Rozhovor, který probíhal na vrátnici, každou minutu někdo přerušil. Jednou to byla žádost o otevření šatny, desetkrát prosba o půjčení klíčů a někde mezi tím proběhla sháňka po pilce, smetáku nebo ztracené rukavici. Vrátný Jaroslav Zelenka na veškeré dotazy trpělivě reagoval. Za prvé, k jeho práci to neodmyslitelně patří. Za druhé, trpělivost je něco, čím je tento vášnivý sběratel hokejových kartiček obdařen vysokou měrou.

Jak jste se k práci na vrátnici dostal?
Dříve jsem pracoval 30 let v ČSAD jako automechanik a provozní mistr, poté i jako hlídač u bezpečnostní agentury. Když jsem pak hledal práci, řekl mi kamarád o tomto místu. Protože to byla práce u hokeje, nabídku jsem rád přijal. Letos jsem tady oslavil deset let.

Jak probíhá den v Edenu?
Zde se pořád něco děje. Eden je hodně vytížená hala, kde provoz kolem ledu začíná ve čtyři ráno. Od půl čtvrté už na mě tedy ťukají, já odemykám, vybírám peníze za pronájem ledu, rozsvěcuji světla. Od 6:15 začíná první z tréninků mládežnických týmů. A než se tu všechny celky a zájemci o led vystřídají, tak je půlnoc.

Jaké jsou vaše pracovní povinnosti?
Naše kompetence zahrnují pronájmy ledu, vybírání peněz, zapisování aut návštěv, obsluhu parkoviště a vybírání záloh na klíče. Což je problém číslo jedna, pořád nám je někdo odnáší domu. Dohlížíme na pořádek, je to zázemí Slavie a měli bychom si ho vážit. To musíme hlavně ty mladé ročníky učit, nedochází jim, že třeba hrát fotbal v čerstvě natřených chodbách není dobrý nápad. A také hlídáme, aby nám tu nespali bezdomovci, pobývat na venkovních ochozech je dost láká. 

Co děláte ve volném čase?
Sbírám hokejové kartičky. To mi vedle chalupy zabírá nejvíce času.  Protože někdy čekáme na podpisy i několik hodin, za každého počasí. Během hokejových akcí to může být i celý týden. Čekáme před hotelem prakticky od rána do večera. Na noc se jdeme domu prospat, abychom tam ráno zase odpočatí byli.

Kvůli podpisu klidně zmoknu

Alb má ve své sbírce přes dvacet. Toto album, s Romanem Málkem, patří jen brankářům

Kdy jste se sbíráním začal? 
Dříve mě zajímali hlavně brankáři. A když už jsem měl všechny brankáře, bylo mi líto nevyužít možnosti podpisu hráčů, kteří kolem mě v práci chodili. A tak to vlastně pořádně začalo. Můj cíl je mít podepsaného každého hráče, který hraje v Evropě a má svoji kartičku.

Na které hráče rád vzpomínáte a naopak?
Třeba Crosby byl hodně vstřícný. Nebo Malkin. Ochota takových hvězd mě vždy mile překvapí. Ale takový Burns, spoluhráč Hertla ze San Jose, ten nedá ani čárku. Ale je to někdy i o nás, někteří sběratelé neumějí respektovat soukromí hráčů a otravují je třeba při jídle. Claude Giroux kvůli tomu prohlásil, že v Česku a na Slovensku už nedá ani jeden podpis.

Který úlovek je pro vás nejcennější?
Každá zahraniční podepsaná karta je pro mě cenná. A je mi jedno, kolik třeba hráč odehrál v NHL zápasů, může to být jeden nebo stovky. V tomto rozdíl nedělám. 

Jak vypadá takový typický lov na podpis? 
Naposledy se tu u nás objevil Curych, hrál se Spartou. Doma zjistíte nominaci týmu, projedete si seznam chybějících podpisů a vyrážíte za konkrétními osobami. My máme svoji partičku, kde někdo zjistí přílety z Curychu a jde se čekat na letiště. Někdy je těch příletů více, třeba dva, tak jdete radši na oba. Tam už třeba někoho odchytíte a pokusíte se zjistit, kde budou ubytovaní. Což je další možnost k pozdějšímu odchycení hráče. 

Čím více do minulosti, tím hezčí podpisy

Jde nějak porovnat ochota hráčů? Třeba podle národnosti?
Ano. Tak třeba za komunismu byli velmi neochotní Rusové. Pak jsou problematičtí Američani, i když poslední dobou je to lepší. Naopak vstřícní jsou seveřané, třeba Finové a Norové. Také někteří Kanaďané. Ochotní jsou i Slováci, ale mají nejhorší podpisy.

Co to znamená?
Jejich podpisy - to je tragédie. Je takové pravidlo, že by podpis neměl kartičce dominovat, žádné parafy... podpis by měl být hezky vykreslený. Když se mi to nelíbí, vezmu líh, vatičku, podpis vymažu a chci ho znova.  Staří borci mají tak krásné podpisy, to jsou hotoví písmomalíři. Můj kamarád má přes 4000 podpisů a ten může potvrdit, že staré generace hokejistů, třeba jako Holík, Reichel, mívaly parádní podpisy, jako na občanku. Dnes už to tam hráči sekají a my s tím nic nenaděláme. Parafy typu “JJ” si můžu na kartičku nakreslit klidně sám. Přitom i takový podpis je přeci hráčova vizitka. 

Pěkný podpis Robinsona byl uloven až na druhý pokus

Co hráči Slavie? Jaké mají podpisy?
Vladimír Růžička míval krásný podpis, ale také záleželo, jakou měl náladu. Já si tehdy koupil jeho sérii 37 karet a ty hokejové mu dal všechny k podpisu. Hezky začal, písmena vykresloval, ale po patnácté už jsem viděl, že zrychluje. Poprosil jsem ho, ať přestane a druhé kolo dáme jindy. Po čtrnácti dnech se situace opakovala, zase patnáct podpisů pěkných a opět zrychlování. Znova jsem ho zastavil. Dokončili jsme to napotřetí.

A nepovedené podpisy?
Mám ukázkový příklad s Nathanem Robinsonem. Tehdy se tu ukázal před pár lety, když hrál jeho tým se Spartou. Podpisem mi zečmáral celou kartu, vypadalo to jako schéma vysokého napětí. Jakmile jsem ho viděl mezi novými posilami Slavie, kartičku jsem vyndal z alba, vzal líh, starý podpis smazal a požádal ho znova. Tentokrát se podepsal krásně.