PANE TRENÉRE: Hodně brankářů kleká dříve, než hráč vystřelí, říká Dohnal

Možná nejsou na očích tak často jako ostatní koučové, přesto jsou trenéři brankářů neodmyslitelnou součástí každého klubu. Na Slavii působí momentálně tři, včetně pětatřicetiletého Vladimíra Dohnala. „U mladších kategorií pracujeme spíše na technice, od dorostu do toho vstupuje i taktická složka tréninku,“ říká v rozhovoru v rámci seriálu Pane trenére.

V Edenu působí třetím rokem, na starost má trénování mladých gólmanů v sedmé, osmé a deváté třídě a v dorostu. Vladimír Dohnal má za sebou množství zkušeností, vlastními gólmanskými zkušenostmi počínaje a trenérskými v extraligových klubech konče.

Co všechno máte ve své práci na starosti? Chodíte na tréninky, zápasy…
Na tréninky především, u dorostu pak stíhám všechna domácí utkání a občas jezdím i ven. Na zápasy žáků se snažím chodit, jak se mi to povede, spíše se soustředím na dorost, protože vyšší kategorie má přednost. Nejvíce času trávím s nimi.

Jinak ale působíte i v dalších klubech, že? Na Hvězdě či Smíchově.
Je to tak, s těmito a dalšími kluby spolupracuje naše brankářská škola. Je to specifikum pozice trenéra brankářů, protože málokdy dokáže mít někde plný úvazek. Ve svém případě to nahrazuji tím, že působím i v jiných klubech. Pro Slavii je to navíc výhodné, protože v ostatních týmech spolupracuji s brankáři, kteří by mohli v budoucnu přijít sem do vyšší soutěže.

Kromě toho jste rovněž spoluzakladatelem projektu Goalie Service. O co jde?
Je to nejenom brankářská škola, ale vlastně komplexní servis pro brankáře. Máme tréninky na ledě, mimo led, tvorbu tréninkových plánů, ale nabízíme i rozbory utkání a nově také fyzioterapii pro brankáře. Prostě se staráme o klienty, kteří k nám chodí. Školu jsme založili zhruba před šesti lety s Petrem Přikrylem, o rok později se k nám připojil i Roman Málek, který tady na Slavii působí jako trenér brankářů u mužů a juniorů.

Máte za sebou extraligové angažmá v Pardubicích a Chomutově, takže máte zkušenosti i s muži. Jaké jsou rozdíly v tréninku dospělých a mládežnických brankářů?
U dospělých jsem působil také v Litoměřicích a Kadani, takže mám zkušenosti i odtamtud. V této kategorii záleží na tom, jestli máte mladšího, nebo již zkušeného brankáře. Mladší brankáře ještě učíte, u starších bych to nazval spíše usměrňováním. Každý rok přinášíme do chytání nové věci, hokej se vyvíjí a brankáři musí jít také s dobou. Některé věci do brankářova stylu zařadíme na stálo, jiné mu nemusí vyhovovat a upustíme od nich.

U mladších kategorií pracujeme více na technice, od dorostu do toho výraznou měrou vstupuje taktická složka tréninku. Od dorostu se také více věnujeme nespecifickému tréninku (mimo led), od obecných cviků přecházíme ke speciálním pro brankáře – děláme více silových cvičení, zařazujeme složitější koordinační a rychlostní tréninkové prostředky. Rozbory zápasů jsou u mladších kategoriích také jiné – u některých ročníků jde na brankáře deset střel za zápas, takže tam toho moc nerozeberete. U dospělých kategorií jsou zápasy vyrovnanější a materiálu k rozboru je více.

Jak si chválíte místní podmínky a zařízení, které máte na Slavii k dispozici?
To je tu perfektní. Prostory jsou dost rozsáhlé, a ačkoli některé věci nejsou nejmodernější, tak všechno, co potřebujeme ke specifickému i nespecifickému tréninku, tu máme. Určitě bychom uvítali druhou ledovou plochu. Pro nás, trenéry brankářů, by stačila i nudle, která je teď v Říčanech nebo byla dříve na Štvanici. Co se týče nespecifické přípravy, tréninkové pomůcky tu máme. Když to srovnám s kluby, kde jsem dříve působil, je to na velmi dobré úrovni.

Když byste měl jmenovat nějaké nejčastější problémy a výzvy, které se u dorosteneckých brankářů často opakují a je na nich potřeba pracovat, jaké by to byly?
V dnešní době hodně brankářů kleká dříve, než hráč vystřelí. Na odstranění této chyby pracujeme. V dorostu se nám to už daří, u těch mladších kategorií je to ještě problém. Přispívá k tomu také to, že se změnilo dnešní chytání. Hodně mladších brankářů klečí i proto, že to vidí u dospělých, vysokých brankářů, kteří se v dnešním hokeji preferují a mohou si dovolit více situací řešit v kleče. U dětí je to nešvar, protože nikdo neví, jestli bude ten kluk mít dva metry nebo metr sedmdesát. Je potřeba, aby se děti naučily dobře bruslit, což tady bylo vždycky. Teprve v dorostu vidíte, jestli je brankář vzrůstově tak vysoký, aby si mohl kleknout. Pak s tím můžete pracovat a přizpůsobit tomu jeho styl. Ale na brzkém klekání je potřeba zapracovat obecně, i u mužů, je to asi největší rozdíl brankářů u nás a v NHL.

Navážu na vaši poslední větu a zároveň i jeden z cílů vaší hokejové školy, ve kterém tvrdíte, že víte, kde jsou rezervy české brankářské školy, které způsobily její stagnaci v posledních letech. V čem nám ostatní země unikají?
Nevím, jestli nám unikají, ale nemáme teď žádnou světovou brankářskou hvězdu. Hodně brankářů má teď Rusko, Švédsko, pár let zpět tu bylo hodně Finů. Myslím si, že dříve bylo naší vzácností to, že brankáři byli od sebe trochu odlišní, protože v každém klubu se to trénovalo nějakým svým způsobem. To teď ovšem mizí, protože se chceme podobat něčemu světovému a dělat to jako v ostatních zemích. Před pár lety se tu se mnoho trenérů rozhodlo pro finský vzor, předtím americký a teď švédský.

Já si myslím, že bychom touto cestou jít neměli. Máme svůj styl. Každý trenér by měl být originální a vědět, co jeho brankářům funguje. Ať trenéři mají svoji tvořivost, ať si dělají svoje cvičení a zbytečně jen nekoukají na Youtube na videa ostatních. Člověk musí být o svojí věci přesvědčen. Inspirovat se ano, opisovat rozhodně ne!