Jako bych se vrátil domů, hodnotí Weissmann comeback do Slavie

Desátého ledna se v utkání na ledě Mladé Boleslavi opět objevil na střídačce Slavie a už na ní zůstal. Dlouholetý asistent Vladimíra Růžičky v klubu i reprezentaci Ondřej Weissmann, jenž se v roce 2003 podílel na zisku titulu, bude u týmu působit i v příští sezoně - u litvínovské juniorky ovšem skončil.

Pane Weissmanne, jak se váš návrat do Edenu vlastně zrodil? Původně šlo jen o krátkodobou výpomoc, že?
Když mě Vláďa oslovil, mělo jít o spolupráci do konce sezony. Už asi po týdnu mi ale řekl, jestli bych zde nezůstal i dál. Tak jsme to dali nějak dohromady.

Dá se říct, že kdyby to nebyla Slavia, odmítl byste?
Asi jo. Byl jsem přesvědčený, že už zůstanu u mládeže. Měl jsem dost práce v Litvínově, dávali jsme to tam do kupy a já si zkrátka myslel, že už budu trénovat jen děti. Jenže Slavia je Slavia. Několik let jsem tu působil a rozhodl jsem se, že Vláďovi pomůžu.

Jaký ve vás ten návrat vyvolal dojem? Chytil jste další trenérskou motivaci?
To bych neřekl. Bylo to pro mě podobné jako před pěti lety. Samozřejmě se změnilo mužstvo, ale to zázemí a lidi kolem jsou stejní. Jako bych se vrátil domů.

A jak to s vámi bude v příští sezoně ohledně litvínovského angažmá? Budete, jak se říká, sedět na dvou židlích?
Nebudu, ono trénovat ve dvou klubech, i když v jednom pouze juniory, asi prostě nejde. S občanským sdružením v Litvínově jsem se proto dohodl, že mou práci tam teď ukončíme. Možná spolu budeme diskutovat věci jako příprava mládeže a její zebezpečení, coby trenér ale budu už jen ve Slavii.

V uplynulé sezoně jste zvládal oboje. Dalo se to stíhat?
Neměl jsem problém být na dopoledním tréninku Slavie a odpoledne v Litvínově, tedy pokud to tak časově vyšlo. Úplně optimální to nebylo, ale šlo o konec sezony a juniorka měla před play-off, tak jsme do toho nechtěli zbytečně sahat a úplně mě od týmu odříznout. Je ale pravda, že dlouhodobě se na těch dvou židlích sedět nedá.

Proběhl rozchod s Litvínovem v klidu?
Na občanském sdružení určitě. Ti lidé jsou rozumní, navíc jsme měli dohodu, že pokud by mi přišla nabídka z vyšší soutěže, mohu odejít. Předtím jsem toho nevyužil, znovu ale říkám, že když zavolal Vláďa, bylo to něco jiného. A jak to vzalo vedení litvínovského klubu? Se mnou osobně nikdo nemluvil, tak to asi skousli.

Čím to vlastně je, že si s Vladimírem Růžičkou tak rozumíte?
Myslím, že máme stejný pohled na hokej. Dělali jsme spolu hodně dlouho, ať už tady na Slavii nebo v nároďáku, dokážeme si vyhovět. Občas se tedy o hokeji i pohádáme, ale vždycky to nějak vyřešíme. Oba chceme pro Slavii to nejlepší.

Překvapilo vás, že vám trenér Růžička předal vedení tréninků?
Tak ona před každým tréninkem proběhla s Vláďou diskuze, co přesně budeme dělat a na co je potřeba se zaměřit. Pořád to bylo o tom, že jsme spolu podrobně vše probírali.

A stalo se někdy, že na tréninku byli v jednu chvíli všichni čtyři trenéři?
No jasně. Ale to nebylo nic proti ničemu. Rozdělili jsme si hráče a dva z nás byli na jedné straně, další dva na druhé. Fungovalo to úplně v pohodě.

Takže neměli hokejisté někdy trochu zamotanou hlavu, odkud přiletí povel?
Určitě ne. Kluci si brzy zvykli, navíc trénink jako takový jsem většinou vedl já, Jirka Čelanský třeba nacvičoval střelbu a Vláďa se věnoval hře v přesilovkách. Nikdy se nestalo, aby na jednoho hráče mluvili všichni čtyři trenéři zároveň.