Chtěl jsem se vrátit, ale už to nešlo. David Kajínek končí bohatou kariéru

Kvůli následkům dalšího těžkého otřesu mozku se rozhodl ukončit kariéru. David Kajínek se přitom k hokeji vrátit chtěl. „První týdny a měsíce jsem vůbec nebyl schopný normálně fungovat. Později jsem po tréninku seděl v kabině s černými mžitkami před očima,“ vysvětluje a dodává, že za kariéru je vděčný. Jak v poslední sezoně i přes komplikace pomáhal týmu, a co plánuje do budoucna?

Poslední utkání jsi odehrál 31. srpna. Jak moc ti chybí hokej?
Chybí. Když jsem seděl na tribuně a koukal na kluky, strašně mě svrběly prsty. Člověk něco miluje a dělá dvacet let, a najednou to nejde, to je hrozně těžké. Něco jiného je, když si někdo konec kariéry naplánuje, protože má třeba oddělaná kolena, ale u mě to tak nebylo, ještě jsem nechtěl končit. Ale postupně si zvykám. Vím, že zdraví je přednější, chci tady být pro své děti. Jiní jsou na tom hůř.

Osudným se ti stal přípravný zápas proti Deggendorfu, kde jsi utrpěl otřes mozku, a už jsi nenastoupil. Bylo to tedy hodně vážné?
Ano bylo, ale zároveň šlo i o to, že mým pojetím hry, kdy jsem byl důrazný bek a šel jsem soubojům naproti, bylo takových otřesů během kariéry víc. Za 15 let to byl asi šestý těžký otřes, a ani nepočítám menší nárazy do hlavy. Tohle všechno se sečetlo, a bohužel mě to vyřadilo. Mrzí mě to o to víc, že se to stalo na „pouťáku“ v Německu, při přátelském zápase. Ale samozřejmě rána to byla pořádná, z videa to možná nevypadá, ale byla dobře trefená, dostal jsem ji přímo na obličej pod nos, vyloženě mě vypla.

Co následovalo?
První týdny a měsíce byly pro mě neuvěřitelně náročné, kdo to zažil, tak ví, o čem mluvím. Vůbec jsem nebyl schopný normálně fungovat. Prvních čtrnáct dnů jsem nemohl vyjít z domu na světlo, permanentně mi třeštila hlava, pořád jsem byl unavený, skoro celé dny jsem prospal. Když jsem si chvilku hrál s dětmi, tak mě to tak unavilo, že jsem musel jít na tři hodiny spát. Pak se situace o něco zlepšila, ale pořád se to táhlo. Jen cesta z Liberce do Prahy pro mě byla neuvěřitelně vyčerpávající – hodinu jsem se musel soustředit na řízení, a mohl jsem jít zase spát.

Vypadalo to v nějaký moment, že by ses přeci jenom mohl vrátit do hry?
Postupem času se stav zlepšoval, pomohlo také, že jsem objezdil opravdu hodně doktorů. S realizačním týmem jsme nastavili proces, abych se mohl vrátit. Musím poděkovat i majitelům, že se zachovali vstřícně, dali mi čas na rekonvalescenci, bez jejich podpory by to pro mě bylo zase těžší. Nebylo to vůbec standardní, ale věřili mi, že ještě můžu pro Slavii bojovat, nakonec z toho ovšem byl jen boj sám se sebou.

David Kajínek a spolumajitel klubu Jiří Vlasák

Kolem Vánoc jsem cítil, že by se situace mohla zlomit, ale když přišly tréninky s větší intenzitou, tak bylo vidět, že už to nepůjde. Nebyl jsem schopný dojet trénink, když jsem měl jít do maximálního zatížení, motala se mi hlava. Po tréninku jsem půl hodiny seděl v kabině s černými mžitkami před očima. Proto jsem to vyhodnotil tak, že někdy je potřeba dát hokej stranou a upřednostnit zdraví. A po Novém roce jsem oznámil vedení, že už dál nemůžu pokračovat. Mohl jsem to lámat přes koleno, ale zase bych se vystavoval riziku, že další nějaký náraz do hlavy by mohl mít ještě větší následky. Bylo to pro mě hrozně náročné, protože člověk by chtěl hrát, ale zdraví mu dá takhle stopku.

Takže kdyby se otřes nestal, tak bys pokračoval dál…
Já jsem nechtěl končit ani kvůli tomu otřesu. Už jsem jich pár měl a překonal, věděl jsem, že rekonvalescence nějakou dobu zabere, ale můžu se vrátit. Paličatě jsem si i u trenérů vytrucoval, že se ještě zkusím vrátit k tréninku, přestože z jejich pohledu na mojí zdravotní situaci to muselo vypadat jako bláznovství. A zpětně to vypadá, že jsem si někdy možná i škodil, přestože jsem poslouchal doktory a fyzioterapeuty. Kdyby se otřes vůbec nestal, tak budu pokračovat možná i několik sezón, protože jsem cítil, že herně i fyzicky na to mám. Bohužel, na kdyby se nehraje.

Za svou kariéru jsem vděčný

Teď už jsi v pořádku?
Tím, že nemám žádnou velkou aktivitu, tak je to lepší. Už si můžu zacvičit, na ledě při nižší intenzitě už to taky není špatné. Musím se vyvarovat nárazů, aby se stav zase nezhoršil. Ale nedávno jsem byl s dětmi na veřejném bruslení, chvíli jsem se s nimi sklouzl, a ne že by to bylo nějaké dramatické, ale cítil jsem, že už nejsem profi sportovec. Doufám, že už to bude jen a jen lepší a ustálí se to na amatérském sportovci.

Jak ti bylo psychicky? Když jsme spolu mluvili loni, hodně ses na sezónu těšil, a teď tohle…
Nepříjemně. Letní pauza je dlouhá, každý hráč se těší, až zase začne zápasový kolotoč. A po loňské těžké sezoně, kdy jsme díky týmovosti udrželi Slavii v první lize a jako třešničku jsme si dali play off, jsem měl velkou chuť pokračovat. Navíc letní příprava byla z mojí strany skvělá, cítil jsem se dobře zdravotně i mentálně. Na novou sezónu jsem se opravu těšil, viděl jsem, že se udály nějaké změny, věřil jsem, že můžeme být úspěšní. Ale i když jsem byl v psychické krizi, snažil jsem se ji využít jako příležitost pro seberozvoj, protože i špatná zkušenost je zkušenost do života. Ale trochu mám pocit, že tady u nás se otřesy berou na lehkou váhu, v tomto směru je to tady pořád ještě hodně amatérské, v porovnání třeba s NHL. Spousta lidí ho bere jen jako slabost, přitom za mě je to jedno z nejhorších zranění, protože člověk neví, jak rychle se to zlepší a jestli vůbec.

David Kajínek: 500 zápasů v 1. lize

Pojďme se teď ohlédnout za tvojí kariérou…
Jsem za ní moc vděčný. Jako kluk z malého města jsem si nikdy nepředstavoval, že bych vydržel hrát do 36 let. Někomu může přijít dlouhá, ale když se za ní ohlédnu, strašně rychle to uteklo, zážitky a vzpomínky si ale člověk ponese dál. Zažil jsem krásné věci, ať už v Liberci v mládeži, nebo při jediném libereckém klubovém titulu. Další krásné roky jsem zažil v Jihlavě, kdy se nám se super partou povedlo postoupit do extraligy. To bych nazval zlatým obdobím svojí kariéry. Ale i na všechny ostatní štace vzpomínám v dobrém, protože díky hokeji jsem si vytvořil spoustu kamarádů. Takže bych i rád touhle cestou poděkoval všem lidem, co se kolem hokeje motají, spoluhráčům, trenérům. Samozřejmě i manželce, za ty roky, kdy byla sama doma s dětmi, neměla to vůbec jednoduché, ale i svému agentovi a zároveň kamarádovi Davidovi Pauliakovi, který mi celou dobu pomáhal a podporoval, hlavně na konci.

Jaké místo v ní bude mít Slavia?
Velké, jako každý klub ve mně zanechala stopu. Vždycky jsem si vybíral ty, které mi byly blízké, dávaly mi smysl z mého vnitřního nastavení. Mrzí mě, že jsem nemohl odehrát druhou sezónu, protože jsem přišel s tím, abych předával svoje zkušenosti a majitelé mi vloni dali důvěru, abych v tom pokračoval, což jsem chtěl samozřejmě splatit. Vlastně i proto jsem se chtěl vrátit.

Rád bych zůstal u sportu

Čím ses nyní kromě rekonvalescence zaměstnával?
V lednu, když už bylo jasné, že to nepůjde, tak jsem se domluvil s vedením, že u týmu zůstanu a pomůžu klukům v kabině, splním svoji mentorskou roli. Mladým klukům, obráncům, jsem předával své zkušenosti, aby se mohli posunout výš a růst. Byla to skvělá zkušenost, viděl jsem hokej zase z jiné stránky, i když si myslím, že Vojta Šik jako trenér obránců odvedl skvělou práci, výborně s beky pracoval, za mě je jeden z nejlepších v lize.

Co si máme pod mentorskou rolí představit?
Chodili jsme spolu na led, měli jsme dovednostní tréninky. Byl jsem i na tribuně a dával jsem jim zpětnou vazbu, abychom doladili detaily. Snažil jsem se jim poradit i slovem – když byly nějaké vypjaté zápasy, aby je to nesvazovalo a brali to sportovně. Potřebují získat nějaké zkušenosti, a pak záleží jen na nich, jestli takovou šanci chytnou za správný konec. Ale většinou to brali výborně, ne jako buzeraci, ale že jim opravdu chci pomoct. Bylo vidět, že se lepší zápas od zápasu, i když to pro ně nebylo vůbec jednoduché, najednou hráli v zápase místo šesti minut patnáct, což je obrovský rozdíl. Myslím ale, že se s tím skvěle popasovali, za rok udělali velký progres a jsem rád, že mají v jejich kariérách skvěle našlápnuto. Neříkám, že je to jen moje práce, ale i tak jsem z toho měl radost.

Je tedy třeba trénování a mentorování věcí, kterou se teď budeš živit?
Rád bych zůstal u sportu, ale ještě nemám jasný plán. Teď se spíš rozhlížím po možnostech doma okolo Liberce a uvidím, kam mě to zanese. Přemýšlel jsem i nad trénováním, protože bych chtěl svoje zkušenosti předávat dětičkám. Bavila mě i spolupráce teď s áčkem, ale tam se člověk musí dopracovat, prokousat se všemi kategoriemi, málokdo jde rovnou k áčku.

V loňském rozhovoru jsi zmiňoval, že tě zajímá i kondiční trénování. Připojit se tady na Slavii k Markovi Tomicovi bys nechtěl?
Kondiční trénink je samozřejmě taky možnost, ale na Slavii to přenechám Márovi, ten svou práci dělá výborně, a ještě nad rámec pracovních povinností. S Alešem Drnkou a Pepou Jančou (kustod a videotrenér, pozn. red.) jsou srdcem týmu.

Minimálně ale budeš určitě Slavii dál sledovat…
Budu, určitě. Přeju jí jenom to nejlepší, myslím, že do budoucna ještě ukáže svoji kvalitu. Věřím, že se brzo vrátí do extraligy, kam podle mého patří, a že se povede postavit nový stadion.

View this post on Instagram

A post shared by HC Slavia Praha (@hcslavia)