Fandilo se i na dálku z Edenu

Pro ty fanoušky Slavie, kteří z kapacitních důvodů nemohli jet podpořit své mužstvo do Pardubic, instalovala Pražská energetika v domácí hale velkou obrazovku. Na ní mohli společně sledovat průběh sedmého zápasu a nakonec se i společně radovat z historického úspěchu svých oblíbenců, kteří se pak s fanoušky v Edenu setkali.

Prosluněné jarní odpoledne lákalo spíše k procházce, než k televizi. Kombinaci obojího využila zhruba tisícovka Pražanů, kteří přišlu společně sledovat (a případně oslavovat) poslední zápas finálové série mezi Slavií a Pardubicemi. Bylo to "kdo z koho" a tak nervozita stoupala geometrickou řadou. Slávisté však narozdíl od úterního zápasu nastoupili uvolněně a bylo to na jejich hře znát. Od začátku byli tím o chlup lepším týmem a to se projevilo i na atmosféře o ochozech. Zaplněná hlavní tribuna skandovala čím dál více a jak utkání gradovalo, mnozí z fanoušků nervózně poposedávali. S nádherným gólem uzdraveného navrátilce Michala Supa pak doslova explodovala. Vidina titulu byla nadosah avšak "poučeni z krizového vývoje" pátého zápasu byly jakékoliv pokřiky obsahující slovo MISTR rychle umlčovány. Tato pověrčivost se vyplatila, třetí třetina se sice odehrála pod tlakem, nicméně s nulou na Málkově kontě. Poslední minuty již část diváků nevydržela vsedě a začaly se tvořit "naganské" řady objetí kolem ramen a vzájemně se držících rukou. Každé vyhození puku, každá drobnost byla oslavována a závěrečné odpočítávání posledních deseti sekund již probíhalo v atmosféře jásotu a mnohde i více či méně skrývaných slz.

Nemožné se stalo možným, sen se stal skutečností a lavice starého stadionku se staly svědky nevídaného křepčení a tance, které nezažily snad ani před lety při postupu do extraligy. Většina lidí však jako by ještě nechápala, že se to opravdu stalo a mnohde byly k vidění nevěřící pohledy do prázdna a štípání do rukou, zda to není jen krásný sen. Sen to nebyl a zatímco část davu zůstala a slavila v ochozech, nejbouřlivější část se přesunula do blízké restaurace na plaveckém stadionu, kde probíhaly první bouřlivější přípitky. Přicházely různé informace o postupu "vítězných armád" ku Praze a s blížícím se příjezdem mužstva se všichni postupně přesouvali zpět na zimní stadion aby své hrdiny uvítali. První se objevil Vladimír Růžička v červeném tričku a zdravil bouřící tribunu. A postupně se objevoval i zbytek mužstva, všichni hlasitě oslavováni a vítáni. Asi nebylo v lidských silách udržet rozjásaný dav v ochozech a tak se postupně všichni přesunuli na ledovou plochu, kde teprve začaly gratulace. Hromadné děkování a poplácávání vydrželi dlouhodobě jen ti nejodolnější a tak se postupně vytvořilo několik skupin okolo Růžičky, Posmyka, Supa a Málka a okolo byl jen velký radující se chaos, který však asi nikomu kromě pořadatelské služby nevadil. Trochu jen překážela velká konstrukce obrazovky uprostřed kluziště a reklamy na PRE okolo ní. Ty bohužel v tlačenici utrpěly značné poškození, avšak to je jen malá cena za celoplošné bujaré veselí... Všechno ale jednou musí skončit a tak se fanoušci postupně nabažili a po skupinkách opouštěli rozsvícený stadion buď směrem k domovům, anebo k pohostinským zařízením a celonočním oslavám. Však také bylo co slavit!!

A tady se můžete podívat na některé fotografie z oslav:

Pohár se objevil na ledě a propuklo nadšení.

Detail trofeje.

Chvíle nekontrolovaného štěstí.

Situace se pomalu uklidňovala a aktéři tak mohli rozdávat podpisy až do úmoru. Mezi nejžádanější patřil samozřejmě Vladimír Růžička.

Fanynky často mířily k urostlému Marku Posmykovi, který se s úsměvem nechával znovu a znovu fotografovat.

A všichni pak k Michalu Supovi.

Postupem času se kluziště vylidňovalo a lidé se přesouvali do restaurací k pokračování oslav. Na ledě tak bylo místo pro bujaré dovádění mnoha skupinek skalních fanoušků.