PANE TRENÉRE: Každý den chci posouvat kluky dál, říká Tejral

Petr Tejral je ve Slavii hlavním trenérem sedmé třídy a asistentem u deváté třídy. Kromě toho působí rovněž u ženské hokejové reprezentace. V obsáhlém rozhovoru mluví mimo jiné o změnách v přístupu dnešních hokejistů nebo o rodinných příslušnících spjatých se Slavií.

„S nějakou přestávkou působím ve Slavii vlastně už osmnáct let,“ zamýšlí se jednapadesátiletý trenér, který ve Slavii zažil už ledacos. Za jeho působení se pozměnil herní styl hokeje i samotný přístup hráčů. „My jsme měli v uvozovkách jen jednu hračku a ten sport nám materiálně nahrazoval to, co jsme neměli k dispozici,“ vzpomíná Petr Tejral na své hokejové začátky.

Jsou nějaké chvíle za osmnáct let vašeho působení ve Slavii, na které vzpomínáte nejraději?
Jsem spokojený s prací, kterou mám, jsem rád, že můžu chodit do organizace, do které se těším. Ale myslím si, že…

Do místnosti vstupuje Ladislav Slížek a říká: „Nejraději vzpomínám na sezónu 2013/2014, kdy Láďa Slížek přišel mezi nás.“

No tak to určitě jo… (smích)

Když jsem začal trénovat, začal jsem u ročníku 1995, později 1996 a z toho ročníku se někteří hráči dostali do velkého hokeje. Z toho pak má člověk radost, že dnes to jsou hráči, co jsou v extralize. Je to radostné kvůli tomu, že ta práce nepřichází vniveč. Zároveň na tom lze postavit práci jak trenéra, tak hráče. Vazba mezi hráčem a trenérem je vždy strašně důležitá, hráč tomu, co říká trenér, pak věří. Je to taková dílčí radost, ale největší radost mám z toho, že jdu do práce každý den a můžu se do ní těšit. Všichni si tady vyjdeme vstříc, ať už je to nějaká srandička, nebo nějaká situace, která se musí vyřešit. Člověka to naplňuje. Bylo by špatně, kdyby člověk chodil takzvaně do firmy, která nefunguje a kde si házíte klacky pod nohy.

Na Slavii trénujete 7. a 9. třídu, je něco specifického pro tuto věkovou kategorii?
Sedmá třída je na slušné úrovni. Je tam dost hráčů, kteří hokej vnímají, ví, proč ho hrají nebo proč sem chodí. Myslím, že kluci fungují i mezi sebou a návaznost rodič trenér a hráč docela dobře funguje. U deváté třídy jsem tento rok asistent a mám je de facto už třetím rokem. Ten ročník byl trošku horší, co se týče dovedností a i co se týče nějaké pospolitosti. To se povedlo napravit i díky tomu, že během těch dvou tří let přišlo pár nových hráčů a začalo se to zlepšovat. Dnes jsou ti kluci taky výborní a normálně fungují, a to i díky spolupráci s Petrem Mackem a ostatními trenéry.

Jak jste zmínil, motivace je velmi důležitá. Jak těžké je dnes kluky motivovat k hraní hokeje, když je možné dělat ve volném čase tolik různých věcí?
Určitě je to dnes těžší, když například sáhnu do historie a vzpomenu si na nás – když jsme hráli hokej za minulého režimu, tak de facto jiné možnosti nebyly, nebylo nic dostupného. My jsme měli v uvozovkách jen jednu hračku a ten sport nám materiálně nahrazoval to, co jsme neměli k dispozici. Nota bene jsme na úkor toho mohli už od žáků jezdit na zahraniční turnaje, a to nás motivovalo se někam podívat, nakouknout do jiných zemí a zároveň poznávat další lidi.

Dnes toho je strašně moc, můžete si všechno de facto koupit, můžete mít, co chcete, čehož si dost dětí neváží, neuvědomují si skutečnou hodnotu věcí a myslí si, že je všechno k dispozici a že to je zadarmo. Ten rozdíl je právě v tom. My jsme díky sportu vyrůstali v tom, že jsme byli rádi za každou chvilku, kdy můžeme kopnout do balonu, zahrát si s tenisákem a led pro nás byl v tu chvíli úplná modla, hokej pro nás byl to nejvíc. Každý rok jsme se znova a znova těšili na led, protože se přes léto se samozřejmě nechodilo, museli jsme si to nahrazovat jinými sporty, nejčastěji fotbalem. I díky tomu jsme si strašně vážili, že můžeme hrát, oproti tomu dnes je společnost konzumní a není to dobře.

Kromě působení u 7. a 9. třídy jste i asistentem trenéra u ženské reprezentace, jde říct, co mají tyto vaše trenérské štace společné a co je naopak úplně jiné?
Společným bodem považuji třeba to, že když tam spolupracuji s trenéry a pak spolupracuji s trenéry těch žákovských kategorií tak si vždy od každého můžu něco vybrat a dát si to dohromady. Každý máme své přednosti i slabiny, je to taková trochu alchymie, ale když se to dá dohromady, může to pak být pro všechny přínosem.

V reprezentaci řešíme systém, není tam čas na kondiční přípravy a dovednosti, směřujeme to k mistrovství světa. U mládeže samozřejmě každý den můžeme posouvat kluky dál a řešit dovednosti, tady se moc systém neřeší. To je asi ten hlavní rozdíl, adaptace na tu práci, která mě v ten den čeká. Myslím, že ono to skloubení je takhle lepší, než když se jde rovnou do velkého hokeje bez základů z mládeže, to tam pak člověk může začít plavat. Zdá se mi, že je opravdu dobré vyzkoušet si všechno od mládeže až po dospělé. Je skvělé, když to jde skloubit.

Slavia měla nejlepší podmínky

V reprezentaci je i vaše dcera Aneta, někdejší hráčka Slavie. Trénuje se dobře a nemají ostatní hráčky někdy pocit protekce?
Ono ani nejde nadržovat, když udělá něco špatně, tak to všechno omluvit nejde jenom proto, že je to moje dcera (smích). Takhle to ani nefunguje a myslím si, že tím, že jsem u reprezentace zhruba asi deset let, jsme si za tu dobu vytvořili v týmu prostě takový vztah s povědomím toho, že moje dcera je součástí týmu a nemá nějaká privilegia. Někdy to je kolikrát naopak – jsem na ni třeba přísnější hnusnější, přitom by to ani nemuselo úplně být, ale je to proto, aby to v týmu fungovalo.

Jméno Tejral je s hokejem a Slavií spjato i vaším bratrem Miroslavem, který byl hlavním strůjcem postupu Slavie v sezóně 1993/94 mezi hokejovou elitu. Necítil jste se kvůli tomu po nástupu do Slavie pod větším tlakem?
Rozhodně necítil, asi i protože my se víceméně s kluky kolem hokeje známe z různých zápasů, když jsem působil ve Spartě až po vojnu nebo když jsem potom hrál v Hradci Králové. Ve Slavii jsem nehrál, ale když se naskytla na začátku let nabídka, na jaký oddíl děti přihlásit, tak to vyhrála Slavia. Zaprvé proto, že kluci ze Slavie mě oslovili, ať už to byl Franta Pomahač, který tady je duše číslo jedna, nebo i jiní kluci, kteří tu už nepůsobí. V tu chvíli jsem měl úplně jasno, nepreferoval jsem ani Spartu, tím spíše že Slavia měla nejlepší podmínky, co se týče mládeže – ať už to byla otázka dojezdu, kabin, ledu a podobně. To Sparta takhle vůbec neměla. Do Slavie jsem přišel s tím, že bych chtěl pomoct a jsem velmi rád, že po těch letech jsem tady pořád vydržel a také doufám, že tu nějaký ten pátek vydržím.

Další nesmírně důležitý Tejral je váš syn, který si připsal 69 startů za A-tým Slavie. Jak jste se však tvářil, když vám řekl, že půjde hrát do Kuvajtu?
Já jsem v tomhle myslím poměrně liberální, nebráním nikomu, naopak si myslím, že ten rozhled děti potřebují. Pokud řekne, že to chce zkusit, tak mu bránit nebudu. Tím spíše, že se kdykoliv může zase vrátit. Teď zrovna dostal nabídku do německé Oberligy (nižší soutěže), ale víceméně to nebylo na delší dobu a bylo to všechno takové nahodilé. Má zrovna víza na Nový Zéland, která potřebuje aktivovat. Na Kuvajt bude dojíždět kvůli smlouvě, a i když je to trošku spatlaný, tak nejsem naštvaný, že nehraje naší ligu. Bylo by to super, ale upřímně – pokud nehrajete úplný prim, tak nemáte na vyžití. Dcera hraje šest let v Petrohradě ruskou ligu a taky jsem ji nebránil. O to více se na sebe těšíme.

Český hokej? Ubrali jsme z nasazení

Vidíte v slávistických řadách nové Hertly, Červenky a Bednáře, kteří to dotáhnou až na vrchol?
Určitě jsou tady hráči, kteří by je mohli napodobit, ale není jich tady tolik v takovém měřítku, jako to bývalo dřív. Dřív byli hráči šikovnější, dnes se to tak slézá, je to všechno plošné a nikdo z toho zatím úplně evidentně nevyskočil a není vyloženým tahounem. Například v té sedmé třídě, tam může zápas rozhodnout úplně kdokoliv kdykoliv a není tam jasný lídr týmu. Do budoucna bych byl strašně rád, kdyby se někdo takový objevil, z těch starších tam možná dva tři jsou. Doufám, že je tady udržíme a že na tom budeme moct stavět.

Proč nám ubývá talent? V čem zaostáváme ve výchově mládeže za hokejovými velmocemi, jakými jsou například severské země, USA nebo Kanada?
V dnešní době se v hokeji preferují dovednosti. Mně se však zdá, že v první řadě zaostáváme v té „černé práci“. V té hrubé přípravě, například to, že musím běhat. My kolikrát ujíždíme i na kondici. Důležité jsou dovednosti i bruslení, ale připadá mi, že se vytratila kreativita, orientace v prostoru a nedotahujeme detaily. Všechno prostě děláme tak napůl plynu a myslíme si, že to všechno půjde samo. Vycházíme z nějaké historie, náš hokej tady vždycky byl, a doufám že i bude, ale bohužel dost jsme ubrali z toho nasazení, z toho drilu, kdy opravdu musím.

Slované jsou národem, který potřebuje mít nad sebou stále bič. My jak můžeme, tak zvolníme a trošku si ubereme. To je špatně. Jedině tvrdou prací se to dá někam posunout. Bohužel jsme tam, kde jsme a ani možná nový systém to nezmění. Je to prostě o přístupu každého jednotlivce, že si musí přidat víc než je třeba a ne jen když jim to řekne trenér. My prostě jak můžeme, tak to ožulíme.

Máte kromě hokeje čas i na jiné aktivity, nějaké záliby nebo jiný sport?
Jsem velký kutil – mám rád, když si, dokud to jde, udělám věci sám, i co se týče nějaké přestavby. Krom toho hrozně rád jezdím do kutilských prodejen. Nejsem na to asi nešikovný zatlouct hřebíček, baví mě to a naplňuje mě to. Hodně jezdím na chatu, kde jsem v přírodě a zároveň mohu pracovat na vylepšení zahrady.

Jaký je váš nesplněný cíl nebo meta, něco, čeho byste chtěl v budocnosti dosáhnout?
Vrátím se trochu k tomu ženskému hokeji, protože se snažíme to posouvat výš a výš. To se nám i docela daří, protože za tu dobu se ženský hokej hodně posunul, i když spousta lidí to nevnímá nebo ani neví, že ženský hokej vůbec existuje. Je to škoda, protože my pořád žehráme na to, že mládež se nehýbe, a když tady je skupina holek, které jsou schopné hrát takový těžký sport, tak mi spíš připadá, že říkáme: „Není to zbytečné?“ Ale proč by to tak mělo být? Dáme tomu podmínky, máme tady dobrou mládež, která reprezentuje na nějaké úrovni Českou republiku, tak proč tomu nedát šanci?

Mým velkým snem a přáním je, dostat se na olympijské hry, které opravdu máme na dosah. Uvidíme jak letos zabojujeme na mistrovství světa. Když bychom uhráli dobrý výsledek, tak bychom se mohli v rankingu posunout o jedno místo, které nám chybí do toho, abychom nemuseli hrát kvalifikaci a mohli rovnou postoupit do Pekingu. Nejspíše nás ale v únoru za rok bude čekat kvalifikace. Kdybychom se dostali na olympiádu, znamenalo by to pro nás strašně moc. Přál bych to hlavně těm holkám, které to dělají už nějaký ten rok a věří tomu, věří nám. To je opravdu ta velká motivace a velký cíl.

Co se týče tady ve Slavii, přál bych si, aby to tady fungovalo co nejdéle a aby Slavia pořád ve všech kategoriích prokazovala, že je stále velmi kvalitním klubem.