Mohl z něj být programátor. Nakonec ale rozhodl jeden dobrý profesor a z Martina Svitka se stal fyzioterapeut. „Ve třeťáku na gymplu jsme dostali na biologii osvíceného profesora. Učil tak, jak učitel učit má, a já zjistil, že nechci sedět za počítačem, ale radši dělat něco s člověkem,“ vypráví pětatřicetiletý fyzioterapeut, který se už devátým rokem stará o zdravotní pohodu slávistů všech věkových kategorií.

Mgr. Martin Svitek (*1983)

• Vystudoval 2. LF UK obor fyzioterapie
• Na Slavii jako fyzioterapeut od r. 2009
• Stará se s kolegy o A-tým i o celou mládež
• Od r. 2014 také v Institutu sportovního lékařství
• 20 let se věnuje taekwondu
• Vychoval několik českých reprezentantů

Na Slavii pracujete jako fyzioterapeut. Co vás do Edenu přivedlo?
Vlastně mě sem dostala tak trochu náhoda. Když jsem začínal pracovat po škole v roce 2009, tak mi tohle místo nabídl jeden můj starší kolega, doktor Matouš, který tou dobou spolupracoval s panem Růžičkou. Od roku 2008 už sem jezdila kolegyně starat se o A-tým. O ten rok později se pak spolupráce zintenzivnila, aby byla péče nejen pro áčko, ale i pro juniory, dorost a celou mládež až po nejnižší třídy. V podstatě jsem tuhle práci dostal befélem, i jakožto sportovní trenér a někdo, komu pan Matouš důvěřoval. Dohodli jsme se, že budu se Slavií spolupracovat. Nejdřív jsem byl malinko skeptický, ale starší kolega prostě rozhodl, že sem půjdu, a nakonec jsem za to rád.

V čem spočívá vaše práce tady na Slavii?
Jde o to, kdo přijde. Hlavní ale je, že se snažíme lidi učit líp se hýbat. To znamená co nejlépe nastavit režim, aby se jim dané potíže nevrátily. Samozřejmě když by si někdo nedej bože zranil krk, tak budeme mobilizovat krk a řešit, aby ho to co nejrychleji přestalo bolet. Může se ale stát, že vás začnou bolet záda a bude to možná z toho, že hodně sedíte nebo že chodíte do posilovny, kde nevhodně zatěžujete a pohybujete se neekonomicky. V takovém případě vás budeme učit nějaké základní pohybové souhry, které jsou nám jako druhu blízké. V podstatě je to edukace. Využíváme různé metodiky vycházející z vývojové kineziologie, což je obor, který studuje pohybový vývoj člověka. Z toho potom vycházejí různé koncepty. Je jich víc a každý z nás tří, co tu jsme, má nějaký koncept vystudovaný a samozřejmě si ho podle své zkušenosti variuje. V zásadě jde ale o to naučit lidi se lépe hýbat. Samozřejmě když je někde blokáda, tak třeba mobilizujeme bedra. Prostě někoho křupneme tak, jak pacienti běžně říkají. Využijeme třeba i nějakou fyzikální léčbu. Máme tady běžný kombinovaný přístroj ultrazvuku a elektroterapie, na kořenovém pracovišti máme další různá zařízení. Nejde ale úplně o ty přístroje. Jde prostě o to přijít na to, proč pacienta bolí to, co ho bolí, a v ideálu vymyslet, aby už se to neopakovalo nebo aby ta šance byla mizivá.

Říkal jste, že vás baví práce s motivovanými pacienty. Na Slavii máte na starosti A-tým i mládež. Liší nějak přístup mladších a starších pacientů?
Rozdíl tam samozřejmě trochu je. Šestnácti- nebo sedmnáctiletý nezničitelný vlk, který všechno zregeneruje během čtyřiadvaceti hodin, nemá tu vizi, že by ho mohlo za pět let něco bolet. Se stářím u mnohých přichází moudrost a většinou nás poslouchají víc. Není to ale pravidlem. Naopak tady máme osmi- nebo desetileté děti, které přicházejí v doprovodu rodičů. U nich pracujeme většinou s vadným držením těla a poruchou ekonomiky pohybu, u které se domníváme, že by mohla vést k problémům v budoucnu. Ty děti poctivě cvičí a jejich potíže se výrazně zlepšují. Takže mladická nerozvážnost se někdy projevuje, ale jsou i mlaďasové, kteří poctivě chodí na kontroly a dělají, co jim řekneme.

Jmenoval byste konkrétně ze Slavie někoho takhle svědomitého?
Trochu jsem se bál, že se na tohle zeptáte. Musím říct, že mě hodně mile překvapil Honza Novák, jakožto jeden z nejstarších tady. Asi před rokem u mě byl po zranění s akutními potížemi. U těch starších je někdy potíž, že už mají svoje zvyky a nemusí nás poslouchat. Jeho potíže jsme konzultovali i s doktorem Vyskočilem. Honza doopravdy poctivě cvičil a snad stále cvičí a z velmi výrazných potíží se staly banality, že je občas někde něco zatuhlého. On mě tedy v tomhle hodně příjemně překvapil.

Promítá se do vaší profese i psychologie? Bavíte se s pacienty v tomto duchu?
Někdy je příčina problému čistě fyzická. Někdo se špatně hýbe a hotovo. Někdy ale může být ta příčina komplexní. Může to být společenské nebo psychologické. Obtíže mohou být následkem nějakého stresu. A stres může být způsoben těžkým tréninkem nebo tím, že si hráč moc nasazuje doma nebo nemá moc dobrý vztah s trenérem. S pacienty se samozřejmě bavíme. S někým si člověk sedne víc a s někým míň. Nejsme sice psychologové, spíš takoví amatéři. Když ale člověk v podstatě celou svoji pracovní dobu poslouchá něčí stížnosti, tak se v tom musí trochu orientovat. Je taky výhodou, že tady působím už devět let. Když je u mě někdo opakovaně, tak se mezi námi nějaký vztah vytvoří a o to líp se nám potom ta fyzioterapie dělá.

Žijete trochu s A-týmem? Sledujete výsledky a chodíte se dívat na zápasy?
Nejsem nějaký velký pasivní fanda sportování, protože cvičím a trénuju taekwondo. To už zabírá k rodině a práci tolik času, že pak nemám čas ani chuť vysedávat u internetu nebo koukat na televizi. Za ty roky jsme párkrát s kolegy na zápase byli a musím přiznat, že i když jsem šel na stadion neutrálně, že se teda jdeme podívat na hokej, tak se z nás během dvou minut stali skalní fanoušci. Řvali jsme v dobrém na ty naše a ve zlém na ty proti nám. Takže dění okolo Slavie trochu sleduju. Je to dané i tím, že dvakrát v týdnu pracuju s áčkem a mnohé kluky z týmu znám. Ptám se jich, jak to jde, co tréninky a co zápasy. Zajímá mě jejich názor na to, jak to bude vypadat. Jsem takový velmi laický divák hokeje. Když vím, že o něco jde, tak se podívám, jak dopadl který zápas a co bude dál.

Od programování k fyzioterapii

Kdy jste se rozhodl, že se chcete stát fyzioterapeutem?
To je dobrá otázka. Já jsem odmalinka měl hodně rád biologii, přírodu, přírodopis. Pak to nějak odeznělo, protože mi na škole nesedla výuka těchhle předmětů. V době mých školních let navíc přišel boom počítačů, takže jsem studoval gymnázium se zaměřením na programování. Ve třeťáku jsme ale dostali na biologii takového osvíceného profesora, který mi to všechno vrátil. Byl tak skvělý, že jsem měl jedničky i bez přípravy, protože prostě učil tak, jak učitel učit má. Zjistil jsem, že vlastně nechci sedět za počítačem a programovat celé dny a že bych radši dělal něco s člověkem. Biologii nebo medicínu. Jeden z mých kamarádů, který se mnou tehdy cvičil taekwondo, začal studovat rok přede mnou medicínu a tvrdil, že trénink a obecnou medicínu dohromady nejde stihnout. Vymýšlel jsem tedy jak na to a on mi poradil, ať jdu na fyzioterapii. To už je specializovaný obor, takže se člověk neučí tolik věcí okolo, které pak třeba ani nevyužije. Takže jsem díky fyzioterapii spojil taekwondo se školou.

Martin Svitek (na obrázku vlevo) se už dvacet let věnuje taekwondu. (foto: sonkal.cz)

Myslel jste hned od začátku studia na to, že chcete pracovat se sportovci, nebo to přišlo samo až tady na Slavii?
Sám se sportu věnuju a i trénuju výkonnostní sportovce. Mám tím pádem možná lepší povědomí než běžný fyzioterapeut o tom, co znamená intenzivní tělesná zátěž. Chápu taky líp pacienty sportovce, kteří mají nějakou obtíž a spěchají s její nápravou. Možná taky vidím víc do toho, jak je potřeba upravit některé fyzioterapeutické principy pro pacienty, kteří jsou vystaveni velké vnější síle. Ono je něco jiného učit se hýbat člověka, který stráví většinu dne v kanceláři a působí na něj velmi malá síla, a pracovat tady s klukama, kteří jsou vystavovaní hromadě nárazů. Vždyť jenom při střele na jejich tělo působí ohromná vnitřní síla. Takže moje spolupráce se sportovci spíš vyplynula z toho, že rozumím velké sportovní zátěži. Je to pro mě ale jen takový doplněk. Na stadionu bývám dvakrát týdně a dva dny v týdnu jsem na kořenovém pracovišti v Institutu sportovního lékařství, kde máme pacienty sportovce, ale i nesportovce. To znamená, že dělám i běžnou ambulantní rehabilitaci. Sportovců vídám o něco víc, ale není to jediná náplň mojí práce. Nikdy jsem nechtěl být jen sportovní fyzioterapeut, ale takhle napůl mi to skrze ta léta zkušeností vyhovuje.

Baví mě práce s motivovanými pacienty

Fyzioterapii začal Svitek studovat také kvůli taekwondu. (foto: sonkal.cz)

Baví vás víc práce se sportovci nebo s ostatními pacienty?
Musím to říct trošku protektivně. Baví mě práce s pacientem, který je motivovaný a chce pracovat režimově. Samozřejmě když má tady někdo z kluků zraněné stehno a z otoku vzniknou nějaké blokády kolem kyčle a beder, tak to ošetříme relativně rychle a za pár dnů nebo týdnů je to v pohodě. Ale plno potíží, které vzniknou jinak než po těžkém úrazu, je dáno určitou neekonomikou pohybu. Jde o to, že se kluci nehýbou tak dobře, jak by měli. Teď třeba trénují dvoufázově a v té obří zátěži se potřebují hýbat co nejlíp. Pokud někdo přijde, když má akutní obtíž, tak ho ošetříme a dáme mu úkoly, na kterých bychom spolu měli v následujících měsících pracovat. Stává se ale, že pak už na cvičení nedorazí a přijde zase až s tou akutní obtíží. Na začátku je to vlastně v pohodě, ale když se to stane popáté, tak už je to nuda a otrava. Naopak když pacient opravdu přijde a já vidím, že na sobě pracuje a změní se, tak to je velmi příjemná práce. A je jedno, jestli je to hokejista nebo fotbalista nebo sedmdesátiletá babička, kterou bolí kyčel. Je to prostě o motivaci. I trenérům se pracuje lépe s někým, kdo na sobě chce makat a poslouchá, než s někým, kdo se v tom sportu plácá ze zvyku a nikam se neposouvá.

Říká se, že hodně začínajících fyzioterapeutů chce pracovat se sportovci. Vnímal jste tuhle tendenci při studiu mezi spolužáky?
Vídám to spíš teď u některých mladších kolegů, kteří končí školu a máme je v kořenovém pracovišti na praxi nebo jim pomáhám s bakalářkou nebo diplomkou. Někteří k tomu opravdu směřují. U nás na škole na druhé lékařské v Motole to nebylo nějak extra podporované. Měli jsme předmět sportovní fyzioterapie, ale v rámci praxí nebylo dovoleno, aby se šlo k nějakému sportu. Nemyslím si, že by to bylo nějak hodně populární. Někteří prostě chtějí jenom ke sportu nebo jenom k týmu. Jejich rozhodnutí chápu a respektuju, i když já bych to třeba tak nechtěl. Někteří naopak chtějí k velmi těžké neurologické rehabilitaci, být na spinální jednotce, na lůžkových odděleních nebo třeba dělat s malými dětmi v rámci nějaké dlouhodobé péče. Takže bych neřekl, že je sportovní fyzioterapie populární obecně, ale jsou tací, kteří k ní směřují.

Práce s hokejisty? Pomáhá mi taekwondo

Zajímavá je vaše záliba v taekwondu. Na jaké úrovni se tomu sportu věnujete?
Dřív jsem závodil na republikové úrovni. Neměl jsem úplně špatné výsledky, ale žádný mistr světa taky nejsem. Už nějakou dobu jsem taky součástí oddílu, ve kterém vychováváme medailisty z mistrovství Evropy a mistrovství světa. I moji přímí žáci jsou takhle úspěšní. Není to tak, že bych je každý den trénoval, to se nedá stihnout. Cvičím ale relativně profesionálně už dvacet let a většinu té doby i trénuju.

Svitkovi zkušenosti z bojového sportu pomáhají i v práci fyzioterapeuta. (foto: sonkal.cz)

Jmenoval byste někoho z vašich žáků-medailistů?
Je víc stylů taekwonda. Já dělám taekwondo ITF. V tělocvičně, kde teď působím, jsou takoví dva velmi šikovní mlaďasové. Tereza Štekerová a Jirka Novák. To jsou teď, i co se týče české reprezentace, takové vycházející hvězdičky. Medailově jsou oba velmi úspěšní, a protože jsou mladí, oba dva devatenáctiletí, tak se do nich vkládají poměrně velké naděje. Pokud vydrží u tréninku a u reprezentace, tak by mohli přivézt do Čech nějaké velké medaile.

Má bojový sport něco společného s hokejem?
Charakterově je to jiné, co je ale stejné, je taková ta zarputilost. Hokejisti se sice nemají na ledě úplně mlátit, ale tak nějak do sebe strkají a vrážejí. Je to takový pořádňácký sport. V taekwondu se do sebe kope a mlátí, takže určitý naturel je tam podobný. Taekwondista navíc nebere jako zranění, že si trochu nakopl nohu nebo dostal ránu, což je u hokejisty stejné. Toho se nemůžu ptát, jestli někde náhodou neupadl nebo se nějak blbě nenarazil. Za trénink a zápas se mu to stalo nesčetněkrát a on o tom ani neví, protože je to pro něj běžná věc. Součástí bojových umění je posilování a práce s vnější silou, což k hokeji taky patří. Je tam plno principů, které se prolínají a které mi pomáhají jak s cvičením, tak s fyzioterapií a trénováním taekwonda. Dělám těch věcí hodně, ale všechny moje aktivity mají určitou spojitost. To mi pomáhá být ve všem relativně k něčemu.

Takže hokejisti a taekwondisti jsou takoví tvrďáci mezi sportovci…
Nevím, jsou určitě i tvrdší sporty. Taekwondisti jsou ve srovnání s některými jinými bojovými sporty gentlemanštější. Ne že by se lidi nemlátili hodně, ne že by tam nebyly zranění, ale přece jen ten sport dělají jiné povahy. Jsou ale samozřejmě i měkčí sporty. Nechci nikoho urazit, ale třeba jízda na koni, pokud nespadnu z koně, bude měkčí, než když chci někoho kopnout do hlavy.

Dá se tedy říct, že jste se k hokeji dostal i díky své zálibě v teakwondu?
K práci u hokeje jsem se dostal přes doktora Matouše. Ten mě učil na škole sportovní medicínu. Na jedné zkoušce jsem dostal takovou podotázku o sportu dětí a mládeže. Trochu jsem vařil z vody a zmínil jsem svoje angažování v taekwondu. Jemu se to velmi líbilo a jeho synové u mě dokonce cvičili nebo ještě částečně cvičí. U té zkoušky jsem si v podstatě tak trochu zavařil, že jsem dostal na Slavii. Takže asi jo, tak nějak to všechno dává smysl odmala od té záliby v přírodopisu. Potom jsem měl i štěstí na správné lidi, které jsem potkal, ale všechno je to vlastně takový pytel aktivit, který spolu trochu souvisí.