PANE TRENÉRE: Chceme, aby mladí hráči měli dovednosti, říká Tomáš Kucharčík

Na ledě toho Tomáš Kucharčík dokázal hodně – doma má třeba i medaili mistra světa z roku 1999. Následně ale bývalý vynikající útočník odhodil kariérní ambice a začal se na Slavii věnovat trpělivé práci trenéra nejmenších hokejistů. „Trénoval jsem v juniorce, ale byla to pro mě ztráta času. Já potřebuju, aby ti kluci byli tvární a chtěli se učit a zlepšovat,“ říká.

Jak vychovat z malého děcka výborného hokejistu? Tomáš Kucharčík věří, že zná tu správnou cestu. Sám začal s hokejem až potom, co slyšel náborový příspěvek ve škole. A jako téměř každý ze zlaté české hokejové generace se pak zdokonaloval hrou na ulici.

„Dnes je jiná doba. Děti sice začnou ve čtyřech letech, ale nemají žádný pohyb navíc, rodiče je jen posadí do auta a přivezou na trénink,“ říká Kucharčík, který se teď snaží přizpůsobit nové generaci a vychovat z ní na Slavii nové špičkové hráče.

Jako šéftrenér 1. až 8. třídy se stará o to, aby děti na Slavii našly velkou škálu tréninku, pohybu a zábavy. On a jeho tým trenérů na Slavii se také snaží naučit mladé hráče lásce k hokeji, moderním dovednostem a hravosti.

Rodák z Vlašimi sám trénuje šestou a osmou třídu a je jeho úkolem, aby nastavená koncepce fungovala i u ostatních týmů. Vzhledem k počtu nadějných mladých hokejistů i týmovým výsledků to vypadá, že jejich práce nese ovoce.

V čem je koncepce výchovy hráčů na Slavii unikátní?
Slavia už několik let prosazuje poznatky a dovednosti, které až nyní přináší do hokejového svazu Tomáš Pacina. Práce s hokejkou, přenášení váhy, to my děláme už pět nebo šest let. Šli jsme vždycky cestou dovedností a hernosti, tím jsme unikátní. Udržujeme ve všech našich týmech stejnou koncepci a metodiku, které se snaží Slavia při výchově hokejistů držet. Všichni trenéři jdou stejným směrem a navzájem si vyhovujeme.

Jak to, že se vám tyto nové herní poznatky povedlo dostat na Slavii už několik let před tím, než si jich začali všímat na svazu?
Ještě než jsem začal na Slavii, tak jsem trénoval hokejové dovednosti individuálně. Navíc mám dvě děti, které jsem toto vždy učil. A z práce s dětmi celkově jsem zjistil, že moje poznatky fungují a poté jsem je aplikoval i tady na Slavii. Kluci v našich ročnících tak už nemusí tolik létat po individuálních trénincích a rostou hokejově z tréninků u nás.

Co je dnes na výchově mladých hokejistů nejtěžší?
Doba je úplně jiná. My jsme vyrůstali na ulici. Tréninky nás bavily, ale třikrát týdně za hodinu vás nikdo nic nenaučí. Trávili jsme spoustu času hrou za barákem, hráli jsme všechno možné, v zimě hokej, v létě fotbal a tím pádem jsme byli multifunkční. Dneska děti fungují úplně jinak. Rodiče je naloží do auta, přivezou sem a po tréninku zase zpět domů. Pohybu navíc moc není a mimo zimák se nic nenaučí.

Opravdu se doba tak hodně změnila?
Podívejte se na zlatou generaci v Naganu – co hráč, to originál. Nikdo nebyl stejný, každý měl svůj hokejový rukopis. Dneska jsou děti uniformní. Učíme je všechny stejným způsobem kličku, protože ony by na to samy nepřišly. Je to paradoxní, protože dnes děti začínají se sportem o dost dřív, ale nevybírají si ho samy. Když se kdysi začalo v sedmi osmi letech, tak to nevadilo. Dneska přivedou děti na zimák ve čtyřech letech, což je rozhodnutí rodičů. A s takovými dětmi se pak těžko pracuje. My na Slavii totiž bereme všechny. Vezmeme do ročníku třeba 33 dětí, ale z nich je po pěti letech sportovně použitelných třeba 12. Na druhou stranu je fajn, že nám sem rodiče děti vodí, protože čím větší je základna, tím větší je šance, že se podaří vychovat nějakého výborného hokejistu.

Jak jste vlastně začal s hokejem vy?
Já jsem se dostal k hokeji přes nábor, který probíhal u nás ve škole ve Vlašimi. Rodiče mě nenutili, jen jsem jim to pak oznámil doma. My jsme měli tři tréninky, žádná suchá, žádná další příprava, potom rovnou zápas. Dneska mají kluci aspoň čtyři tréninky, které trvají déle. Ale jak jinak by se něco naučili? Doba je jiná, vypadá to dnes nebezpečně nechat dítě bezprizorně na ulici, aby si tam hrálo. Místo toho mají jako zábavu moderní technologie. Ale to je v každé době – nám nadávali, že jsme pořád venku a čutáme do balonu. Teď se nadává mladým, že jsou na telefonu nebo playstationu. Snažím se to nevidět jen negativně. Myslím dokonce, že tato zařízení mohou pomoci dětem rychleji přemýšlet, rychleji reagovat, takže to není jen na škodu.

Co děláte na Slavii pro to, aby sem děti chodily rády a zdokonalovaly se tady jak v hokeji, tak pohybu celkově?
Díky vedení klubu máme skvělé mládežnické zázemí, což nabízí spoustu možností, jak pracovat s kluky i mimo led. Posilovna, centrum mládeže... Asi to poslední, co nám na Slavii chybí, je druhá ledová plocha.

Nešel jsem trénovat kvůli kariéře

Co je pro vás měřítkem úspěchu v mládeži?
Úspěšná výchova jednotlivých hráčů, kteří vyrůstali na Slavii odmala. Ale to je hrozně těžké poznat. Je to běh na dlouhou trať. Úspěšného mládežnického trenéra můžete poznat třeba až po deseti nebo patnácti letech, kdy mu doroste první ročník. Dva lidi z toho budou hrát v extralize, někdo z nich se mihne v nároďáku nebo se dostane do draftu… to je úspěch. U týmu mě pak nejvíc zajímá herní projev. Chceme, aby kluci byli hodně dovednostně vybavení. Výsledky jsou samozřejmě taky důležité. Chceme, aby kluci na ledě plnili určité úkoly. Když vidím, že v páté třídě jsme se někým prohráli o deset gólů a v sedmé už je o pět porazíme, tak je zřejmé, že jdeme správnou cestou.

Z hlediska docenění je tedy vaše práce docela nevděčná. Musíte počítat s tím, že tady zůstanete delší dobu a výsledky se projeví až třeba za patnáct let...
Já jsem nešel trénovat kvůli tomu, abych si udělal kariéru. Jako bývalý hokejista už mám dost vítězství za sebou. Měl jsem možnost tady trénovat jako asistent juniorku a zjistil jsem, že tam je na všechno pozdě. Nebyl jsem schopen je nic naučit, pro mě to byla ztráta času. Já potřebuju, aby ti kluci byli tvární a chtěli se učit a zlepšovat.

Když se posuneme od základní školy, tak co je pro nadějné hokejisty kolem věku třinácti let nejdůležitější, aby se přes pubertu dostali až například do draftu a nic je nezabrzdilo?
Musí mít hokej rádi, což já tady u dětí na Slavii vidím. Jdeme totiž malinko jinou cestou a máme o něco volnější pravidla než v jiných klubech. Snažíme se o spravedlnost, aby děti i rodiče byli spokojení, ale výkonnost musí být. Důležitá je samozřejmě puberta, kdy se kluci začnou potkávat s holkama a mají i jiné zájmy. Jakmile to začnou dělit s hokejem, tak nemají šanci. Dokáže to jenom ten, který je ochoten toto obětovat.

Jak jste to měl vy?
Prošel jsem si v pubertě vším, ale protože jsem měl hokej fakt rád, tak jsem se vždycky vrátil na tu správnou kolej. Věděl jsem, co chci, a hokej vyhrál nad holkama i pivem.

Potýkáte se také s odchody talentovaných hokejistů do větších českých klubů?
Těch naštěstí není tolik. Několik kluků nám odešlo, ale když dobře komunikejeme s rodiči, tak se nám daří je tady držet. I protože tady mají výborné podmínky. Například o Šimona Slavíčka je velký zájem u ostatních klubů. Zatím je ale u nás. Pro jeho vývoj není nezbytné, aby někam chodil. Má tady výborné podmínky k trénování a protože Slavia má tým v první lize, tak má velkou šanci, že bude brzy hrát za dospělé. V sedmnácti může hrát stabilně za první mužstvo, což je pro jeho vývoj hrozně důležité. Kdyby toto zkoušel ve velkém extraligovém klubu, tak má mnohem menší šanci. Jediný takový hráč je asi litvínovský Myšák, jinak ti kluci moc nemají šanci.

Když odhlédneme od Slavie, jak jako mistr světa vnímáte fakt, že naše reprezentace už hrozně dlouho čekají na medaile v jakékoliv věkové kategorii?
Někde spíme. Víme o problémech, ale nechceme je pojmenovat. Teď se rozjel program od svazu pro trenéry ohledně hokejových dovedností, což je velký pokrok. Ale mělo by se to dělat ještě více a hlouběji, to znamená na klubové úrovni. Další problém je v tom, že v určitém věku ztrácíme kontakt s ostatními zeměmi. Například ve Švédsku mají v U16 kolem 300 tréninkových jednotek ročně. U18 už jich ale mají 550 a tady nám svět uniká – prostě málo trénujeme. V kategorii U16 jsme schopni třeba Švédsku konkurovat, ale o dva roky později už jsou jinde. Mají totiž dvojnásobný počet tréninků než my. Stačí už jen to, že během nich naberou více síly a pak nám ani dovednosti nepomohou. Bohužel v tomto nám brání naše školství. Když jde hráč na střední školu, tak musí absolvovat určitý počet hodin. Kdežto Švédové dostávají školní body i za to, že jsou na ledě nebo jdou do posilovny. Lední hokej je součást výuky, což se u nás vůbec nepočítá. U nás děti musí vstávat v pět, jít na trénink, od osmi do odpoledne do školy, pak znovu na zimák a nemají žádný další čas. Jsou akorát unavené a nevyspí se, což není dobře.

Zlato 1999? Lidi byli naprosto zblbnutí

Oba vaši synové šli ve vašich šlépějích. Starší syn Samuel ale musel s hokejem skončit, jak jste to prožívali?
Samuel musel skončit kvůli zdraví. Byl šikovný, hodně toho zdědil po mně. Je škoda, že nehraje. Věnuje se ale aspoň hokejbalu. Mladší syn hraje je v osmé třídě. Jeho strýc je Viktor Ujčík, takže má naděleno z obou stran. Hokej vidí po mně a góly chce dávat po strejdovi. (úsměv)

Syn Matouš Kucharčík hraje za 8. třídu

Jaký váš příbuzenský stav s Viktorem Ujčíkem?
Vzal jsem si jeho sestru a mám s ní dvě děti. Poznal jsem se s ní, už když jsem byl v Jihlavě na vojně. Viktor z toho úplně nadšený na začátku nebyl. (smích) Ale povolení jsem od něj nepotřeboval.

Viktor Ujčík momentálně vede jihlavskou Duklu. Bavíte se spolu o trénování?
Viktor trénuje na vyšší úrovni, ale když se spolu bavíme, tak se shodneme, že je to všude stejné – kluci nechtějí pracovat. My jsme byli zvyklí makat, abychom byli úspěšní. Dneska mají mladí všeho dostatek, nemají žádné sny a cíle. Žijí v tom, že stačí zmáčknout knoflík na playstationu a padne gól. Nejsou schopni opustit zónu komfortu. Nejsou venku, nemají žádný adrenalin, jsou pořád pod kontrolou.

Spolu s Viktorem jste taky hráli v devadesátých letech na Slavii. Jak na to vzpomínáte?
Jsem rád, že jsem zažil tuto dobu, kdy hokej byl pořád zábava. Dneska se spoustou peněz je to prostě jiné. Klub tady byl tehdy po postupu do extraligy stabilizovaný, ambice byly maximálně na play off. Byli jsme spíš provinční klub s malým rozpočtem. Osmé místo bylo maximum. Chodilo kolem dvou tří tisíc lidí na zápas. Pořádný úspěch pak přišel, když se Vláďa Růžička postavil na střídačku a klub byl schopen zaplatit ty nejlepší hráče v republice.

Následně jste se také stal v roce 1999 mistrem světa. Když se ohlédnete za svým hokejovým životem, byl to váš největší zážitek?
Zážitek ano, ale úspěch ne. Já tam figuroval jako náhradník a až postupně jsem se dostal do hry. A potom to vypadalo přesně tak, jak jsem si to kreslil ve snech – přijedete se zlatou medailí a vítá vás plné náměstí lidí. Bylo to po Naganu, lidi tady byli naprosto zblbnutí. Stáli od letiště až po kulaťák, viseli na lampách, to bylo neuvěřitelný. Jsem fakt rád, že jsem byl součástí týmu a mohl jsem to zažít.