Závěr zápasu? To jsem ještě v hokeji nezažil!

P r a h a – „Bylo to poprvé a bylo to nádherné,“ tak vzpomíná trenér Vladimír Růžička na pět let starý zážitek. Tehdy, rovněž v sedmém finálovém zápase play off, vyhrála Slavia v Pardubicích a získala svůj první titul. „Ale teď to bylo něco naprosto úžasného. Pro mě osobně to bylo jako mistrovství světa. Poslední čtyři minuty…, něco takového jsem ještě v hokeji nezažil,“ dodává charismatický kouč.

O finále: Bylo by hrozné nevyhrát doma

Vladimíre, i na vás bylo vidět, jak jste dojatý, ukápla i nějaká ta slza?
Tak na tohle si moc nepotrpím, ale samozřejmě, že jsem dojatý byl. Myslím si, že posledních čtyři nebo pět minut jsme si všichni na střídačce užívali. Když jsme pak dali gól na čtyři nula, tak to byl opravdu nádherný pocit. A pro ten pocit se ten hokej hraje, zvláště když vyhrajete doma. Naopak je to hrozné, když doma takovýto zápas prohrajete. Teď teprve vím, jaké to muselo být pro Pardubice, nevyhrát doma. To musí být strašný smutek, zklamání. Byli jsme pochopitelně hrozně spokojeni už s tím, že jsme ve finále, že hrajeme finále, stejně tak jako Karlovy Vary, ale pak, když vám schází ten poslední rozhodující krok, tak si teprve uvědomíte, jak hrozné to je, když doma nevyhrajete. Myslím si, že pro Pardubice to tenkrát muselo být strašné. Nikdy předtím jsem si to tak živě, jako teď při tom sedmém zápase, neuvědomil. Muselo to pro ně být strašné.

Říkáte, že jste si to užíval, to i přesto, že jste v závěru dostali dva góly?
Ten druhý byl ale dvě vteřiny před koncem, to jsem byl opravdu hrozně rozklepaný (úsměv)… Ještě že jsme o dva vedli... Ale když už to bylo čtyři nula, tak jsem věděl, že to vyhrajeme.

Až za stavu čtyři nula jste tedy věřil, že to dotáhnete do konce…?
Už za stavu tři nula po dvou třetinách jsem tomu věřil. Věděl jsem, že si to nenecháme ujít, že to odhodlání dojít do vítězného konce v těch hráčích je. To je právě to, že ti hráči byli odhodláni jít za tím vítězstvím už před zápasem. Bylo to na nich vidět a to bylo strašně důležité. Samozřejmě, že vím, že i karlovarští hráči byli odhodlaní, ale vyhrát může jenom jeden.

Mimochodem, jak se zrodil nápad použít Pepu Beránka po zranění alespoň na buly v obranném pásmu?
Čekal jsem na to, až mi Pepa řekne, že se může trochu pohybovat na bruslích, protože jsem věděl, že s těmi buly máme trochu problémy. Josef Beránek je hráč, který je na buly vynikající. Také jsem mu řekl. Mně stačí, když vlezeš na buly a pak odjedeš na střídačku. Ostatně tak se to dělá i v NHL. Probral jsem to i s doktorem Kolářem a nakonec jsme to zkusili. Nechtěl jsem na něj tlačit, ale on nám právě tím strašně pomohl.

Takže jste rád, že Pepa Beránek ve Slavii zůstává?
Josef Beránek je typický šéf kabiny, pro ty mladé hráče je to super příležitost. On je vycepuje. Navíc je typickým příkladem šikovnosti a bojovnosti. Hráč může být šikovný jak chce, jakmile ale ztratí bojovnost, je takový hráč k ničemu. Dobrý hráč musí mít natrénováno, musí být bojovný a musí mít srdce. Ostatně takoví hráči jsou žádaní i v NHL. Trénink je základ všeho. Vidíte letos jsme odehráli základní část a k tomu devatenáct zápasů v play off, kdybychom neměli natrénováno, tak to nikdy nemůžeme vyhrát.

Trenér a jeho asistent. Vladimír Růžička a Jiří Kalous.

O oslavách: Tohle je moment, kdy je člověku jedno, co pije

Určitě jste si také připil na oslavu titulu. Vždycky jste ale říkal, že alkoholu neholdujete, že na něj nejste tak zvyklý...
V těchto momentech na to tak nějak zapomínám (smích). Opravdu na to nejsem, ale tohle jsou momenty, kdy se dostaví takové uvolnění, že je člověku jedno, co pije.

Říkal jste, že to pro vás bylo jako mistrovství světa, mohl byste to třeba srovnat s Vídní, kde jste působil jako trenér?
Právě proto, bych řekl, že srovnávat to lze, protože ve Vídni jsme byli jako doma. Odtud tam jezdilo strašně moc lidí. Právě proto tvrdím, a řekl jsem to už i po zápase, že mi to připadalo jako mistrovství světa ve Vídni. Tady to bylo navíc umocněno tím, že tady bylo ještě více lidí.

Co vám po zápasu proběhlo hlavou, co jste si říkal? Že jste Slavii dotáhnul zpátky na vrchol?
To vůbec ne. Spíše jsem si říkal, a řekl jsem to i hráčům před zápasem, abychom diváky nezklamali. Věděl jsem, že tady bude velká návštěva, že tady bude minimálně dvanáct, třináct tisíc Pražáků, slávistů, že prostě nemůžeme dopustit, aby odtud fanoušci odcházeli zklamaní. Ale v kabině se to samozřejmě hezky říká, hůř se to hraje na ledě.

Co jste si říkal poté, když jste si možná přečetl v novinách po šestém zápase v Karlových Varech, že si vítězství šetříte na domácí zápas?
Musím říct, že mě překvapilo, když jsem v Karlových Varech stál před zápasem na chodbě a oni mi říkali: jedeme to sem pouze odehrát, šetříte si to na sedmé utkání. Nevím, jak to vidí lidé z ochozů, ale nechat to na jeden jediný zápas? Když si například vzpomenu na loňskou sezonu, kdy jsme doma prohráli nula dva se Vsetínem. To můžete tlačit, může se stát cokoliv, může vám to tam dvakrát spadnout a vy naopak nemůžete dát gól. Dáte osm tyček a jdete si do kabiny pobrečet…
Samozřejmě, že jsme si přáli dohrát to už v Karlových Varech, ale nakonec ten scénář tohoto finále dopadl jinak, lepší. Z našeho pohledu jsme si snad ani nic jiného nemohli přát. Krásná atmosféra, velká návštěva, zápas s výborným koncem pro nás a perfektní oslavy na domácím ledě.

Stačil jste to oslavit někde v soukromí se synem?
Ne, proč? On je součástí mužstva.

To vás ani nedojalo, že syn má stejný titul jako táta?
Ne, akorát jsem mu říkal, že zatímco on je na tom poháru, já ne (smích).

Takže mu závidíte?
Tak to musím říct že jo.

Vladimír Růžička mladší s pohárem.

O trenérství: Mě to strašně baví! Můžete vyhrát pětkrát titul, ale pořád se máte co učit.

Po zisku titulu v roce 2003 jste říkal, že si jako trenér dáte ve Slavii ještě jednu sezonu a pak si odpočinete. Takže svým způsobem přesluhujete…
Asi ano…, teď jsem před podpisem smlouvy na další dva roky. Mě to strašně baví. Proto to dělám. Až mě to jednou přestane bavit, tak toho trenéra dělat nebudu, ale já si nedovedu představit, že bych teď dělal něco jiného. Samozřejmě, že se teď těším, že si odpočinu, to ano, hrozně se na to těším, ale na druhou stranu ti, co mě znají, tak vědí, že si mě neumí představit, že bych na začátku července nešel na led. Co bych pak dělal?

Jak dlouho teď nechcete o hokeji slyšet?
Do července, od 6. července mám zase v Edenu hokejovou školu pro děti. Teď budu týden doma a za týden s manželkou pojedeme do Rakouska, podívat se do hor. I když já na turistiku moc nejsem, snad jedině autem... (úsměv). I manželka mi říká, že se jdeme projít, ale autem a s golfovými holemi v autě. To kdybych náhodou viděl nějaké golfové hřiště...

Ženy za pohárem: (zleva) Dana Soldánová a manželka Vladimíra Růžičky Eva.

Nedávno jste vtipkoval, že budete jako Alex Ferguson, který už trénuje dvaadvacet let..., nebojíte se, že pak budete okoukaný?
Už dvacet dva? To neustále roste (udiveně), ještě nedávno to bylo osmnáct, a pořád trénuje… A jestli je, nebo není člověk okoukaný? Víte co, já o tom takhle nepřemýšlím. Pro každého trenéra je to velká výzva, i ten trenér musí pořád přicházet s něčím novým, právě proto, aby nebyl okoukaný. Pořád musíte hledat něco nového a to mě na tom trenérství baví. Musím říct, že když jsem viděl ten poslední zápas, ty fantastické diváky, tak jsem poznal, jak mě to trénování baví.

Nepodlehl jste pokušení skončit třeba teď, když máte titul, a začít se věnovat národnímu týmu?
Nároďák já v žádném případě nemohu trénovat tak, jako to teď trenéři dělají. Nedovedu si představit, že bych měl trénovat jen národní mužstvo. To jsou čtyři turnaje a je po sezoně, to by mě vůbec nebavilo. To bych na tu střídačku šel jako na návštěvu? Já musím být každý den na střídačce, nebo alespoň na ledě. Mohu vás ubezpečit, že se nikdy nestane, abych trénoval národní mužstvo a přitom netrénoval klub, to určitě ne.

Takže přece jen existuje varianta, že byste trénoval národní mužstvo?
Jsem připraven i na variantu, že budu na evropskou hokejovou tour jezdit, ale samozřejmě si vyberu trenéry. Abych ale trénoval jenom nároďák a přitom netrénoval v klubu, to prostě nejde. Já na té střídačce musím být dennodenně. Trénuji osm let, ale pořád objevuji nové a nové momenty. Nevím, jak to trenéři dělají, že čtyřikrát za sezonu jdou na střídačku a pak jedou na mistrovství… Já bych se unudil, to bych snad šel raději kopat něco do lesa. No né? Jdete čtyřikrát na střídačku, odehrajete čtyři zápasy a zase dva měsíce nic neděláte. Pak zase jdete čtyřikrát na střídačku a zase odkaučujete čtyři zápasy. To přece není normální. I trenér se pořád podle mne učí. Přirovnal bych to k tomu, jako když žijete v Americe tři roky a myslíte si, že umíte anglicky. Když tam pak žijete osm let, tak poznáte, že jste anglicky vlastně neuměli. A co teprve, když tam žijete dvacet let!
Když trénujete, tak je to to samé. Stále vás něco žene dopředu. Můžete vyhrát pětkrát titul, ale pořád se máte co učit. Tak to alespoň já cítím. Stane se, že i trenér udělá chybu.

Tím učením máte na mysli i nové prvky v přípravě, jako je tai-či nebo strečink?
Ano. Myslím si, že je to všechno strašně důležité, i když jsou to takové maličkosti, ale určitě to pomáhá. Možná se tomu někdo směje, já to nikomu nevyvracím, ať má každý svůj názor, ale to jsou věci i lidé, kterým věřím. Je až neskutečné, co například Helena Fuchsová s těmi kluky dělá. Když k týmu přišla poprvé, tak na to všichni nevěřícně koukali, smáli se, nevěřili tomu a nechodili tam. Tak jsem jim to párkrát přikázal, takže samozřejmě tam šli. Pak jsem tomu nechal volnější průběh, ale na těch hráčích je vidět, že i ten strečink má svůj význam. Hokejista dnes musí být i trošku jako atlet, musí umět trochu běhat. Hokej je dnes o trénovanosti. Kdo nemá natrénováno, nemůže hrát hokej. Zaplať pánbůh, že jsem se narodil trochu dřív… (smích).

Strůjci úspěchu (zleva): Zora Jandová (tai-či), trenér Vladimír Růžička, a Helena Fuchsová (strečink).

Kam na ty novoty chodíte?
Přemýšlím o tom, říkám si, jak je možné, že Kanaďané přijedou na mistrovství světa a hrají čím dál lépe? Nebo když vidím NHL, sedmý zápas finále, jak tam ti hráči jezdí až do prodloužení, to není normální. To je jako když je prosinec? Jak je možné, že to ti kluci vydrží? Hokej je dnes o síle a rychlosti. Když hráči nejsou rychlí a silní, tak nemůžou hrát hokej. Mít šikovné ruce a mysl, to je málo. To třeba vidím i na brankářích. Například Adam (Svoboda), když přišel, tak měl tady problémy. Tehdy jsem mu řekl, že mu dokáži, že mě bude až nenávidět. Vymýšlel jsem si na něj speciální tréninky, protože dobrý brankář je pro mě základ. Bez něj nemůžete vyhrát, brankář dělá mužstvo. Bylo vidět, že je dobře připravený, ale v létě to zase bude mít těžké, bude s mužstvem normálně trénovat a nechci vidět žádné břicho! Možná, že kolikrát byl naštvaný, ale neustoupil jsem. Přece nebude chytat puky, které mu jdou do lapačky! Zápas je desetkrát těžší než trénink, zápas je něco jiného než trénink. A proto ten trénink musí být těžký a ti hráči na něm musí ze sebe vydat všechno.

Takže znovu ke slovu přijdou pneumatiky?
Myslím si, že nám to hrozně pomohlo, že to hráčům pak jezdilo. Můžete prohrát, ale vždycky s pocitem, že jste v přípravě odvedli maximum.

Kdy už budete mít pocit, že jste ze Slavie udělal to, co jste si předsevzal?
Jak vždycky říkal Ivan (Hlinka), hlavně se z toho nepo..., když to nevyjde. Jsme strašně rádi, že Slavie je tam, kde je, zvláště když se podíváte na jiná mužstva – velkokluby - jako jsou například Pardubice. Najednou hrají o sestup a to, si myslím, může potkat každý tým. I když se nám povedlo vyhrát, musíme zůstat při zemi, protože se to může zvrhnout a najednou můžete být dvanáctí a hrát o sestup. To může potkat každý klub, minulý rok nás to také málem potkalo. Hokej je strašně vratký. Když si vezmete, které kluby letos hrály o sestup, i když v klidných vodách. Kdo by před sezonou řekl, že to budou Vítkovice, Pardubice či Zlín? Že se svým způsobem budou zachraňovat? Já bych to tedy v žádném případě neřekl. Liga je strašně vyrovnaná, první mužstva prohrávají s posledními.

Řekl jste, že si do července dáte od hokeje pokoj. Nesledujete ani souboj mezi Mladou Boleslaví a Ústím nad Labem? Dovedete si představit, že namísto do Ústí budete jezdit do Mladé Boleslavi?
Je to trochu blíž…, ano, trochu to sleduji. na druhou stranu je to zatím tři jedna, ještě nic není hotové, ale stát se to může. Je pravdou, že když prvoligová mužstva bojovala o postup, tak docela hodně klubů to uhrálo a postoupilo.

A co reprezentaci, tu také po očku nesledujete?
Ne, já už teď nechci sledovat nic, jedině v noci NHL.

Vladimír Růžička a kustod Jiří Šerpán.

O přípravě na další sezonu: V polovině května se sejdeme, rozebereme sezonu a začneme se připravovat na novou.

Už připravujete další sezonu?
Musím říct že jo. Už před měsícem jsem nad tím seděl, ale jak sami dobře víte, vždycky je těžké cokoliv plánovat. Nechci dopředu něco naplánovat, když se to pak zhroutí, když třeba vypadnete ve čtvrtfinále, nebo v semifinále… Takže jsem si připravil tři varianty a teď jsme je upravil s tím, že hráči mají teď měsíc volno a 14. nebo 15. 5. se sejdeme, rozebereme sezonu a začneme připravovat na novou sezonu.

Vloni v létě Vladimír Růžička přivedl do Slavie bojovníka Tomáše Micku.

O změnách v kádru: Klepiš? Takového hráče by chtěl v mužstvu každý!

Michal Sup odchází do Duisburgu, plánujete ještě další odchody, respektive příchody?
Něco chystáme, ale teď se o to ještě nechci zmiňovat. Nějací hráči budou končit...

Jako například Igor Rataj?
Určitě, ale většinou to mužstvo zůstane pohromadě.

A co Jakub Klepiš?
To mě mrzí nejvíc, ale nedá se nic dělat. Jsme i tak rádi za to, že nám tak pomohl. Samozřejmě, takového hráče by chtěl v mužstvu každý. Asi půjde hrát do Ruska, ale uvidíme, třeba se vrátí, já na něj budu čekat… (úsměv).

Máte už představu, jak tým doplnit?
Samozřejmě, už o tom přemýšlím, ale nebudu to říkat nahlas.

Přivedete hráče nějakého zvučného jména?
Možná že jo.

Společně u poháru (zleva): Vladimír Růžička, Michal Sup a Jiří Kalous.

O Michalu Supovi: U nás bude mít dveře vždycky otevřené

Ještě se vraťme k Michalu Supovi, ten hrál za Slavii třináct let…
Začínal jsem tady s ním, je to super kluk, ale všechno jednou skončí, a něco jiného zase začíná. V mužstvu jsou hráči, kteří potřebují se posunout. Na druhou stranu si Michala vážím, rozhodně bych nechtěl, aby tady hrál čtvrtou lajnu, nebo aby se třeba vůbec na zápas nesvlékal. Samozřejmě, je to hráč, který tady hrozně moc dokázal, má oba tituly se Slavií, a i když pochází ze Sparty, tak ho beru jako slávistu…, je to super kluk.

Dělalo se vám takovéto rozhodnutí lehce?
Tak, já jsem stále doufal, že se nějak domluvíme…, ale nechci se už v tom pitvat. Teď každý půjdeme svojí cestou, ale do budoucna s ním počítám. Jestli bude chtít trénovat na Slavii, tak určitě bude mít u nás dveře otevřené.

Fantastický závěr, fantastičtí diváci: Chtěl bych fanouškům moc poděkovat

Poslední finálový zápas přichystal díky rekordní návštěvě 17123 diváků výbornou kulisu. Co tomu říkáte?
Chtěl bych fanouškům moc poděkovat. Říkal jsem klukům, že když já jsem tady začínal, tak chodilo patnáct fanoušků. Když se teď podíváte za tu bránu, tak to je obdivuhodné, je to paráda! Právě ti fanoušci dělají hokej hokejem. Čím více lidí bude chodit na hokej, tak tím ten hokej bude lepší. Ať už vám fandí nebo nefandí, ale ti fanoušci tam musí být.

Ptám se hlavně z toho důvodu, zda pro ně ještě něco neplánujete? Nějakou oficiální rozlučku?
Určitě, v pátek 25. dubna od 17 hodin proběhne v Edenu setkání hráčů s fanoušky. Všechny slávisty srdečně zveme.

Foto: © Michael Mareš

Online s Vladimírem Růžičkou!

Chtěli byste se slávistické ikony na něco zeptat, ale neměli jste k tomu doposud příležitost? Tak nyní ji máte! Již toto úterý od 15:30 bude Vladimír Růžička hostem našeho exkluzivního online rozhovoru! Nepropásněte tak svou šanci a optejte se na to, co vás zajímá. Slávistický trenér tu bude hodinu jen pro vás!