Na ledě provokuju rád, přiznává Roman Červenka

Je slávistickým odchovancem, přesto mu nějaký čas trvalo, než se napevno probojoval do seniorského A mužstva. Sám přiznává, že část viny patří i jemu samotnému. „Když se podívám zpátky, jak jsem dříve trénoval, asi to nebylo úplně na sto procent,“ říká kajícně. Včas si to však uvědomil, a tak od minulé sezony patří mezi základní stavební články sestavy Slavie. Na ledě je znám jako známý provokatér, sedí mu hra do těla, úžasné kousky však umí i s kotoučem na holi. Roman Červenka!

Od začátku jsem věděl, že budu hrát hokej

Romane, jak vlastně došlo k tomu, že jste se jako malý klučina dal zrovna na hokej?
S hokejem jsem začínal někdy ve třech čtyřech letech na Slavii. Táta i strejda hrávali hokej, všichni v rodině, včetně mamky a dědy, mě v tom podporovali.

Byl hokej v tomto vašem útlém věku jediným sportem, který jste provozoval, nebo jste se ještě věnoval něčemu jinému?
Hrál jsem ještě fotbal a tenis. V zimě pro mě existoval jenom hokej, v létě jsem tenis s fotbalem tak nějak střídal. Hokej ale pro mě byl vždy na prvním místě. Za prvé jsem v něm byl lepší a za druhé jsem od začátku věděl, že ho budu hrát. Ostatní sporty pro mě byly jen takovým doplňkem přes léto.

V kolika letech jste se začal, ať už časového hlediska nebo z nějakého jiného, věnovat naplno jen a pouze hokeji?
Vyložený zlom podle mě nenastal nikdy. Fotbal a tenis jsem hrál do té doby, dokavaď se to dalo stíhat. To znamená do deváté třídy, respektive před přechodem k dorostencům. Pak už to stíhat nešlo.

Jak jste zvládal stíhat sport a k tomu nezanedbávat školní docházku?
V tom problém nebyl. Chodili jsme do ZŠ ve Vladivostocké ulici, kde nám co se týče hokeje vycházeli plně vstříc. Tohle bylo bez problémů.

Dosavadní vrchol kariéry? Bronz s dvacítkou

Ve slávistickém dorostu a juniorech se vám dařilo, byl jste jedním z tahounů mužstva. Jak těžký je pak přechod k seniorskému hokeji?
Lehké to určitě nebylo. Jak v dorostu, tak v juniorech jsem byl zvyklý hodně hrát a když pak člověk jde do áčka, zákonitě nedostává tolik příležitostí. Když už se nějaká naskytne, musí ji prostě využít. To se mi, dá se říci, nějaký rok dva nedařilo. Až loni jsem to pořádně čapnul za pačesy a začal hrát více.

Než jste se ale do slávistického A týmu napevno usadil, musel jste absolvovat několik štací na hostování. Jak jste v té době vnímal své starty za Hradec Králové, respektive Havlíčkův Brod? Bral jste to jako šanci hrát více, nebo byste raději nastupoval sice méně často, ale za Slavii?
Hradci strašně děkuju. Dostal jsem tam strašně moc příležitostí, odehrál jsem výbornou sezonu, ve které se navíc hrálo mistrovství světa dvacítek. Perfektně jsme si sedli s Tomášem Martincem a Romanem Vondráčkem. Rád na toto období vzpomínám. (Jednalo se o sezonu 2004/05 - pozn.aut.)

Zmínil jste MS dvacetiletých, které se v roce 2005 konalo v Grand Forks v USA. Český tým tam dosáhl výborného výsledku, když dovezl bronzové medaile. Považujete to za vrchol své dosavadní kariéry?
Já mám zatím jen stříbro se Slavií ze sezony 2005/06, ale v té době jsem toho moc neodehrál. Byl jsem na rozhraní mezi čtvrtou formací a třináctým útočníkem. Proto bronz s dvacítkou považuji za svůj největší úspěch. Kanada tam měla strašně silný tým, který byl téměř k neporažení. Docela jsme na ně koukali... Nám se s nimi navíc podařilo uhrát nejlepší výsledek - v semifinále jsme prohráli 3:1. O síle Kanaďanů vypovídá i to, že Rusy ve finále přejeli 6:1. O medaili se pralo šest týmů a my jsme jednu z nich urvali, takže spokojenost.

Jak velký zájem projevovali o šampionát diváci?
No, dost velký! Kanaďané s Američany ten hokej dost žrali. Na zápasy ve skupinách byla hala, která měla kapacitu zhruba čtrnácti tisíc lidí, vyprodaná z poloviny. Jak přišly na řadu vyřazovací boje, zaplnily se tribuny do posledního místečka.

Sledujete výkony hráčů, proti kterým jste v Americe hrál, kteří již nyní nastupují v NHL?
Určitě! NHL sleduju hodně. Třeba právě kanadský tým v ní dnes hraje téměř celý. Jen namátkou: Sidney Crosby, Dion Phaneuf, Brad Richards... Corey Perry s Ryanem Getzlafem teď dokonce vyhráli s Anaheimem Stanley Cup.

Nezávidíte jim trošku?
Nad tím se takhle nedá přemýšlet. Já mám smlouvu ve Slavii, pro kterou chci něco odvést a hrát za ni co nejlépe. Navíc jsem ani nebyl draftovaný. A ti, co se do NHL po dvacítkách dostali, tam jsou zaslouženě. Ale je jasné, že každý kluk sní o tom, že si jednou v zámoří zahraje. Lhal bych, kdybych říkal, že já jsem výjimkou.

Panuje velký rozdíl mezi hokejem na klubové a mezinárodní úrovni, byť se nejednalo o seniorský šampionát?
Sice to byli mladí kluci, ale rozdíl to je. Je to agresivnější, možná i o něco rychlejší než v extralize, k čemuž dopomohlo i to, že se mistrovství hrálo v Americe, tedy na užším kluzišti. V lize se zase hraje více technicky, jsou tu chytřejší hráči. Prostě lze naleznout dost odlišností.

Dříve jsem tréninku nedával úplně všechno

Sezonu 2005/06 jste nejprve začal v juniorech Slavie, později jste se přesunul k A týmu. Tam jste však odehrál jen dvaadvacet zápasů a putoval na hostování do Havlíčkova Brodu. Proč to tenkrát ve Slavii nevyšlo podle vašich představ?
Rozhodně jsem si věřil... Více než dříve. Ale zase to bylo takový všelijaký... (chvíli mlčí) Myslím, že jsem neodvedl to, co jsem odvést mohl. Konec sezony jsem pak ještě dohrával v Ústí.

Po hostování v Ústí nad Labem, kterému jste se marně pokoušel pomoci k probojování se do nejvyšší soutěže, jste se před začátkem sezony 06/07 vrátil do Slavie. A konečně se prosadil.
Loňská sezona se mi opravdu docela vydařila, bylo tam i trošku štěstí. I když se mi dlouho nedařilo dát gól, druhá půlka sezony už byla docela dobrá, včetně play-off. Za to jsem rád a chtěl bych v tom pokračovat i letos.

Kde nastal ten zlom, že jste tuto sezonu absolvoval výhradně jen ve Slavii? Byla to jen otázka štěstí?
Za prvé štěstí, navíc si myslím, že jsem na sobě začal makat ještě víc než ty roky předtím. Absolvoval jsem perfektní letní přípravu a byl připravený hrát i ve čtvrté lajně. Z ní jsem se pak v průběhu roku po odchodu Tomáše Vlasáka a zranění Vládi Sobotky posunul výše. Dostal jsem více času na ledě a myslím si, že jsem toho využil.

Říkáte, že jste na sobě začal více makat. Uvědomil jste si nějaké chyby, které byly ve vás?
Určitě. Když se k tomu vrátím zpátky, tak to, jak jsem dříve trénoval, asi nebylo úplně na sto procent. Člověk si pak uvědomí, že jde makat víc. A vyplatilo se mi to.

Na ledě rád provokuju

Ačkoliv vám osobně se loňská sezona poměrně vydařila, u Slavie jako takové tomu tak nebylo. Stačil jste přes období volna přijít na to, proč tomu tak bylo?
Těžko říct. Nevydařil se nám už začátek soutěže, kdy jsme spoustu zápasů prohráli o gól. To se pak projeví i v dalších kolech. Pak když prohrajete několik zápasů za sebou, ztráta narůstá a je těžší vrátit se nahoru. Na konci sezony jsme to ale ještě nějak zvládli, dostali jsme se, i když se štěstím, do první šestky. V play-off jsme, podle mého, byli Budějovicím vyrovnaným soupeřem a nechybělo moc, abychom postoupili do semifinále.

V období největší krize, kdy se Slavia na malou chvíli dokonce propadla na poslední pozici, jsem se po zápasech ptal hráčů, jestli už z toho neexistuje nějaký psychický blok. Všichni mi odpovídali, že na to nemyslí, že se musí soustředit na další zápas a nekoukat na tabulku. Přesto. Prozraďte nyní, s odstupem několika měsíců, zda-li jste si tuto situaci skutečně nepřipouštěli.
Rozhodně to nebylo jednoduché! Nikdo nebyl zvyklý na to, aby hrála Slavia na posledním místě. My jsme si to nechtěli připouštět. Říkali jsme si, že musíme jít do každého zápasu naplno a hrát o každý bod. I přesto ale v tomto období z nás soupeři, myslím, měli respekt. Každý nás chtěl porazit jako Slavii, ne jako poslední tým tabulky. Ta situace nebyla jednoduchá, ale nakonec jsme se z ní dostali.

Utkání 43.kola mezi Spartou a Slavií musely rozhodovat až samostatné nájezdy. Právě díky vašim dvěma úspěšným pokusům Slavia vyhrála, vy jste si vůči sparťanské střídačce neodpustil určité gesto. Některé holešovické hráče jste tím pořádně nadzvednul. Co jste říkal na pozápasové reakce hráčů soupeře?
Já to nějak neřeším, zpětně se tím už vůbec nezabývám. Prostě se to stalo. Někdo říká, že jsem namachrovanej... Já už jsem takovej, že na ledě rád provokuju. Tahle rekce přišla spontánně, měl jsem radost z gólu, tak jsem to prostě udělal. Já bych byl naopak hrozně rád, kdybychom hráli v play-off proti Spartě, protože zápasy Slavia-Sparta, to je to největší, co může v extralize být. Alespoň pro nás. Mrzelo mě, že už jsem loni proti nim nemohl nastoupit! Že by mi chtěli něco vracet? To by mi nevadilo, jsem na to připravený!

Ve vypjatých zápasech si tedy přímo libujete...
To je pravda. Je jedno, jestli je zápas vyhecovaný prostřednictvím médií nebo něčím jiným. Já mám takováto utkání rád. A když je to proti Spartě, je to ještě hezčí.

Soustředění na kolech nahradil spinning

Slavii pomalu končí nejnáročnější část letní přípravy na novou sezónu. Jak probíhala?
Bylo to náročné, ale musí to prostě zvládnout každý. Já se snažím všechno dělat naplno. Oproti minulým rokům byla příprava trochu odlišná, protože jsme neabsolvovali soustředění na kolech, místo toho ale třikrát týdně jezdíme spinning. Je jasné, že občas ráno při vstávání z postele nadávám, ale to zná skoro každý vrcholový sportovec. Trénovat se ale musí, budeme z toho pak v sezoně těžit.

Změnila nějak tréninky skutečnost, že asistent Ondřej Weissmann po sezoně odešel k mládeži do Litvínova?
Rozdíl je akorát v tom, že je s námi častěji na ledě Vláďa Růžička. Navíc nám s tréninky pomáhá i Helena Fuchsová, která s námi dělá různé rozcvičky a protažení. Dříve se věnovala spíše gólmanům, teď se s ní protahujeme všichni. I tohle je totiž hodně důležité, něco to v sobě má. Paní Fuchsová se také zaměřuje na běhy, které jsme absolvovali, protože tomu určitě rozumí lépe než ostatní.

Slavii během letní přestávky opustilo poměrně dost hráčů, do kádru naopak přibyli Micka, Sloboda a Němeček. Bude v silách mužstva hrát i nadále o nejvyšší příčky?
V to doufám! Nemůžeme jít do sezony s tím, že chceme hrát nějaké osmé desáté místo. Slavia vždycky chtěla být nahoře. Sice odešlo pár lidí, ale o to více budeme muset makat a hrát jako tým. V tom mohl být problém právě v minulé sezoně. Noví kluci, kteří přišli, jsou v pohodě, makají na sobě. Uvidíme, jak to bude vypadat na ledě. Zatím je všechno v pořádku.

Jaké plány do budoucna si dělá Roman Červenka?
To je těžké říkat takhle dopředu. Chtěl bych hrát co nejlépe. Ještě na rok mám smlouvu ve Slavii a co bude dál, to se teprve uvidí. Ale nějak moc se do budoucnosti nedívám. Chci odehrát nejbližší sezonu co nejlépe to půjde. Pak uvidíme.