PANE TRENÉRE: Slávistická kabina mě nabíjí, hlásí Ladislav Slížek

Nejdřív ve Slavii působil jako hráč, potom se v Edenu zabydlel jako trenér mládeže. Na sešívané střídačce kroutí Ladislav Slížek už několikátou sezonu, letos jako kouč dorostu a 4. a 5. třídy. Co je pro něj při trénování nejdůležitější, jak moc je nervózní na střídačce a jaký má vztah k samotnému klubu?

Po hráčské kariéře jste se vrhnul na trénování. U hokejisty to zní logicky, ale ne každý to tak má. Co k této práci dovedlo vás? Jaký byl prvotní impuls?
Už během kariéry jsem s trénováním koketoval a občas jsem pomáhal v Berouně nebo i tady na Slavii tátovi. Postupně jsem se s tím seznamoval a definitivně se pro dráhu trenéra rozhodl, když jsem končil v Litoměřicích. Někdy v lednu mi pak zavolal pan Pomahač a nabídnul mi práci na Slavii u dětí. Já z toho měl radost a hned jsem se do toho vrhnul.

Jaká je vaše osobní trenérská filozofie? Co se snažíte hráčům vštěpovat a na čem si zakládáte?
U nejmenších dětí je podle mého prvotní základ bruslení. Nejsem zastáncem toho něco přeskakovat. Ve spoustě kategorií vidím, jak spousta dětí chodí dobruslovat, aby byla oproti ostatním napřed. Nemám s tím žádný problém, nicméně si myslím, že by se rodiče neměli nechat „zbláznit“ rádoby komerčními trenéry. Měli by přijít za námi a poradit se. Někteří rodiče totiž mají pořád pocit, že něco přeskočí. Jejich děti budou sice v určitý okamžik dál než děti, které třeba dobruslovat nechodí a mají jen klasické tréninky, ale nakonec je stejně doženou. Stejně se to rozhoduje až v patnácti šestnácti letech. Pokud hráč bude chtít, půjde to. Pokud ne, můžeme se třeba stavět na hlavu a nepůjde to. Moje filozofie je taková, že by se nemělo nikam pospíchat. Věci by se měly dělat tak, jak mají. Krok po kroku. Samozřejmě s důrazem na kvalitu. Co se týče hry, nutíme kluky, aby situace řešili hokejově. Aby hráli hokej. V jakékoliv kategorii. Takhle to mám, takhle to chci a takhle bych si to přál. Samozřejmě vím, že nevychovám v týmu dvacet hokejistů, ale když budou dva tři, bude to skvělý úspěch.

V dnešní době hráče od hokeje odvádí i s ohledem na věk řada různých zájmů. Jakým způsobem se je snažíte u hokeje udržet?
Samozřejmě je jiná doba, než ve které jsme vyrůstali my. My byli hodně venku, protože nic jiného nebylo. Teď mají děti počítače, tablety, hry a další věci. Dnešní doba zkrátka taková je. Není to o tom, abych děti u hokeje udržel. Mám to nastavené tak, že jim nic takového nezakazuju. Snažím se je na ledě zaujmout natolik, aby je to bavilo. Dítě, které má ke sportu nějaký vztah, se podle mě nenechá ničím takovým odloudit. Dítě, které ke sportu takový vztah nemá, si pak najde jiné koníčky. Počítač, hry, ve starším věku třeba holky nebo diskotéky. Hráč si musí zkrátka uvědomit, že ho hokej baví, naplňuje a musí se mu věnovat naplno. Já po svých svěřencích chci, aby hokej dělali naplno a s chutí. Co dělají mimo, není moje starost. V tomhle jim dávám volnost a nehlídám je. Oni si musí uvědomit, proč a co vlastně chtějí. Já jim v tomhle věřím.

Mohl byste vysvětlit, jaké jsou rozdíly mezi tréninky mladších a starších kategorií? A proč se právě v některých konkrétních aspektech liší?
Když jsem začínal trénovat první třídu, sešlo se velké množství dětí různé kvality. Proto jsme jim udělali stanoviště a podle toho se trénovalo. U starších už je trénink jiný v tom, že už je to větší hokej. Já preferuju dovednosti, a to už odmalička. Ve starším věku už trošičku nastupuje taktika, ale pořád to není v takové míře jako u dospělých. Pořád se snažíme klást důraz a dbát na dovednosti, jakou jsou práce s holí, práce s pukem, bruslení a tak dále.

Snažíte se hráče ze své pozice informovat i o zdravé stravě a apelovat na ně, aby dodržovali životosprávu?
Samozřejmě, že se o tom s nimi člověk baví a snaží se jim poradit. Jak by se o sebe měli starat, jak by měli jíst, jak by to mělo vypadat. V dnešní době už jsou podle mě tréninky všude na světě podobné. Není to tak, že by třeba ve Finsku nebo Švédsku byli lepší trenéři. Ale dostupnost tréninků a drilů je díky internetu vysoká. Pak ale rozhodují i maličkosti. Strava nebo regenerace. V tom se hráčům snažíme poradit. A už záleží na nich, jak k tomu přistoupí.

Tělem i duší jsem slávista

Zažil jste zápasový stres jako hráč i jako trenér. Dají se stresové pocity nějak porovnat?
Hráč v dospělosti bojuje především za sebe, protože se může stát cokoliv. Ale já jsem si to nepřipouštěl. Na druhou stranu jsem tlak měl rád. Jako hráč jsem to mohl na ledě ovlivnit. Jako trenér nesu zodpovědnost za celý tým. S Milanem Antošem se ale snažíme o stresu vůbec nemluvit. Letos z dorostenecké ligy sestupuje šest týmů, což byl na začátku trochu strašák. Navíc nám odešlo pět hráčů, de facto celá první lajna, takže jsme nevěděli, jak to bude vypadat. Ale kluci to zvládli s bravurou. Do téhle kategorie ale stres nepatří. Pořád jim říkáme, že to je jen hokej a nejde o život.

Která z vaších „prací“ vás naplňuje víc. Byla to hráčská kariéra, nebo je to teď ta trenérská?
Mě naplňují obě. Já jsem miloval hraní, bavilo mě to. Když už jsem cítil, že to není ono a unavuje mě to, skončil jsem. Pak jsem se dal na trenéřinu a jsem vlastně zpátky v tom, co mě naplňovalo celou kariéru. Hrozně mě slávistická nabíjí kabina. Když jdu mezi kluky, nechci říct, že mě to dělá mladším, ale asi ano. Když jdu mezi děti, bavím se s každým. Chci, aby kluci cítili, že jsem jeden z nich a že za mnou můžou přijít s každým problémem. Že nejsem nějaký diktátor, ale normální chlap, který si prošel určitou kariérou a ví, co a jak. Když poslouchám, o čem se baví, vzpomínám, jak jsme podobné věci řešili my.

Říká se, že právě z hráčů se rekrutují nejlepší trenéři. Právě proto, že spoustu situací sami zažili. Jaký je váš názor?
Netvrdím to, že každý hokejista, který byl jako hráč skvělý, musí být výborný trenér. A naopak, že trenér, co nikdy nehrál, musí být špatný. To vůbec ne. Ale myslím si, že hráčská minulost je tam vidět a cítit. Prošel jsem si na ledě i mimo něj spoustou situací, a to je podle mě to nejvíc. Proto si myslím, že hráčská zkušenost pomůže.

Jak byste sám sebe popsal na střídačce? Platíte spíš za kliďase a flegmatika, nebo za výbušného nerváka?
Jak by mohli potvrdit dorostenci i děti, umím vybuchnout. Ale snažím se na hráče nepřenášet stres. Člověk se jim snaží na střídačce pomoct a ukázat jim A i B. Nemám rád trenéry, co si ničeho nevšímají, nechávají hráče být, nic jim neříkají. My se jim snažíme radit, jsme tu od toho, abychom jim pomohli a ne od toho, abychom je sráželi. Ano, jsem impulzivní, ale umím být i víceméně v klidu. Navíc musí být i sranda. Já ji měl rád jako hráč a mám ji rád i jako trenér.

Váš tatínek si prošel stejnou profesní dráhou jako teď vy. Nejdřív hrál, potom sám trénoval. A především na Slavii. Radíte se s ním někdy?
Radíme se. O hokeji se samozřejmě bavíme. Táta byl můj první trenér. Čerpám zkušenosti, které mi dal on. Byl hodně impulzivní, ale spravedlivý. A to je podle mě nejdůležitější. Hráči věděli, že jim třeba vynadá, ale je spravedlivý. Navíc na Slavii hraje můj syn, jeho vnuk. Takže se na něj chodí dívat a já jsem rád, že ho to ještě baví a naplňuje. Co se týče mé hráčské i trenérské kariéry, tak ji táta profesně i lidsky hodně ovlivnil. Hodně z něj čerpám a jsem rád, že mě takový trenér mohl vést.

Na Slavii trénujete sedm let, předtím jste tu hrál. Dá se říct, že je z vás kovaný slávista?
Na Slavii jsem s hokejem začínal, udělal jsem tady první krůčky na ledě. Takže slávista jsem už vlastně odmalička. Postoupili jsme se Slavií do extraligy a něco jsem tady prožil. I když jsem tu nehrál, tak jsem Slavii sledoval a chodil se dívat na zápasy. Tělem i duší jsem slávista. Tak to je a tak to asi už zůstane.

S dalším velkým slávistou Milanem Antošem si musíte v trenérské kabině asi hodně notovat, že?
Samozřejmě. Milana Antoše jsem hodněkrát potkal i v době kariéry. Hrál jsem s ním tady na Slavii, když jsme postupovali. Pak jsem ho potkal v Ústí. Když jsem se objevil na jeden zápas v Plzni, byl tam taky. Pak jsme se potkali na vojně v Jihlavě. Pak jsem končil v Litoměřicích a on tam byl těsně předtím. Během kariéry jsem ho potkal nesčetněkrát. Myslím, že si notujeme. Neříkám, že by sem nemohl přijít trénovat někdo jiný. Ale člověk by vztah ke klubu měl mít, a to my máme.

Coby trenér mládeže působíte už několik sezon. Máte nějaké ambice i na vyšší pozice? Nebo je to právě práce s mládeží, co vás naplňuje?
Myslím si, že každý trenér má mít určité nastavení. Nejde o to, co bude trénovat, ale jak bude trénovat. Když jsem dostal první nabídku na trénovaní 1. a 2. třídy, ta práce s dětmi mě naplňovala a naplňuje mě pořád. Je absolutně jiná než už dospělých. Dětský zájem a radost je pro mě nabíjející. Od téhle sezony jsem dostal nabídku trénovat dorost, což jsem vzal. Je to pro mě určitá změna, ale pořád jsou to kluci, kterým je patnáct šestnáct let. Prvotní základ je pro mě stejný. Chci, aby ti kluci chodili na zimák rádi a dělali hokej z lásky. Co se týče mých ambicí, jsem nastavený na to, že mě ta práce baví a naplňuje. Jak s menšími dětmi, tak s dorostem.