Permanentky Dárkové poukazy Informace o vstupenkách Vstupenky online
ROZHOVORY
16. ledna 2017

Sen o NHL zhatila natržená ledvina. S průběhem kariéry jsem přesto spokojený, říká Srdínko

Posbíral sedm extraligových titulů, jednou byl se Vsetínem druhý a přidal ještě dva bronzy. K tomu si připsal i dvě zlata ze slovenské nejvyšší soutěže. Chybí už jen medaile z mistrovství světa a zisk Stanley Cupu. O oba milníky připravila skvělého obránce jedna shoda nešťastných náhod. Zranění z přípravného utkání před světovým šampionátem ho totiž vyřadilo do konce sezóny a definitivně zavřelo cestu do NHL. Česká reprezentace následně vybojovala bronz a New Jersey, které si Srdínka vybralo v draftu, o dva roky později ve finále přetlačilo Dallas.

Jan Srdínko

asistent trenéra

42 let

hráčská kariéra:

  • 1994-01 Vsetín
  • 2001-04 Sparta
  • 2004-05 Novosibirsk
  • 2005-06 Leksands IF
  • 2006-08 Bratislava
  • 2008-09 Kladno

trenérská kariéra:

  • 2010-14 mládež Benešova
  • 2014-15 Slavia
  • podzim 2015 junioři Slavie
  • 2015-? Slavia

Jak vzpomínáte na svoje první hokejové krůčky?
Začínal jsem v Benešově, rodiče mě jako malého přivedli poprvé na zimní stadion na nábor. Během prvních let jsem to moc neřešil, bral jsem to jako zábavu. Ve čtvrté nebo páté třídě přišel takový zlom, do hokeje jsem se doslova zbláznil, čímž jsem v sobě nastartoval touhu něco dokázat. V té době se mi ani nechtělo nic jiného dělat, pořád jsem chtěl být na zimáku a hrát hokej.

Ve dvaceti letech jste se dostal do Vsetína, jak jste se ocitl na Valašsku?
Z Benešova jsem nejdřív odešel do Kladna, kde jsem vydržel dva roky. Přes Spartu jsem odešel na vojnu do Tábora, kde si mě všiml Vsetín. Ten tehdy hrál první ligu a snažil se o postup. Rovnou mi nabídli smlouvu, takže to pro mě bylo výhodné, už jsem nikam nemusel na zkoušku. Přiznám se ale, že během první sezóny to nebylo nic jednoduchého. Vsetín už měl hodně našlapaný tým, takže jsem odehrál jen jeden zápas a zbytek roku strávil na hostování v Třinci a v Brně.

O zájmu New Jersey jsem věděl, kemp jsem si užil, vzpomíná Srdínko

V roce 1997 jste byl draftován do NHL, čekal jste, že si vás někdo vybere?
Jelikož jsem nehrál v žádné mládežnické reprezentaci, přišel jsem na řadu až tak pozdě, vlastně až v třiadvaceti letech. Všiml si mě skaut New Jersey, který byl v Česku v době, když jsme zrovna hráli se Vsetínem v Praze. Po nějaké době mě pak zavolali s tím, že by se mohlo stát, že si mě v draftu vyberou. Nakonec si mě tedy vzali a pozvali mě na kemp. V zámoří se tyhle akce konaly v době, kdy se v Evropě už hrály soutěže. Pamatuji si, že se panu Nelibovi (trenér Vsetína – pozn. red.) moc nelíbilo, že jim budu ve Vsetíně chybět. My jsme tam navíc měli v té době poměrně velkou marodku, nakonec jsem ale přece jen odletěl do Ameriky.

Přišla po kempu nějaká nabídka od New Jersey?
Na kempu jsem předváděl to, na co jsem byl zvyklý, určitě jsem nezklamal. Navíc jsem se potkal s hvězdnými hráči té doby, trénoval jsem s Martinem Brodeurem, Robertem Holíkem, Scottem Stevensem, Eliáš a Sýkora byli na začátku svých kariér v NHL. V té době jsem se už pohyboval v širším kádru reprezentace a v New Jersey mi nabídli jen dvoucestnou smlouvu. Nakonec jsem se rozhodl, že se do NHL zkusím propracovat přes reprezentaci. Ve třiadvaceti letech jsem už byl v pozici, kdy bylo zbytečné se prát na farmě a čekat na šanci v prvním týmu New Jersey. V momentech, kdy týmy potřebují v probíhající sezóně doplnit kádr, sáhnou radši po mladších hráčích. Zvolil jsem tedy evropskou cestu, protože jsem věděl, že mají velmi dobře propracovaný skauting a že mě budou sledovat i v české lize nebo reprezentaci.

Nakonec to nevyšlo a v NHL jste se nikdy neobjevil...
Po Naganu v roce 1998 jsme hráli poslední přípravný reprezentační turnaj před mistrovstvím světa. Cítil jsem se dobře, od pana Hlinky jsem měl důvěru a měl jsem signály, že bych se měl dostat do finální nominace. V jednom zápase jsem si ale při souboji natrhl ledvinu a rázem jsem měl po sezóně. Byla to jedna z největších příležitostí, kdy jsem se mohl dostat do nejlepší hokejové ligy a dostat nabídku jednocestné smlouvy.

Skvělý čich na tituly a zlatá éra Vsetína

Jan Srdínko (nahoře třetí zprava) společně se poluhráči po zisku titulu v roce 2001. Autor: idnes.cz

Zažil jste prakticky celé úspěšné období Vsetína. Čím byl tak výjimečný, že se mu tolik dařilo?
Působení ve Vsetíně mělo určité výhody. Tím, že jsme hráli v poměrně malém městě, tak jsme mezi sebou měli až rodinnou atmosféru. Po zápasech jsme společně celý tým chodili na večeře a vůbec jsme byli hodně času pospolu. Výraznou měrou se na tom podílelo i vedení, které vždy dokázalo skvěle poskládat tým po povahové stránce. Za celou tu dobu si nepamatuju, že bychom měli mezi spoluhráči nějaké neshody, vždycky jsme si perfektně sedli a rozuměli si.

Bylo něco, co rozhodovalo na ledě?
Výraznou výhodu jsme měli v rozměrech kluziště, které ve Vsetíně je. Oproti tehdejším standardům bylo výrazně užší, takže když jsme na něm každý den trénovali, tak jsme pak měli nad soupeři určitý náskok. Do Vsetína se tehdy nejezdilo vyhrávat, ale jen pokusit se překvapit.

Hráči Vsetína slaví poslední titul s fanoušky, nechybí ani Jan Srdínko (druhý zprava). Autor: idnes.cz

Při úspěchu obvykle hrají výraznou roli také fanoušci, bylo tomu tak i ve Vsetíně?
Od fanoušků jsme měli obrovskou podporu, troufl bych si říct, že až neopakovatelnou. Kdo to tenkrát nezažil, tak mi neuvěří, co se tam dělo. Hráli jsme většinou od pěti hodin a už ve tři byla tribuna na stání kompletně plná. Celý zápas pak na stadionu byla neskutečná atmosféra, ještě dobu po zápase nám břinkalo v uších.

Po velkých úspěších přišel přesun do Sparty, co za tím stálo?
Ziskem posledního titulu vyvrcholily značné finanční problémy, které se postupně prohlubovaly, a tak už nedokázali ve Vsetíně udržet tým pohromadě. Odešli nejlepší hráči a nakonec i já využil nabídky přestoupit. Volal mi pan Sýkora, že bude trénovat Spartu a že by mě rád zařadil do týmu. Tenkrát jsem se už jen sešel s manažerem Martinem Urbanem a podepsali jsme smlouvu.

Ihned v první sezóně v hlavním městě jste rozšířil sbírku titulů a následně přidal ještě dva bronzy...
Já si z toho samozřejmě dělám trochu srandu, když se s kamarády nebo bývalými spoluhráči hecujeme. Na rovinu ale musím říct, že jsem se tomu snažil jít naproti svojí pracovitostí. Na druhou stranu ve spoustě věcech rozhoduje o úspěchu ve velké míře sportovní štěstí. Nevím, jestli můžu říct, že jsem pro hokej udělal maximum ve všech momentech kariéry, ale snažil jsem se pokaždé makat naplno. To, že jsem byl pak takhle několikrát odměněn, je něco navíc.

Jan Srdínko se svojí rodinou a slovenským mistrovským pohárem.

Rusko či Švédsko. Srdínko vyzkoušel i přední zahraniční soutěže

Ve třiceti letech přišlo první zahraniční angažmá, bylo těžké se prosadit v Rusku?
Novosibirsku jsem se upsal zrovna v sezóně, kdy v NHL byla výluka, takže v Superlize hrálo přes šedesát hokejistů ze Severní Ameriky. Na nás cizince byl obrovský tlak a pořád jsem musel přesvědčovat trenéry, že nejsem v týmu náhodou. Vyzkoušel jsem si trochu jiný styl hokeje, v Rusku jsou velká kluziště, takže se hrálo hodně rychle, na ledě jsem musel doslova létat, abych stíhal.

Po roce jste se posunul více na sever a sezónu odehrál ve Švédsku...
V zemi tří korunek to bylo perfektní. Hrál jsem v malém městě, skoro až vesnici, kde zrovna budovali novou halu. Měli jsme dobrý vstup do sezóny, kdy jsme v přípravném období z dvanácti zápasů jedenáct vyhráli. Smůla byla, že stadion se ještě na začátku roku dodělával, takže jsme úvodní kola hráli na hřištích soupeřů. Moc se nám nedařilo, ztratili jsme na ledě jistotu. Nakonec jsme se museli smířit s baráží, ve které jsme tedy bohužel neuspěli. I přes to na Švédsko vzpomínám hrozně rád, protože okolo klubu se pohybovali skvělí lidé.

Jan Srdínko slaví společně se svými syny druhý titul ve Slovanu Bratislava. Autor: pravda.sk, Stanislav Benčat

Zahraniční cestování jste zakončil na Slovensku. Jak se vám hrálo v Bratislavě?
Slovan bych přirovnal k velkoklubu. Každý den na nás byl obrovský tlak, řešil se každý výsledek. Nám se podařilo získat dva tituly, nejdříve jsme ve finále porazili Trenčín a podruhé vyhráli i nad Košicemi. Obě série byly vyhrocené, ale naštěstí pro nás s dobrým koncem. Měl jsem štěstí, že se všude, kde jsem byl, dařilo, takže jsme měli vždy v kabině dobrou a pohodovou atmosféru.

Když opomeneme hokej, v které zemi se vám líbilo nejvíc?
Všude v zahraničí, kde jsem hrál, byla se mnou i rodina. To nejdůležitější jsem měl u sebe, což mi výrazně pomohlo. Já jsem navíc typ člověka, který si zvykne prakticky kdekoliv. Je pravda, že třeba v Novosibirsku byly věci, na které se zvykalo hůř, ale postupně se mi i v Rusku líbilo. Hodně se mluví o zimách, které tam panují. Mně to ale problém nedělalo, vlastně to byla jedna z věcí, kterou jsem tam měl nejradši. Na Bratislavě byla zase výhoda, že jsem to měl blízko. Když jsem s rodinou sedl do auta, tak jsme za chvilku byli v Maďarsku, Rakousku nebo i doma v Česku. Takže jsme mohli s rodinou jezdit na výlety na zajímavá místa.

Hokejistou do pětatřiceti, trenérem "zatím" navždy

Hráčskou kariéru jste ukončil poměrně brzy, co stálo za tak důležitým rozhodnutím?
Bylo to kvůli zranění kolene. Čím je člověk starší, tak začíná počítat s tím, že něco takového může nastat. Když to ale pak opravdu nastane, tak na to stejně hráč není připraven.

Přemýšlel jste během kariéry, co budete dělat, až skončíte?
Během hráčské kariéry jsem to neřešil, v hlavě jsem měl jen hokej a o budoucím zaměstnání jsem nepřemýšlel. Teprve až když jsem se zranil a dlouho se to moc nelepšilo, mi začaly naskakovat myšlenky, co kdybych se už na led nevrátil. Postupně jsem si tedy začal dělat trenérské licence, protože jsem se nakonec rozhodl, že bych rád u hokeje zůstal po zbytek života. Nikdy ale člověk neví, co ho čeká.

Co jste tedy dělal, když jste opustil extraligová kluziště?
V Benešově jsem byl šéftrenérem mládeže. Se skupinou kluků, kteří také dříve hráli hokej, jsme se snažili nastartovat výchovu mladých hokejistů. Myslím si, že se nám to podařilo a v současné době mládež v Benešově funguje velmi dobře. Navíc jsme získali i značnou podporu od města, takže jsme mohli postupně zlepšovat podmínky.

Astana během přípravy v Česku? Tvrdá práce a sny v ruštině

V Benešově se také jednou před sezónou připravovala Astana, účastník KHL. Byl jste s nimi v kontaktu?
Organizoval to Ján Chovan, který v době, kdy chytal v Bělorusku nebo Kazachstánu, získal kontakty a následně pro týmy z těchto zemí organizoval soustředění. On mě právě oslovil, jestli by se něco nedalo zařídit v Benešově. Já jsem mu přislíbil, že pokud se v Astaně rozhodnou pro Benešov, tak zařídím všechno, aby se tady celý tým cítil perfektně.

Bylo těžké připravit zázemí pro klub z jedné z nejlepších lig na světě?
Benešov přece jen hraje jen krajskou soutěž, takže ty podmínky jsou hodně odlišné, než na co jsou zvyklé týmy z KHL. Nebylo vůbec snadné zařídit všechno pro tolik lidí, navíc jsme měli i několik individuálních potřeb jednotlivých hráčů, takže i na tohle jsme museli dávat pozor. Rusky umím docela obstojně, takže v komunikaci problém nebyl. Tím, jak jsem s nimi byl v každodenním kontaktu od rána do večera, se mi pak začaly i zdát sny v ruštině.

Necelé tři roky ve Slavii, neustále jako na houpačce

První velkou trenérskou příležitost dostal Jan Srdínko po boku svého bývalého spoluhráče ze Vsetína Josefa Beránka. Autor: lidovky.cz

Po několikaletém působení u benešovské mládeže jste se přesunul do Slavie...
V době, kdy na Slavii skončil hlavní trenér, si mě vybral Pepa Beránek, za což jsem byl hrozně rád. Hráli jsme spolu ve Vsetíně, takže jsme se dobře znali. Pro oba to bylo ale nesmírně těžké období. Oba dva strašně neradi prohráváme, takže jsme bohužel to, co se stalo, brali jako velké zklamání.

Hned další rok jste ale s Milanem Razýmem až do poslední chvíle bojovali o návrat do extraligy. Jaké jste měl po sezóně pocity?
Další sezónu jsem začínal u juniorky s Petrem Novákem. Ve chvíli, kdy skončil Pavel Hynek, jsem ale dostal možnost vrátit se k áčku a spolupracovat s Milanem Razýmem. Loňskou sezónu se nám dařilo, prošli jsme po výborných výkonech hladce přes play-off. Myslím si, že i v baráži jsme nehráli špatně a nebyli daleko od návratu zpátky do extraligy. V podobných momentech rozhodují maličkosti, velkou roli hraje štěstí, které se od nás nakonec trochu odklonilo.

Jan Srdínko společně s jednou z opor současné Slavie. Poznáte, který slávista se nechal vyfotit jako malý se svým budoucím trenérem? Odpověď najdete na konci článku.

Během aktuálního ročníku jste musel s kolegy řešit těžkou situaci, jak náročné to pro vás bylo?
Nám se letos podařil vstup do sezóny, měli jsme dobré výsledky, ale pak přišel moment, který jsme museli ihned řešit. Během týdne odešlo poměrně hodně hráčů, útěchou pro nás může být, že o ně projevila zájem extraligová mužstva v Česku i na Slovensku. Já nemám zase až takové zkušenosti s budováním týmu, hodně nám pomohly kontakty Milana Razýma v Plzni, díky kterým se nám podařilo zajistit rychlou výpomoc. Následně se do hledání vhodných hráčů zapojil i Pepa Janča a společně jsme tým poskládali do aktuální podoby. Myslím si, že se nám to za daných podmínek relativně povedlo. Stále hrajeme o ty nejvyšší umístění a dokážeme porazit téměř kohokoliv ve WSM Lize. Těžko předvídat, jak sezóna dopadne, ale určitě jsme hladoví po úspěchu a uděláme pro něj maximum.

Kde všude jste hledali nové hráče?
Využili jsme prakticky všechno, co šlo. Někteří hráči se nám dokonce sami hlásili, tak jsme je na trénincích zkoušeli. Volali nám agenti a nabízeli své hráče, získávali jsme i reference od trenérů z jiných týmů. Bylo těžké najít z dostupných hráčů vhodné typy pro hokej, který chceme hrát.

Před sebou máte závěr základní části a pak play-off. Máte stanový nějaký cíl?
Chceme do play-off z co nejlepší pozice. Následně přijdou vyřazovací boje, což je vlastně jiná soutěž a může se stát cokoliv. My postup do play-off nebudeme brát jako splnění cíle, ale určitě se budeme rvát o dobré výsledky. Máme v týmů hráče, kteří se nikdy nevzdávají a jsou hladoví po úspěchu. Pro většinu hráčů to může být moment, jak na sebe upozornit. Když si to na ledě všechno v pravý čas sedne, můžeme se klidně probojovat i do baráže.

Oba synové pod dohledem ve Slavii. Navážou na svého otce?

Jan Srdínko spolu se svými syny.

Vy máte dva syny a oba působí ve slávistické mládeži. Chtěl jste, aby na vás navázali a také hráli hokej?
Určitě jsem chtěl, aby oba kluci sportovali a neseděli jen doma u počítače. Neřešil jsem ale, který sport si nakonec vyberou. Na druhou stranu se se mnou vždycky pohybovali kolem zimáku, takže tak nějak přirozenou cestou došli k hokeji. Nikdy se tomu nebránili.

Probíráte s nimi jejich výkony a radíte jim?
Nechci jim nijak zasahovat do jejich povinností, které mají ve svých týmech. Často je ale sleduju, tak se třeba ptají, co dělali špatně a na čem by měli zapracovat. Bavíme se o tom, snažím se jim předávat zkušenosti, všechno ostatní je ale na trenérech, které ve svých kategoriích mají.

Odpověď na otázku u předposlední fotky: Ronald Knot.

Autor David Mencl
Nepřehlédněte
A-TÝM 27.3.2024

Defenzivní pilíř David Kajínek zůstává ve Slavii!

Slavia se dohodla na nové smlouvě s Davidem Kajínkem. Pětatřicetiletý defenzivní obránce se chystá na svoji druhou sezonu v červenobílých barvách.

Číst více
OHLASY - MLÁDEŽ 28.3.2024

Volno navíc je naše výhoda, pochvaluje si před semifinále Vosmík

V poslední minutě třetího čtvrtfinále svým gólem využil přesilovku, čímž poslal juniory do čtvrtfinále. Útočník Adam Vosmík tak výraznou měrou přispěl k tomu, že slávisté Porubu vyřadili v ...

Číst více
MLÁDEŽ 26.3.2024

Juniorské semifinále startuje ve čtvrtek v Edenu!

Junioři se po čtvrtfinálovém vítězství nad Porubou přiblížili svému cíli, k vytouženému postupu do extraligy je ale nutné zvládnout ještě dva důležité kroky. V semifinále, které se hraje opět na tři ...

Číst více
ROZHOVORY 26.3.2024

Když se nedařilo, fanoušci nás podrželi, oceňuje kapitán Knotek

Podobně jako celý tým i kapitán Slavie Tomáš Knotek zažil turbulentní sezónu. Do přípravy se sice zapojil až na konci, na začátku ročníku ale byl mezi nejlepšími střelci ligy. „Takovou zkušenost jsem ...

Číst více