a panu Růžičkovi jsem se asi líbil. Před sezónou jsme se tedy domluvili, že budu se Slavií trénovat a dělat tady trojku s tím, že na zápasy budu jezdit do Brodu. To se mi zamlouvalo a byl jsem moc spokojený. Pak jsem nakonec v 9. kole dostal šanci i v extralize. Trenér nás pak střídal, ale nakonec jsem chytal dost zápasů. Bohužel se i tady projevilo to, co mě provází dlouhodobě, a to jsou zranění.

Zraněn jste opravdu celkem často. Měl jste někdy pocit, že už toho je na vás moc a že s hokejem chcete skončit?
To ani ne. Třeba ten meniskus, to se stává hokejistům celkem běžně. Je to sice nepříjemné, ale klouby sportovců zkrátka bývají více opotřebované. Spíše mě mrzí ta svalová zranění, která jsem měl v této sezóně, například třísla. To může být zapříčiněno tím, že jsem už dlouho neměl pořádnou a kompletní letní přípravu, takže když je větší zátěž, tak ty svaly začnou pracovat takhle špatně.

Další možnou příčinou může být také váš styl chytání. Už několikrát v této sezóně divákům zatrnulo, když jste zůstal otřesen po nějaké srážce s protihráčem. To u brankářů není zrovna obvyklé, že?
To je takový můj styl, který budu muset změnit. Přeci jen je to extraliga, vše je rychlejší a já si nemůžu dovolit to, co jsem dělával v těch nižších soutěžích. Tady se to musí hrát trochu jinak. Ze začátku jsem takové výpady pod nohy dělal více, teď si myslím, že jsem to trochu omezil.

Často se snažíte pomáhat týmu i rozehrávkou. Je hra hokejkou vaše silná stránka?
Tak to nevím, ale dostávám za to často vynadáno, takže spíš asi ne. Určitě nemůžu ukázat to, co bych chtěl (smích). Každopádně i to musím dost omezit.

Jak vy z pozice gólmana cítíte rozdíl mezi extraligou a třeba první ligou?
Extraliga je samozřejmě rychlejší a kvalitnější. Ale pro brankáře to zas tak velký rozdíl není, protože v extralize jsou zase mnohem lepší a zkušenější obránci, kteří gólmanovi dokážou hodně pomoct.

Slavia měla na soupisce jednu chvíli až pět gólmanů. Jak jste tu situaci vnímal vy? To muselo být na tréninku dost plno...
Pět brankářů nás na tréninku nikdy nebylo. Zrovna v tu dobu jsem měl zraněné vazy v koleni, takže jsem byl mimo. Navíc Zdeněk Orct tu byl asi na dvou trénincích, jen chvíli tu byl Milan Hnilička a s nimi trénoval Standa, takže byli vždycky tři. Já jsem trénoval mimo led, jezdil jsem na kole, abych trochu posílil a vyléčil se.

Nyní to vypadá na trénincích jak?
Trénujeme ve třech. Já, Standa Neruda a pak chodí junioři.

Jak vycházíte s ostatními brankáři v týmu, kteří jsou v podstatě vašimi konkurenty?
To co s klukama zažívám tady, je super. Standa i Dominik jsou skvělí, vztahy máme výborné. Nemáme mezi sebou vůbec žádné problémy.

Nakonec jste se vypracoval až do pozice jedničky. Jaké to pro vás je, když jste se opravdu několik let prokousával v nižších soutěžích a nyní chytáte extraligu za Slavii?
Jsem opravdu moc rád, že tady můžu být. Nyní ještě zbývá splnit náš cíl, dostat se do té desítky, abychom šli do předkola a pak snad dál.

Statistiky jste měl dlouho výborné, nulu jste zatím žádnou nevychytal, ale držel jste se hodně v popředí. Pak ale přišel zápas s Pardubicemi, kde jste dostal v podstatě poprvé větší gólový příděl. Jak jste se cítil?
Správně říkáte, že statistiky jsem měl (důrazně) dobré. Po utkání s Pardubicemi jsem se samozřejmě cítil špatně. V tabulce gólmanů jsem se skutečně držel celkem nahoře, pak ale přišel ten zápas a já spadl dolů. Trochu to samozřejmě mrzí, ale na druhou stranu mnohem důležitější je, jak se daří týmu. Prostě se to stalo, dostali jsme nálož, ale musíme se dívat dál. Jsem tady od toho, abychom dělali s týmem co nejlepší výsledky a ne, že já se budou koukat na svoje statistiky.

Jak jste do týmu zapadl? Znal jste se už s někým z předchozího působení ve mládežnických kategoriích Slavie?
Určitě. Když jsem tu byl v juniorech, tak jsem chodil trénovat s áčkem, takže jsem znal dost lidí. Třeba s Romanem Červenkou jsem hrál od mala, pak taky určitě s Petrem Jelínkem a třeba s Jirkou Doležalem.

Po dvou letech, kdy byla Slavia dvakrát ve finále, nyní klub trochu opustil nejvyšší pozice. Je to znát třeba na atmosféře v kabině?
Samozřejmě je to asi trochu jiné. Mančaft je hodně podobný, ale přeci jen odešel Jarda Bednář, David Hruška a s nimi určitě i spoustu gólů a nahrávek, což se asi projevilo.

Nyní máte poměrně dlouhou pauzu, po které vás čekají ještě dva velmi důležité zápasy. To musí být celkem nepříjemné...
Je to nepříjemné hlavně proto, že předkolo nemáme jisté. Určitě by bylo mnohem lepší, kdybychom měli jistotu, že v té desítce budeme. To bychom mohli být mnohem klidnější. Takhle nám chybí bod a doufáme, že ho uhrajeme už ve Zlíně. Cítím ale, že tým si věří a že bychom mohli dojít i dál. Sílu určitě máme.

Nyní trénujete bez Romana Červenky a trenéra Vladimíra Růžičky, kteří jsou na olympiádě. Jak jste se s nimi v kabině rozloučili?
Samozřejmě jsme jim popřáli hodně štěstí a moc jim fandíme!

Jak sledujete vy olympiádu ve Vancouveru?
Abych pravdu řekl, tak moc ne. Samozřejmě, že úspěchy našich sportovců znám, ale že bych nějak ponocoval, tak to ne. Když odpoledne běží nějaký záznam, tak si to pustím a po očku to sleduju.

Co ostatní sporty? Už jste zmiňoval fotbal, chodíte se na něj i dívat?
Fotbal i futsal si rád zahraju a jako divák samozřejmě chodím na stadiony. Když je čas a není taková zima, tak si občas zajdu do Edenu na Slavii, ale rád také sleduju i nižší soutěže. Třeba krajské přebory a divize. Když jsem na chatě, tak se zajdu podívat i na ně.

Jak trávíte volný čas, když zrovna netrénujete nebo nechytáte zápasy?
Snažím se hodně odpočívat, protože v lednu toho bylo opravdu dost. Vím, že jsem dříve nedával hokeji všechno a byla to chyba. Nyní mě to může jenom mrzet. Teď už vím, že nejde jenom jít na trénink a pak nic nedělat. Musí se k tomu přidat mnohem více věcí. Zajít do posilovny, sednout na kolo a pak taky věnovat čas regeneraci. Doufám, že na příští sezónu ještě v létě více potrénuju. Lépe se připravím a doufám, že pak nebudu tolik zraněný.

A mimo hokej? Máte nějaké další aktivity či zájmy?
Teď se s jedním kamarádem snažíme podnikat. Rozjíždíme firmu, děláme trochu do hokeje, realit a aut.

Máte přezdívku Skipi, jak ta vznikla?
Tu už mám od té doby, co jsem začínal s hokejem. Vymyslel jí pan Všetečka, který mě trénoval ještě na Spartě.

Na zádech nosíte číslo 41. Máte ho dlouho?
Ještě když jsem byl tady ve Slavii v juniorech a chytal jsem nějaké zápasy, tak jsem měl čtyřicítku. Teď jsem se snad trochu posunul, a tak jsem si i číslo o jedničku zvednul.

Celkem rychle jste si získal i slávistické fanoušky, jak je vnímáte?
Naši fandové jsou skvělí. I když hrajeme špatně a přijde málo lidí, tak kotel vytváří super atmosféru. Fanoušci dělají krásnou choreografii, skvěle nás podporují. Doufám, že budou i se mnou spokojení!

Jak to vypadá dál s vaším působením ve Slavii?
Smlouvu mám ještě na příští rok a nyní řešíme, co bude dál.

Co vlastně pro vás znamená chytat ve Slavii?
Slavia je můj mateřský klub. Mám ji v srdci. Jsem moc rád, že tady můžu chytat. Je to jeden z nejlepších klubů u nás a angažmá ve Slavii je zatím můj vrchol mojí kariéry a doufám, že tady budu pokračovat dál!

FOTO: Pavel Vrtiška a Martin Prokop