I kdyby se celý svět převrátil naruby, Pavel Kolařík bude hrát za Slavii. Loni už se zdálo, že 44letý bek se bude pomalu chystat do hokejového důchodu. Jenže na konci sezony to byl zase „Koláč“, na koho se trenéři v obraně mohli spolehnout. A příběh nekončí. „Chci být jako hráč u toho, kdyby se postoupilo do extraligy,“ říká.

Když se nedávno rozdělovala čísla pro novou sezonu, jedno z nich bylo bezpodmínečně obsazené. 72 odkazuje na rok 1972, kdy se Pavel Kolařík narodil. Na začátku nového ročníku WSM ligy tak bude tomuhle borci už 45 let.

I když jeho kariéra už měla spět ke konci, na jaře oznámil trenérům i své ženě, že ve Slavii ještě nekončí. „Se ženou už se o tom po těch letech ani moc nebavíme. Ona je ráda, že já jsem rád,“ usmála se stále aktivní legenda slávistického hokeje.

V rozhovoru pro náš web tenhle sympaťák promluvil o motivaci trápit se letní přípravou a následně bojovat v sešívaném dresu na ledě. Vize extraligy je pořád živá a silná...

Tak schválně – víte, kolikátou sezonu ve Slavii načínáte?
Moc to nepočítám... něco kolem dvaceti?

Přesně dvacet.
Hm, pěkný číslo. Nemyslel jsem si, že to bude tolik, čekal jsem tak osmnáct. Věci, které fungují, by se prostě neměly měnit. Tohle se mi v životě osvědčilo ve všem.

Zkuste porovnat – co žene dál dvacetiletého hokejistu a jaká motivace je ve vás teď?
Ve dvaceti máte velké sebevědomí a počítáte s tím, že se hokejem budeš živit. Nic jiného neexistuje. Ale čím jste starší, tím víc si vážíte toho, že můžete mít hokej pořád jako zaměstnání. Teď začne nová sezona a já budu muset ukázat, že na to pořád mám. A rád bych byl ještě jako hráč u toho, kdyby se postoupilo do extraligy.

V 90. letech, kdy jste mezi muži začínal, byla vyhlídka taková, že hokejista většinou končí kariéru kolem 30 let věku. Taky jste to tehdy tak vnímal?
Tenkrát se opravdu končilo o dost dřív. Když jsem začínal, tak jsem si říkal, že hrát do 29 nebo 30 by bylo opravdu hezký. Ono to ale nějak pokračuje pořád dál. (úsměv) Netuším, jak to pojmenovat. Ale já jsem hravý člověk a chtíč vítězit je pořád stejný. Vždyť jsou i hokejisti, co hráli do 45 let v NHL... Jediné, co mě může zastavit, je zdraví nebo fyzická únava.

Kdy se u vás začalo ukazovat, že plán hrát do 30 budete moci solidně přetáhnout?
Vzniklo to celé samozřejmě hlavně tím, že se mi vyhýbala dlouhodobější zranění. Já jsem měl vlastně jenom jednou v pytli koleno. Jinak všechno vždycky drželo a navíc mám ideální stavbu těla. Po problémech v předloňské sezoně mě poslední rok zase už netrápilo vůbec nic.

V jakém okamžiku jste tedy věděl, že ve Slavii budete hrát i další rok?
Už dlouhodobě děláme ve Slavii smlouvu jenom na rok, protože nikdy nevím, jak se mi bude dařit a jak bude fungovat zdraví. Letos bylo všechno v pohodě, takže na jaře bylo jasno, že budu pokračovat. Po základní části jsme měli na Štiříně sezení, tam se mě trenéři zeptali.

Příprava na důchod

Sezonu jste ale začínal v druholigové Kobře s tím, že už budete hrát spíše jenom tam. Bylo to tak, že jste se pomalu připravoval do hokejového důchodu?
Jasně, připravoval jsem se na to, že kariéru dohraju na Kobře. S návratem do Slavie už jsem moc nepočítal.

Začal jste si už plánovat nějaký jiný, mimohokejový život?
Já už to plánuju dost dlouho, jenže nic jsem ještě pořádně nevymyslel. (smích) Ale už jsem se opravdu nějak nastavil na to, že konec kariéry asi nastane brzy.

Potom na podzim přišel odchod několika klíčových hráčů Slavie a vy jste musel brzy zpátky do Edenu. Jaké to bylo?
Bral jsem to tak, že půjdu Slavii pomoct a potom, až se situace uklidní, se zase vrátím na Kobru. Teď ale doufám, že to ve Slavii doklepu až do důchodu, alespoň toho hokejového. (úsměv)

Doma v Edenu

Trenéři si vaše výkony v loňské sezoně pochvalovali. Čím to, že vám na ledě nikdo neujede?
(smích) Nemyslím si, že mi nikdo neujede, ale je pravda, že to po celou kariéru byla moje hlavní výhoda. Vždycky jsem měl dobré bruslení a to se snažím pořád držet stoprocentním tréninkem. Dál je to o hokejové chytrosti, kdy se naučíte předvídat, co hráč asi udělá. Za ta léta už mám v tomhle proti mladým výhodu.

Sledujete pořád změny v bránění a útočení, abyste věděl, jak se dál držet na vysoké úrovni?
Samozřejmě sleduju, jak se všechno zrychluje. Pro mě se navíc hodně změnilo třeba i založení útoku. Dřív se taky bránilo levým křídlem, dneska to dělá centr. Pořád je ale pro mě hokej stejný v tom, že se snažím učit z každé chyby, abych situaci příště zvládl.

A co letní příprava? Mluvil jste několikrát o tom, že pro vás je obzvláště krušná. Jak je to letos?
Je to horší a horší a letos je to zatím úplně nejhorší. (smích) Bavím mě alespoň fotbálek nebo florbal, protože jsem dost soutěživý typ. Ale už mě zase úplně netrápí, když nevyhraju.

Pořád jsem mladý

Loni jste ještě musel během sezony zvládat trénování šesté a osmé třídy slávistické mládeže. Jak to šlo?
U osmé třídy vyšla sezona docela dobře, u té šesté kvalita tak vysoká není. Bavilo mě to, ale hlavně jsem se učil, protože jako trenér jsem fungoval první rok. Bylo vidět, že jsme klukům dokázali něco předat a sledoval jsem u nich pokroky v hokejové kreativitě.

Jak to teď bude s vaší trenérskou kariéru dál?
Další sezonu budu u mladšího dorostu a doufám, že tam vydržím celý rok. Je to vyšší kategorie a s tím je pro mě spojená i větší zodpovědnost. Hokej už se tam hraje na vyšší úrovni.

Staráte se taky už o hledání nových mladých hráčů?
To zase ne. Já působím vždycky hlavně jako asistent a tohle je většinou na hlavním trenérovi. Navíc tím, že musím stíhat tréninky a zápasy áčka, tak toho mám sám dost.

Mimohokejové plány zatím nemáte, ale stíháte alespoň během léta nějaké nehokejové aktivity?
Ryby a golf kolem Prahy, to je moje. Na golf chodím s Jirkou Doležalem a občas i Honzou Novákem.

Už jste zkušený golfista?
Začal jsem docela pozdě, ale snažím se hrát pod 100 úderů. Žádná sláva, ale tragédie snad taky ne. Většinou se začátkem hokejové sezony už kvůli počasí moc hrát nejde, takže se to pěkně střídá.

Když se bavíme o Honzovi Novákovi, jak je pro vás důležité mít ho pořád u sebe v týmu Slavie?
Hodně, s ním je letní příprava úplně jiná. Pořád se nějak špičkujeme, bez něj by to bylo daleko krušnější. Ale je tady i spousta mladých hráčů, takže mě hokej zároveň vnitřně omlazuje.

Pomáhá tohle omlazení i v osobním životě? Protože kolem čtyřícítky nebo padesátky občas chlapi bojují s pocitem, že život je v čudu...
Asi jo, protože mě takovéhle negativní životní vyhlídky fakt nepřepadávají. (smích) Já si pořád připadám mladý.

Ahoj, já jsem Koláč, 44 let, a pořád na to mám. 😎👌 #hcslavia #slavia #praha #legenda #vzdyckyjsmesvama #MameSesivaneSrdce #hokej

Příspěvek sdílený HC Slavia Praha (@hcslavia), Kvě 13, 2017 v 2:55 PDT