Zbyněk Zavadil slaví 85. narozeniny!

V pondělí 19. února 2024 slaví své 85. narozeniny dlouholetý úspěšný mládežnický trenér Zbyněk Zavadil, který se podílel na výchově řady skvělých hokejistů. Slavia mu oficiálně pogratuluje před středečním domácím zápasem proti Prostějovu.

Ve Slavii začínal Zbyněk Zavadil jako fotbalista v roce 1950 a v kopačkách prošel žákovské i dorostenecké kategorie. V roce 1953 se stal taktéž hráčem hokejového oddílu. Bylo jasné, že i na ledě jde o velice talentovaného útočníka. Už o dva roky později ale ve svých čtrnácti letech utrpěl vážné zranění stehna, které ho vyřadilo z profesionálního fotbalu a hokeje. I přes toto zdravotní omezení hrál později druhou nejvyšší soutěž v obou sportech.

Po zlomenině pažní kosti ukončil v roce 1969 aktivní sportovní kariéru a začal trénovat v hokejové Slavii. Co nemohl kvůli zdraví dokázat na ledě sám, toho chtěl docílit se svými svěřenci a vychovat z nich špičkové hráče. Na Slavii se podílel na výchově skvělých hokejistů, mezi něž patří například Tomáš Vlasák nebo Jaroslav Bednář.

O svém působení ve Slavii vyprávěl Zbyněk Zavadil v knize 120 let nejstaršího klubu. Celý text si můžete přečíst níže.

Slavia? S ní jsem se narodil, s ní taky umřu

Na začátku jsem byl hlavně fotbalista, ale na střední škole už jsem k tomu hrál i hokej. Tehdy ještě bylo běžné provozovat dva sporty najednou, teď už je to nemyslitelné. Hrál jsem pak i po zranění stehna pět let druhou nejvyšší soutěž za béčko fotbalové Slavie, Duklu Olomouc, Třebíč, Slavoj Praha a současně deset let za hokejovou Slavii, Duklu Olomouc a Třebíč.

Když se vrátím do 50. nebo 60. let, vypadalo to tady hrozně skromně. Hokejová Slavia trénovala dvakrát nebo třikrát týdně v nočních hodinách, protože v Praze byl jenom jeden zimní stadion na Štvanici. A na něj se muselo vtěsnat šest oddílů (Tatra Smíchov, Motorlet, ATK, Tankista, Sparta a Slavia), takže jsme byli nuceni ustoupit prestižnějším týmům.

V aktivní kariéře mě zabrzdilo zranění, a tak jsem začal v hokejové Slavii trénovat. Třeba Tomáše Vlasáka, Milana Antoše, Jardu Bednáře, ale i Petra Břízu, Richarda Žemličku nebo Pavla Gefferta, dnešní legendy Sparty. Stejně tak jsem deset let trénoval i Davida Volka a jsem hrdý na to, že to pak jako první Pražák a slávista dotáhl do NHL.

S velkým respektem vzpomínám i na Petra Hendrycha, což byl asi největší talent, který jsem kdy trénoval. Hrál za všechny československé mládežnické reprezentační týmy spolu s Haškem, Musilem nebo Klímou. V 17 letech hrál za áčko Slavie a měl 2+1 v zápase proti dospělé německé reprezentaci. Anebo byl hlavní postavou vítězství československé osmnáctky nad Rusy 11:2. Kdyby se v osmnácti letech nezranil, určitě by to taky dotáhl do NHL. Když už kvůli zdraví nemohl hrát hokej, pustil se do podnikání a vybudoval známou značku oblečení Pietro Filipi. Dodnes jsme přáteli.

To je ale jenom část kluků, která mi ve Slavii jako trenérovi prošla pod rukama. Áčko tehdy nemělo vůbec podmínky k tomu, aby hrálo nejvyšší soutěž. Jasnou prioritou byl fotbal a na hokej nezbývaly peníze. Snažili jsme se tak produkovat alespoň vynikající mládež. I proto jsem kluky trénoval hned od nejmenšího věku a nikoho jsme nenakupovali. Potom jsem s nimi šel postupně dál do dalších ročníků. Věnoval jsem trénování spoustu času. Sbíral jsem nové metody tréninkového procesu, vystudoval jsem kvůli tomu Fakultu tělesné výchovy a sportu, učili mě skvělí profesoři jako Kostka, Bukač, Bouzek nebo Dovalil. Mezi trenéry jsem spolupracoval s doktorem Bukačem, Lenerem, Jaroslavem Holíkem nebo později s Růžičkou.

Tihle lidé měli metody, které od nás potom kopíroval celý svět. Fungovalo to. A proto se mi pak třeba stalo, že jsem měl v jednom mládežnickém týmu několik budoucích hráčů extraligy a borce, kteří to dotáhli dokonce do nároďáku. Takhle podobně jsme to ve Slavii měli každý rok. A přitom jsme byli „jenom“ druholigový tým.

Mládež Slavie vzkvétala hlavně díky tomu, že pro ni klub v roce 1974 postavil vlastní stadion. Eden byl velkou výhodou a skvělým zázemím. Třeba taková Sparta sice vládla dospělému hokeji, ale nepostavila nic. Vzpomínám si, když jsme do Edenu poprvé přišli. Kluci byli hrozně natěšení a tohle místo se okamžitě stalo jejich druhým domovem. Ráno jeli do školy, potom na stadion a potom domů. Mohli jsme navíc využívat celý areál, chodili jsme na atletický stadion nebo do bazénu a to všechno jsme měli bezplatně. Eden pozvedl podmínky pro mládež hodně vysoko. I proto jsme měli ročníky 1964, 1965 nebo 1966 tak silné.

Eden byl pro mladé slávisty skvělým startem, ale to samo o sobě nestačilo. Ti nejlepší hráči uměli dvě věci navíc – respektovat trenéra a pochopit význam tréninku. A hlavně s nimi nebyl problém. Takového Vlasáka, Volka, Gefferta, Žemličku nebo Břízu jsem nemusel za celou dobu do ničeho nutit. Svým přístupem a hrou mi nedali příčinu, abych jim vynadal. A pak postupně přicházela velikánská sláva, peníze, nejlepší auta a nejlepší holky – ty jsem klukům vždycky přál, ale nesměly je odtahovat od hokeje. Na prvním místě vždycky hokej! Říkal jsem jim to dnes a denně. A taky jsem opakoval větu, že věk utíká a každého tréninku je škoda. Pro sportovce je klíčové uvědomit si, že musí využít určitých let, kdy může být nejlepší. Někteří kluci jako Vlasák si to uvědomili, a dotáhli to proto daleko.

Všem jsem vštěpoval do hlavy, že jsou slávisti. Že to tady v Edenu mají brát jako nový domov a těšit se sem. V dnešní době už klubismus vymizel skoro ze všech týmů, je jiná doba a z hráčů se stalo zboží. Já to ale bral tak, že s čím se narodím, s tím i zemřu. Mě ke Slavii táhly také všechny osobnosti, co klubem prošly. Málokdo to už dneska ví, ale třeba Jan Masaryk byl slávista a prezident Edvard Beneš za ni dokonce hrál fotbal! Slávisty byli i Miloš Forman, Václav Havel, Karel Gott, Ladislav Pešek, Eduard Haken, Vladimír Menšík nebo Miroslav Ondříček. A dnes třeba Jan Pirk – to je přece elita národa.

Bohužel pak za komunistů jsme to jako slávisti měli těžké. Minulý režim šel totiž na ruku Spartě, z Bicana se udělal buržoazista a Slavia trpěla, strašně jí ublížili. Potom už původní duch Slavie trochu vymizel. Já jsem se ale jako trenér snažil, aby kouzlo klubu přežívalo. Každý rok jsem s mládeží udělal hodnocení sezóny na Odboru přátel Slavie. Pozval jsem mladší a starší dorost. Navíc dorazily takové hvězdy jako herci Josef Vinklář, Martin Růžek, Ilja Prachař nebo Rudolf Jelínek. To byli zároveň předsedové Odboru přátel Slavie. Proběhla večeře a dal jsem hostům slovo. Zdůraznili klukům, že je čest hrát za takový klub, a vysvětlili jim historii a tradice Slavie. Nezapomněli upozornit, že Slavia hokej do Čech přivedla a že si mají sešívaného dresu vážit. Když jim to pověděl člověk, kterého dnes a denně viděli v televizi, mělo to obrovskou váhu. Navíc jako herci to uměli skvěle podat. Taková setkání jsem dělával každý rok. Kluci pozorně poslouchali a já měl radost, že duch Slavie žil dál. Jediná škoda byla v tom, že se v Edenu nehrála nejvyšší soutěž, jinak by tihle mladí hokejisti chtěli hrát ve Slavii i jako dospělí.

Třeba Petra Břízu, stejně jako Richarda Žemličku, Pavla Gefferta nebo Da- vida Volka – všechny tyhle kluky jsem na Slavii trénoval, i když dnes jsou to sparťani. Tam mi bohužel ze Slavie postupně odešli. Ještě s Břízou hráli naši mladší dorostenci proti Spartě. Dali jsme jim 12:2 a poslední třetinu jsme tehdy dokonce hráli bez brankáře. Bříza ji proseděl na střídačce, protože jsem ho odvolal. A stejně ji sparťani prohráli 0:4. Měl jsem z toho pak tehdy problémy, že jsme Spartu naschvál zesměšňovali. Československý svaz tělesné výchovy a sportu si mě pozval na kobereček. Vynadali mi, že tohle se nedělá. Já jsem namítal, že to nebylo zesměšňování, ale že mě k tomu sparťani sami vyprovokovali. Zápasy se Spartou jsem bral jako svátek. Za sebe i celý klub. Slavia totiž byla ustrkovaná, v hokeji tuplem. Cítil jsem křivdu, ale proti tomu se nedalo bojovat.

Hlavní ale nebylo porážet Spartu, hlavní bylo vychovávat skvělé hráče. A to se dařilo. Taky se říkávalo: „Ty trénuješ u Zavadila? Tak to prodej chatu, na tu se nepodíváš.“ Právě z toho důvodu, že jsem vyžadoval tréninky i v pátek, aby to nějak vypadalo. Skončili jsme v půl šesté, auto se dostalo do zácpy, na chatě strávila rodina jenom sobotu a v neděli musela zase zpátky. Ale nejde mít všechno, něco za něco.

Preferoval jsem hráče, kteří plní pokyny a chodí na tréninky. Navíc jsem se vždycky snažil, aby byl hokej výběrový sport a kluci nechodili do Slavie hrát jako na spartakiádu, kam může přijít kdokoliv. Sám jsem to kvůli zranění tak daleko dotáhnout nemohl, ale všechno se mi vrátilo v mé trenérské kariéře. Jsem pořád na ledě a v osmdesáti letech jezdím trénovat do Říčan, Kralup nebo Letňan. Mám tréninky se sedmiletými kluky a individuálně s dorostenci. I ve svých letech navíc chodím v červenci a srpnu trénovat s velkými osobnostmi: Eliášem, Brošem, Jardou Hlinkou, Frolíkem, Pastrňákem, Zachou, Vránou, Karabáčkem, Draisaitlem, Sobotkou, F. Chlapíkem a Jaškinem... Je to pro mě odměna, radost i uznání. A pořád mám motivaci pokračovat v hokeji dál.

Když jsem před lety začal v Letňanech trénovat Vránu nebo Karabáčka, nikdy by mě nenapadlo, že se z toho malého klubu vypracují až do NHL. Když jsou doma, chodíme spolu trénovat a v roce 2018 mi dokonce Jakub Vrána přivezl ukázat Stanley Cup.