Někdy si připadám jako komparz, směje se svému rodičovství Hrdinka

Nebyla to pro obránce Františka Hrdinku klasická sezóna, velkou její část odehrál kvůli zranění s mřížkou na obličeji. Typicky to u něj nevypadá ani teď, krátce po začátku volna se stal totiž poprvé tátou. A aby změn nebylo málo, ještě se stěhuje, mění ale pouze městské části Prahy, se Slavií prodloužil smlouvu o další rok. „Hokej mi tu dává do budoucna smysl,“ vysvětluje.

Jak si užíváš rodičovství?
Užívám si to hlavně přes den, v noci moc ne (smích). Začínáme se sžívat s tím, že noc není úplně zadarmo, dvakrát třikrát musíme vstát. Já teda tolik ne, více toho obstarává přítelkyně. Co všechno ona pro něj musí udělat, je úplně neskutečné, někdy si připadám spíš jako takový komparz, ale snažím se pomáhat co nejvíce. Někdy to není úplně jednoduché, ale je to krásné, těšil jsem se.

Co je náročnější – hrát zápas, nebo starat se o dítě?
Zatím pro mě starat se o dítě (smích). Ale těžké jsou ty začátky, za ty tři týdny, co máme syna doma, už je to daleko lepší. A že si párkrát zařve nebo ho víckrát přebalíme, je jenom detail, to přehlížíme. A pak se to zlomí a bude to úplně v pohodě.

Do toho všeho se ještě stěhujete. Vybírali jste lokalitu tak, abys to měl blízko do Edenu?
Taky. Navíc většinu doktorů jak pro nás, tak pro malého, máme okolo Prahy 4, proto jsme chtěli zůstat buď tam nebo najít něco na Praze 10. A poštěstilo se nám ve Strašnicích, kousek od stanice metra. Takže i stěhovaní bude jenom kousek, v rámci pár hodin, a ne přes celou republiku nebo Prahu. Teď to mám autem na stadion sedm minut autem, z nového to bude pět.

Mřížku nařídili doktoři

Vrátím se ještě krátce k uplynulé sezoně. Ty jsi její velkou část strávil s mřížkou na helmě. Co konkrétně se ti stalo?
Během zápasu ve Zlíně jsme asi po prvních deseti minutách hráli oslabení. Na chvilku jsem ztratil puk před sebou, jejich obránce vystřelil od modré čáry a můj reflex byl skočit do střely. On střílel „golfákem“ z první a trefil mě kousek pod ucho, kde se spojuje lícní kost a čelist. Naštěstí to neodnesly zuby, ale jinak všechno ostatní se mi tam zlomilo nebo nakřuplo. Ještě když kluci hráli, tak jsem jel do nemocnice, kde během dvou hodin zjistili, že mám zlomenou čelist, lícní kost, podočnici a nalomený spánek. Samozřejmě byl nutný klid, než mi splaskly všechny otoky. Nejdřív mi tedy řekli, že jsou nutné dvě operace kvůli sešroubování čelisti i nervům, protože jsem necítil půlku obličeje, ale naštěstí všechno samo zregenerovalo. Díky tomu jsem byl dřív i na ledě, sice jsem byl mimo měsíc, ale oproti tomu, jak dlouho by to trvalo s operací, to je nic. Ten měsíc jsem měl zakázáno dělat skoro cokoli, protože existovala možnost, že kdybych na čelist nějak zatlačil, tak by mi to celé znovu napuchlo nebo dokonce prasklo. Dva tři týdny jsem nemohl ani jíst, v podstatě jsem jenom pil nebo jedl měkké věci jako vajíčka nebo ovesné kaše, přesnídávky. A jakmile mi řekli, že si můžu vzít mřížku a jít na led, tak jsem neváhal. Dal jsem si týden tréninku, taky abych si na tu mřížku zvykl, naposledy jsem s ní hrál v juniorech v 18 letech, a taky mi dost ten týden vadila. Ale pak už jsem si vůbec nevšímal, že ji mám, to spíš lidi okolo. Ale už se těším na novou sezonu, kdy zase budu mít zpátky plexisklo.

A byla ta mřížka nutná po celou dobu, co jsi ji nosil? Nebo jsi ji nosil spíše jako prevenci?
Kdyby to bylo na mě, tak si ji neberu vůbec. Ale doktoři mi řekli, že je to opravdu těžké zranění, asi ne tak jako nějaké velké operace, ale pořád je to obličej. A když mě pak pouštěli na led, tak mi bylo nařízeno, že ji musím mít ještě tak tři nebo čtyři měsíce, podle toho, jak se to bude hojit. Protože kdybych do toho obličeje cokoli schytal znovu, tak se to zase rozjede a zase by se to třeba měsíc hojilo. Myslím si, že na play-off už jsem mohl jít bez toho, ale nechtěl jsem nic měnit.

Už jsi zmiňoval, že sis na ni musel zvykat. V čem konkrétně je to jiné?
Člověk míň vidí, protože je zvyklý, že přes plexisklo vidí celek, zatímco mřížka mu to rozkouskuje. Zase je výhoda, že se nezamlžuje. Když mě někdo trefil do brady, tak jsem to zranění trochu cítil, ale největší problém je s viditelností, to řekne každý, kdo ji někdy nosil.

A projevil se u tebe větší pud sebezáchovy? Nevrhal ses třeba tolik do střel, aby se ti něco nestalo?
Spíš naopak, díky mřížce jsem si mohl dovolit víc věcí než normálně, v soubojích i jiných věcech. Šel jsem do nich po hlavě, protože jsem věděl, že se mi přes ní nemůže nic stát. Navíc ona je takový magnet, dostal jsem do ní tolikrát loktem, pukem, hokejkou, jako snad za celou kariéru ne. Jak je větší než plexisklo, tak „zachytí“ i to, čeho si normálně ani nevšimnu.

Chyběla mi rodina

Když pomineme zranění, jak jinak hodnotíš ročník?
Kdybych řekl, že jsem spokojený, tak asi lžu. Nikdo nechce začít tím, že vyhraje až na pátý nebo šestý pokus, potom se to s námi vezlo dál, i z osobního hlediska si myslím, že jsem mohl hrát líp. Přijal jsem trochu jinou roli v týmu, musel jsem tam být víc pro defenzivu než dopředu. Ale i když už se mi pak hrálo dobře, tak bylo vidět, že nám nejde moc dávat góly, jsme zaleklí. Ale jakmile jsem se vrátil po zranění, tak se zavedly určité změny, které tým nakoply, abychom ty góly začali dávat. A tím se určitě každému zlepšily i osobní statistiky. Takže myslím, že můžu říct, že konec se mně i celému týmu vyvedl, sbírali jsme nadstandardně bodů, a díky tomu jsme sezónu zachránili.

Říkáš, že jsi musel hrát víc dozadu. Takže jsi spíše útočnější obránce?
Ne, to ne. Vždycky jsem měl blíž k defenzivě, ale poslední léta jsem hrál i do útoku. Zase to ale neznamená, že bych byl nový Filip Hronek nebo Erik Karlsson, spíš jsem první dozadu, a když tam udělám všechnu práci, tak můžu i dopředu. Takže spolehlivý na obě strany než ofenzivní obránce, to o sobě říkat nechci.

Se Slavií jsi prodloužil smlouvu na další rok. Jaké byly tvoje hlavní důvody zůstat?
Jsem kluk z Prahy, byl jsem tady do nějakých 14 let, minulou sezónu jsem se vrátil s tím, že jsem blízko rodině, máme tady i babičky a dědy. Takže to je jedno velké plus, protože rodina mi chyběla, ať už jsem byl na Moravě nebo kdekoli jinde. Teď zažívám to, že můžu skočit do auta nebo na tramvaj a jsem za čtvrt hodiny u babičky s dědou a zajít s nimi na oběd. Ale na prvním místě je pro mě to, jestli mi v tom klubu dává hokej do budoucna smysl. V tom, co jsme předváděli ke konci sezóny, když už se něco nastavilo a všichni dělali, co měli, začalo to do sebe zapadat, jsem viděl koncepci, která se mi líbí a budu rád, když to takhle bude pokračovat další sezony. Hrajeme rychlý hokej, dobře dozadu, dobře dopředu. Kdyby mi to celé nedávalo smysl, řeším to jinak, ale jsem tady spokojený, na nic a nikoho v klubu nemůžu říct nic špatného. Už se těším, až nám začne příprava a až se s kluky i realizačním týmem uvidíme.

Když jsme u té přípravy, můžeš nějak stručně popsat, jak bude vypadat?
První dva až tři týdny jsou o tom dostat se zpátky do rytmu, navyknout tělo zase na režim, aspoň to tak teď máme nastavené v naší kondiční přípravě, která se od minula v podstatě nezměnila. Nejhorší, co se může stát, je přepálit to na začátku, přetrénovat, protože pak dochází akorát ke zraněním, a to v létě nechce řešit nikdo. Takže se začíná jenom lehkými cviky a postupně to graduje. Třeba když se běhají nějaké vzdálenosti, tak nejdřív jenom třeba šestkrát, další týden už osmkrát a tak dále, aby se tělo nezahltilo.

A je v přípravě něco, co opravdu nemáš rád a raději bys to nedělal?
Pro mě jsou nejhorší běhy na dlouhou trať, patnáctistovky a víc, to moje tělo úplně nedává (smích). Takže kdybych si mohl vybrat a mít individuální přípravu, tak určitě nevolím žádné dlouhé běhy, protože když to člověk neumí, tak to akorát škody na kyčle, kolena. Já jsem stavěný maximálně na sto metrů sprint (smích). A myslím, že třeba maratony nejsou vůbec pro nás. Mám i vyzkoušené, že když jsme dřív s jiným týmem běhali víc právě delší tratě, tak začátek sezóny byl super, všichni byli rychlí, ale během Vánoc a hlavně po nich začala naše těla odpadávat, jak už neměla z čeho brát.

Do Švédska bych se rád vrátil

Ty jsi od 16 do 18 let strávil tři sezony ve Švédsku. Jak velká škola to byla?
Bylo to v období, kdy je člověk ještě v pubertě a neví, jak to všechno chodí, doma dá na zem špinavé prádlo, ono najednou zmizí a druhý den je ve skříni. A tohle ve Švédsku samozřejmě nefungovalo, takže největší škola to byla životní – postarat se sám o sebe v takhle mladém věku. Ale samozřejmě i z toho sportovního hlediska, myslím si, že kdybych se tam nedostal, tak dneska možná ani hokej nehraju. Dalo mi to tam totiž základ do všeho, hokeje samotného, ale i přípravy, starání se o svoje tělo, protože tam jedou jako motorové myši od rána do večera. Zrovna jsem četl nějaký rozhovor s hráčem ze Švédska, myslím, že to byl David Tomášek, že se tam opravdu maká. Ale to řeknou úplně všichni, ať už jsou v áčku nebo v juniorkách. Když si na to člověk zvykne, tak mu to ani nepřijde, ale kdybych tam teď šel zpátky, tak by to bylo strašně těžký. Ale dalo mi to hodně, ten základ, který už mám napořád v sobě, a jsem moc rád, že jsem tam mohl být. Je to i můj sen vrátit se, nejen kvůli hokeji, ale i životu. Je tam klid, všichni jsou na sebe hodní, mohl jsem jít kamkoli, a všichni uměli anglicky. I kvůli lidem bych se tam rád vrátil.

V souboji s přerovským hráčem.

Jsi z hokejové rodiny?
Já jsem z rodiny fotbalistů, všichni fandí Bohemce. I Slavii samozřejmě, ale víc Bohemce. Můj táta vyrůstal hned proti zimáku na Slavii, takže tam i vedly moje první kroky. Moje máma mě tu naučila bruslit, s židlí jsem tam jezdil. Já jsem se na to i rodičů ptal a oni říkali, že se mi to líbilo, prý jsem nic jiného nechtěl dělat. A zalíbilo se mi to tak, že to dělám celý život a asi bych neměnil, je to super, a když člověk dělá, co ho baví, tak to je nejdůležitější v životě. Zkoušel jsem fotbal i jiné sporty, ale když mě viděli, tak si řekli, že hokej bude nejlepší (smích).

Já vím, že je brzo, ale kdyby váš syn přišel s tím, že chce taky dělat hokej, podpořili byste ho? Protože spousta rodičů nechce, aby jejich děti dělali to, co oni.
Už jsme se o tom párkrát bavili a říkali jsme, že když by se mu to líbilo, tak ho v tom stoprocentně podpoříme. Zažijeme se všechno, co zažívali moji rodiče, ježdění v šest ráno na tréninky a tak dále. Ale když by k tomu neměl vlohy ani vztah, tak to určitě nebudu lámat přes koleno.