Doteď mi buší srdce, když vzpomínám na zážitky ze Slavie, přiznává Max Curran

Když se po sezoně v zámoří vrací do Prahy a zastaví se v Edenu, dýchne na něj nostalgie a vybaví se mu spousta zážitků. „Chtěl jsem být na Slavii co nejvíc, trávil jsem tu okolo osmi hodin denně,” vzpomíná Maxmilian Curran během toho, co si prohlíží u vrátnice stěnu odchovanců, na které kromě sebe najde i řadu kamarádů, s nimiž vyrůstal. V současnosti je prospektem Calgary Flames a v nové sezoně se chystá na univerzitu.

Vzpomínáš si ještě na to, jak ses dostal do Slavie?
Začínal jsem na Kobře ještě s bráchou a hráli jsme často proti Slavii, kde si mě všimnul Tomáš Kucharčík a bavil se s mamkou o tom, že už bych mohl jít hrát do většího klubu. Tak jsme to doma probírali, a nakonec jsem do 6. třídy už nastoupil do Edenu. Byl to nejlepší krok, co jsem mohl udělat, dodnes jsem za to Tomášovi vděčný a jsme spolu pořád v kontaktu.

„V Edenu jsem trávil osm hodin denně.”

Cítil jsi ty sám, že je potřeba se posouvat výš?
Upřímně v té době jsem to ještě tolik nevnímal. Hokej mě hrozně bavil, a i když jsem věděl, že mám talent a že jsem dobrej, tak jsem šel krůček po krůčku a nebylo to tak, že bych se někam hnal. Ale pak, když jsme udělali tohle rozhodnutí, tak jsem si uvědomil, že ve Slavii mám víc možností hokejově růst.

Co ti působení v Edenu přineslo?
Poznal jsem tady hodně super lidí. S klukama, co jsem vyrůstal, jsme doteď nejlepší kamarádi, v kontaktu jsem i s trenérama. Hokejově mi asi nejvíc dalo to, že nás nechali hrát a přirozeně se vyvíjet.

V čem přesně ten vývoj spočíval?
Už od žáků jsme byli všichni hračičky a na Slavii jsme měli tréninky hodně zaměřené na skills. S hokejovým myšlením se člověk trochu musí narodit, ale pokud jsou tomu uzpůsobené tréninky, tak si ho zlepšuje a najednou si začne uvědomovat, jak může různé situace vyřešit, a to je v žákovských letech strašně důležité a myslím, že mi to hodně pomohlo.

Takže sis hokej užíval?
Rozhodně, hlavně pak v dorostu. Když jsem tam přišel, trénovali nás pan Slížek a pan Antoš a já jsem od nich hned dostal strašně moc prostoru a možnost být tahounem týmu, přestože jsem byl mladší, toho jsem si strašně vážil. Další rok nás měl pan Slížek s panem Kucharčíkem, měli jsme nadupaný tým, hodně kluků z repre, doteď mi buší srdce, když na to vzpomínám, byla to úplná pohádka. Tohle byly asi nejlepší roky mého života, největší sranda v kabině, těšil jsem se fakt na každý trénink.

Rychle jsi pak začal hrát i za juniorku, trénovat s áčkem, do toho chodit do školy. Nebylo to pro tebe náročné?
Pamatuju si, že jsem ráno měl trénink s áčkem, pak jsem šel do školy, potom jsem se vrátil na zimák, šel jsem trénovat s dorostem a večer ještě s juniorkou. Končil jsem okolo osmé nebo deváté večer a na Slavii jsem každý den strávil okolo osmi hodin. Nikdo mě nenutil, naopak mi někdy už říkali, že to moje tělo nezvládne, ale mě to strašně bavilo. A když jsem zrovna nebyl na ledě, tak jsem chodil střílet do centra nebo jsem trávil čas s klukama v kabině. Chtěl jsem prostě na Slavii být co nejvíc.

Fotka pro kamaráda Tomáše Poletína

Vybaví se ti nějaké úspěšné momenty z té doby?
Třeba když jsme s osmou třídou vyhráli DTS. Pamatuju si, že jsme ve finále porazili Plzeň na nájezdy a já jsem dal vítězný gól. V dorostu si vybavuju, že jsme měli třeba sedm výher v řadě a bylo vidět, jak si to všichni užíváme. A pak určitě v šestnácti letech můj první start v áčku, to byla taková třešnička na dortu.

Proč ses pak rozhodl odejít do Kanady?
Měl jsem jasno, že pokud odejdu, tak to nebude nikam jinam do Česka nebo do Evropy, jediná možnost byla pro mě Slavia, navíc jsme se bavili o tom, že bych měl další sezonu odehrát v áčku. Ale zároveň jsem věděl, že je to moje draftová sezona, v kanadské juniorce jsou na každý zápas desítky skautů a já jsem vždycky chtěl uspět jako profesionál v zámoří. Bylo to těžké rozhodování a neopouštělo se mi to tady vůbec lehce, ale věřím, že jsem udělal správný krok.

V čem je kanadská juniorka jiná oproti českým soutěžím?
Asi první bych zmínil, že je tam strašně moc zápasů, tady jsme hráli s dorostem 35 za sezonu, tam jich je 68 plus play-off. Moc se tam netrénuje, spíš se dělají testy, aby věděli, jestli jsme na tom kondičně dobře, ale jinak se tam hrají tři zápasy týdně a mezi tím pár tréninků. Máte tam ale hodně videí, individuálních mítinků, pohovorů, hodně se řeší kapitánské role, charakter týmu. Navíc na vás chodí sedm tisíc lidí, hodně se tam trejdují hráči a už se to blíží profesionálnímu hokeji.

Do NHL tě nakonec draftovalo Colorado, co jsi na to říkal?
Je to asi každého kluka splněný sen, navíc jsme byli s Adamem Jiříčkem a s Adamem Jechem přímo ve Vegas ve Sphere, kde se draft konal, a strašně jsme si to užili. Když mě Colorado vzalo, tak mi to nejdřív ani nedocházelo, se všemi jsem si jen podával ruce. Pak si vzpomínám, že jsme šli do výtahu, a tam se ve mně probudila taková euforie, že jsem si tam asi třikrát poskočil a všichni se začali smát.

Jaké to je trénovat s NHL týmem?
Je to morda, úplně jiný záhul než v juniorce. Nejdřív je nováčkovský turnaj, kde jsou prospekti a kluci z farmy, je to hodně vyhrocené a každý se chce předvést. Pak začne hlavní kemp, kde trénuješ s borcema jako MacKinnon, Makar nebo Rantanen, a najednou si uvědomíš, že jsi úplně na začátku. To tempo, ta profesionalita, hodně ti to otevře oči. To, že jsi draftovaný, je hezké, ale tam to teprve začíná.

Zavzpomínáš v těchhle chvílích někdy právě na začátky ve Slavii?
Určitě. I třeba na dvacítkách, kde nás bylo pět slávistů, tak jsme se o tom hlavně s Tomášem Poletínem a Danny Chludilem bavili. Byla tam strašná sranda a my jsme si říkali, že nám to přesně připomíná Slavii, byl to takový hezký pocit, hodně emoční. Tady jsme spolu hráli v dorostu, měli jsme sen hrát za repre, a teď se nám povedlo udělat společně medaili na mistrovství. Doteď mě sice mrzí finále, ale i stříbro je obrovský úspěch pro Česko a už nám to nikdo nevezme.

Slávistická stopa na MS juniorů

Při letošní trade deadline v NHL jsi byl součástí výměny za Nazema Kadriho a tvoje práva byla vyměněna do Calgary. Jak ses to dozvěděl a jaký to byl pocit?
Přijel jsem po tréninku domů a začal mi zvonit telefon, neznámé číslo, jen jsem viděl, že je z Colorada. Tak jsem to zvedl a byl to generální manažer Avalanche Chris MacFarland, který mi oznámil, že jsem byl vytrejdovaný do Calgary, poděkoval mi a řekl, že se těší, jak se budu rozvíjet v novém týmu. Byl jsem z toho trochu v šoku, tak jsem nejdřív volal mámě, se kterou jsem mluvil těsně předtím, pak jsem měl telefonáty od agenta, lidí z Colorada, spoluhráčů, a postupně jsem si uvědomoval, že je to big deal, ještě když jsem viděl, za koho jsem byl vyměněný. Byl to hustý pocit být v takovém velkém trejdu a cítím to jako příležitost.

Od nové sezony nastupuješ na University of Massachusetts a budeš hrát americkou NCAA. Jak se těšíš na svoji novou hokejovou kapitolu?
Bude to úplně jiný lifestyle. V kanadské juniorce je jen hokej, velký zápřah, náročné na hlavu, v NCAA je to i o škole, životě na kampusu a větší socializaci s ostatními lidmi. Hokej je tam o level výš než juniorka a zároveň je míň zápasů a víc trénování, což by mohlo být dobré pro můj další development, budu se moci soustředit na detaily a bude to víc vybalancované. Nastupuju už v červenci a hodně se těším.