Na tuhle sezónu budu vzpomínat i po konci kariéry, přiznává Málek

I přes zranění v minulé sezoně a operaci obou kolen se nakonec stal slávistickou jedničkou. Roman Málek v uplynulém ročníku Chance ligy odchytal 48 zápasů a úspěšnost si držel kolem 92 procent. V rozhovoru mluví o skončené sezóně, odpočinkových plánech i vztahu se svým otcem, který je zároveň jeho trenérem.

Romane, jaká pro tebe byla nedávno skončená sezóna 2022/23?
Byla to pro mě první sezóna, kdy jsem nastupoval v bráně jako jednička. Bylo to náročné jak z psychické, tak i fyzické stránky. Odchytal jsem 48 zápasů. Z mého pohledu sezónu hodnotím kladně, ačkoliv jsme byli polovinu času, dá se říct, na dně tabulky, což se změnilo, když přišel pan trenér Tvrzník. Přinesl s sebou řád, změnily se tréninky a celý systém. Myslím si, že nám to všem pomohlo a jenom díky němu a práci, kterou s námi odváděl, jsme se nakonec dostali až do předkola play-off. I když jsme vypadli, je důležité, že jsme postupovali a zvedli se. Za mě to byla dobrá sezóna, i když jsme všichni chtěli asi víc – projít přes předkolo do play-off, ale bohužel… je to hokej, nic se neděje a život jde dál. Je to sport.

Říkáš, že to bylo po všech stránkách náročné. Šel bys do toho i přesto znovu?
Určitě. Bez váhání!

Na co budeš nejvíce vzpomínat?
Asi celkově na všechno. První sezóna, kdy jste jednička, utkví v paměti a budu si na ni pamatovat i po konci kariéry. Jsem opravdu moc rád za důvěru, kterou mi tady dali.

Roman Málek před utkáním

Před sezónou tě trápila zraněná kolena. Nakonec tě naštěstí ale vůbec neomezovala, že?
Přesně tak. Měl jsem operovaná obě kolena, jelikož jsem měl utržený meniskus. První se mi utrhlo v lednu, musel jsem na operaci a pak, když jsem začal trénovat, tak mě začalo bolet druhé. Proto jsem si ho nechal zkontrolovat, a nakonec jsem musel ještě na druhou operaci. Čekal jsem, že to bude horší a budu se s tím dlouho prát, ale musím zaklepat, že to nakonec bylo dobré. Prvních čtrnáct dní na ledě jsem si musel znovu zautomatizovat všechny přesuny, než jsem se dostal zpátky do formy. To bylo trochu složitější, ale myslím, že si všechno sedlo, jak mělo. Takže jsem byl rád, že mi kolena držela a nijak mě neomezovala.

S kým z kabiny sis nejvíce sedl?
Myslím, že jsem měl se všemi kluky výborný vztah. Měli jsme super partu. Nejvíc se asi bavím s Michalem Simonem a gólmánky, s těmi samozřejmě držíme při sobě. Nicméně se bavíme všichni společně, nikdo není stranou.

Říká se, že brankáři jsou „jiní“. Platí to a je to právě ten důvod, proč s kluky držíte při sobě?
S tím úplně nesouhlasím! (smích) Samozřejmě se to o nás říká, kdykoliv v kabině něco řekneme nebo uděláme, tak se ozve: „No jo, to je gólman, no!“ Nicméně ale záleží na člověku. Já si nemyslím, že je správné házet všechny gólmany do jednoho pytle a říkat, že jsme třeba tupí. To neplatí. No, ale je pravda, že úplně normální člověk na sebe nenechá střílet puky 150kilometrovou rychlostí. Tak vlastně asi jsme trošku jiní…

A který tým soupeřů jsi na sebe nechával střílet nejraději?
Všechny. Snažil jsem se soustředit na každý zápas stejně. Šel jsem zápas od zápasu, jak to bylo. Liga byla tak vyrovnaná, že tam nebyl slabý soupeř. Šlo se na krev každý zápas.

Takže nebyl ani naopak neoblíbený soupeř?
Taky ne.

Během sezóny sis držel úspěšnost kolem 92 procent. Můžeš říct, že jsi spokojený se svými výkony?
Abych řekl pravdu, tak na statistiky téměř vůbec nekoukám. Podíval jsem se během sezóny třikrát. Jsem za tu sezónu rád, ale nechci se příliš vychvalovat. Cítil jsem se dobře a jsem rád, že z mého pohledu se všechno povedlo tak, jak se povedlo. Když jsem se bavil s trenéry, tak jsme se shodli, že bude nejtěžší to zopakovat i v příštím ročníku. Potvrzovací sezóna je vždycky těžší než ta první. Udělám všechno pro to, abych byl dobře připravený a předváděl ještě lepší výkony než letos.

Když už za tebe puk proklouzl, tak ses někdy rozčiloval…
To je pravda. (smích)

Ovládají tě emoce hodně, když stojíš v bráně?
Jak kdy. Snažím se to vypouštět hned, jakmile dostanu gól a rychle na něj zapomenout. Pořád se snažím chytat tak, jako kdyby to bylo 0:0. Samozřejmě jsem v bráně ale někdy vybouchnul, několik takových incidentů tam bylo. Dokonce jsem i řval na rozhodčího. Táta mi říkal, že býval ještě větší nervák než já. Já se snažím to většinou řešit v klidu, ale někdy se mi to nepovedlo a vztekal jsem se. Taky jsme to řešili v kabině s ním jako s trenérem gólmanů, protože se mu to úplně nelíbilo. Projev gólmana taky dělá hodně. Musím své emoce opravdu korigovat, aby to nevypadalo, že jsem nějaký floutek nebo podobně. Nevypadá to pak zkrátka dobře.

V lednu ses stal díky hlasování čtenářů Hokej.cz hráčem měsíce Chance ligy. Jaký to pro tebe byl pocit?
Bylo hezké, že si mě fanoušci zvolili, ale nemůžu říct, že bych se s tím nějak pyšnil nebo podobně. Musel jsem zaplatit pokutu do týmové kasy, z toho jsem byl nadšený. (smích) Jinak jsem to ale skutečně nijak zvlášť nevnímal. Dělal jsem pak rozhovor v živém vysílání a byl jsem z něj, musím přiznat, docela nervózní. Proběhlo to suprově, čekal jsem to horší, ale takhle nervózní jsem nebyl ani nikdy před zápasem. Každopádně to bylo samozřejmě hezké.

Byla to vysoká pokuta?
Byla to taková průměrná sazba, jakou máme. (úsměv)

Musím se zeptat na předkolo play-off. Co podle tebe sérii s Jihlavou rozhodlo?
Myslím si, že kdybychom je porazili u nás v Edenu, tak bychom jim zasadili velkou ránu, která by je mohla i stát play-off. Jelikož se nám ale bohužel nepodařilo zlomit je v přesilovkách, kterých jsme měli osm. Navíc jsme neproměnili ani výhodu pět na tři. Říká se, že když v takové situaci nedáte gól, tak nemůžete vyhrát. Tohle přísloví se u nás bohužel potvrdilo. Podle mě měla Jihlava kvalitní mužstvo, bojovali jsme s nimi do posledních sil, ale bohužel se to nepovedlo. Takový je zkrátka hokej.

S koncem sezóny přichází zasloužený odpočinek

Tréninkový i zápasový zápřah tím pádem už opravdu končí. Co plánuješ teď?
Plánuju zregenerovat. Chceme s přítelkyní letět na dovolenou, ještě ale nevíme kam, teprve to vybíráme. Chci si užít pohodu, než zase začne trénování. Rád bych chvilku pobyl doma, protože už jsem tam taky dlouho nebyl, jelikož jsem byl stále na cestách nebo trénincích. Dá se říct, že si plánuju dát zkrátka oraz.

Jak nejraději odpočíváš?
Říká se, že aktivní odpočinek je lepší než pasivní. Já obě varianty prolínám. Jsem milovník filmů a seriálů, takže když si potřebuju opravdu odpočinout, tak jdu třeba na procházku, a pak si pustím nějaký film. A když mám rozkoukaný nějaký dobrý seriál, do kterého jsem zažraný, tak jsem schopný u toho ležet klidně i celý den. (smích)

Roman Málek v zápase

Máš už připravené, na co se chceš kouknout?
Jo, teď toho mám rozkoukaného docela dost: Outer Banks, Star Wars, jelikož vyšla nová série Mandalorian a já jsem do Hvězdných válek blázen. A dál zatím nevím. Záleží, na co budu mít chuť.

Myslíš, že ti stihne hokejový zápřah chybět?
Určitě. Když sezóna skončí, tak se dá říct, že vám něco tak trochu umře. Najednou je tam taková prázdnota a vy nevíte co. Za chvilku to ale začne zase od začátku. Chvíli mi to chybět bude, ale příprava už je v podstatě zase za rohem.

Je pro tebe složité udržet si kondici během volna, nebo se příliš hlídat nemusíš?
Musím na sebe dávat pozor a hlídat se. Jsem milovník jídla, mám ho fakt rád. (smích) Proto se na sebe snažím dávat pozor a jíst zdravě. Dokonce jsem ve výživě i vzdělával, před dvěma lety jsem spolupracoval s Tomášem Mojžíšem, bývalým mistrem světa, který byl v zámoří, draftovaný. Ten mi dělal kouče a vzdělával mě ve výživě. Přestal jsem úplně jíst lepek a podobné věci, takže jsem zhubl nějakých sedm kilo. Hodně mi to pomohlo, jelikož jsem začal nad jídlem jinak přemýšlet. Nakonec jsem si to pak udělal podle sebe, teď jím všechno, ale samozřejmě s mírou. Přemýšlím nad tím, co si dám. Třeba si nedám mekáč v deset hodin večer. Nejlepší je jíst do šesti hodin a podobně je to i s kafem. Dřív jsem si ho klidně dal i v osm večer, ale teď se snažím pít kofeinové věci do tří hodin, abych měl kvalitnější spánek. Jen v zápasové dny piju Yerba Maté, což mi moc chutná.

Trenérem brankářů je tvůj taťka. Rozlišujete to hodně a končí teď se sezónou u tebe i jako trenér a je znovu zas jen tatínkem?
Ano, rozlišujeme to hodně. Jakmile přijedeme na trénink, tak je to můj trenér a když skončíme, tak je to zas táta. Takže teď už to bude zase jen táta, nebudeme trénovat a aspoň už se nebudeme hádat. (smích) Dělám si legraci, nehádáme se. Když jsem byl první sezónu v áčku, tak to haprovalo, protože jsem byl „mladej a blbej“ a myslel jsem si, že jsem to vymyslel a nedal jsem si nikdy poradit. Pak to někdy bylo na ostří nože. Stačil jeden pohled a už jsme po sobě jeli, takže pak nebyla nejlepší atmosféra. Teď ale musím říct, že máme super vztah na ledě i mimo něj.

Takže teď začíná období, kdy spolu nebudete alespoň na chvíli řešit hokej?
Snažíme se to neřešit, ale u nás doma je to stejně hlavní téma. Táta brankář, já brankář, brácha obránce, takže je to neustále hlavní téma.

Máš nějaké předsevzetí do další sezóny, kromě toho, že chceš být ještě lepší než v té letošní?
Chtěl bych se Slavií udělat nějaký týmový úspěch, postoupit výš. Bylo by samozřejmě moc hezké postoupit a dát Slavii extraligu. To ale nemůžu hodnotit dopředu, záleží to na tom, jak se to v příštím ročníku odehraje. Můj osobní cíl je posunout se ještě dál a kariérně výš.

Slavia na tebe uplatnila opci. Měl jsi radost, když ses to dozvěděl?
Jasně, určitě! Jsem rád, že mám na další sezónu místo a nemusím se stresovat, kde budu hrát. Dá se říct, že jsem tady doma.