120 let nejstaršího klubu: Po návratu ze zahraničí se mi Slavia ozvala jako jediná, vzpomíná Růžička

Vladimír Růžička přišel do Slavie po angažmá v NHL a krátké epizodě ve Švýcarsku a hned výrazně pomohl k postupu do extraligy. Po skončení aktivní kariéry zůstal v klubu jako trenér a generální manažer. Dvakrát získal titul, třikrát extraligové stříbro a dvakrát bronz. „Na své působení ve Slavii vzpomínám moc rád,” říká v rozhovoru.

V roce 1994 jste se vrátil do Evropy. Několik utkání jste si zahrál za Zug a poté přestoupil do Slavie, se kterou jste postoupil do nejvyšší soutěže. Jaký byl tenhle rok plný přesunů?
Rodinu jsem měl v Ottawě a já jsem odtud šel do Zugu. Poté mi zavolali ze Slavie, jestli bych si tam nechtěl zahrát. Řekl jsem, že ano, takže jsme se domluvili a šel jsem hrát o postup do extraligy do Slavie.

Ve vašem příchodu do Slavie sehrál velkou roli trenér Richard Farda, který si vás vyhlédl a přivedl. Cítil jste z toho, že dostanete ve Slavii šanci?
Richarda Fardu jsem předtím znal jen od vidění, takže mě to oslovilo hodně, protože je skvělý chlap a trenér. Mělo to velký vliv na to, že jsem šel právě do Slavie.

Nechtěl jste po návratu ze zahraničí zamířit spíše rovnou do nejvyšší soutěže?
V té době, když jsem hrál ještě v Ottawě a šel jsem v polovině sezóny do Zugu, tak byla Slavia jediný tým, který se mi ozval. Neměl jsem s tím žádný problém.

Proč jste si z nižší soutěže vybral právě Slavii?
Oslovili mě a já jsem chtěl hrát, protože sezóna ještě neskončila. V Zugu jsme vypadli v semifinále a Slavia hrála o postup, proto jsem se tak rozhodl.

Jak vzpomínáte na baráž o extraligu, do které jste následně postoupili?
Baráž byla těžká a pro mě to také nebylo lehké, protože jsem v Ottawě sice hrál, ale neměl jsem takový ice-time. Ve Švýcarsku bylo zas hodně Kanaďanů, takže jsme se tam střídali v zápasech. Jednoduchá sezona to nebyla, ale byl jsem rád, že se to povedlo a postoupili jsme.

Růžička nastupoval ve Slavii s číslem 97

Jako nováček v extralize jste si v následující sezoně vedli skvěle, ze sedmého místa jste se dostali do čtvrtfinále, ve kterém jste ale prohráli sérii s Kladnem 0:3. Byl jste rád, že jste skončili v tabulce nad Spartou?
Určitě. Ať jsem byl v Litvínově, Trenčíně nebo Slavii, tak pro mě byla Sparta velký rival. Ve Slavii to gradovalo, protože tam byla rivalita i mezi kluby. Hodně nás těšilo, že jsme v první sezóně v extralize skončili v tabulce před nimi.

Během premiérové sezóny jste si připsal 51 bodů. Musel jste být spokojený i s osobními statistikami...
Měl jsem skvělé spoluhráče, a jestli jsem byl spokojen, nebo ne, to jsem tolik neřešil. Zajímalo mě, aby tým vyhrával, a jelikož jsme skončili v tabulce před Spartou, tak jsme byli se sezonou spokojeni.

Se kterým spoluhráčem jste si ve Slavii nejvíce sedli?
Hodně jsem si rozuměl s Milošem Hořavou, Tomášem Jelínkem nebo Milanem Antošem. Pak tam přicházeli další hráči, od Iva Proroka, přes Viktora Ujčíka, k Ladislavu Blažkovi, který chytal. Bylo tam plno dobrých hráčů a měli jsme skvělou partu.

Takže jste si celkově sedli jako tým?
Ano. Byla tam výborná parta, což v hokeji hodně rozhoduje.

Nepřišla vám během sedmi let ve Slavii nějaká nabídka ze zahraničí?
Musím říct, že už jsem to neřešil. Ve Slavii jsem měl kontrakt na tři nebo čtyři roky, tak jsme se domluvili, že to tam dohraji a nad nabídkami už jsem nepřemýšlel.

V roce 1998 jste jako kapitán dovedl reprezentaci k triumfu v Naganu, se Slavií jste ale neprošli ve čtvrtfinále přes Třinec. Jaká to byla sezona?
Nagano bylo skvělé, takový zážitek člověk z paměti nikdy nevymaže, ale už je to historie. Pak jsme vypadli ve čtvrtfinále s Třincem, což mě samozřejmě mrzelo, ale takový je hokej. Někdy postoupíte, někdy vypadnete. Třinec měl vždy kvalitní mužstvo, ale tuhle porážku jsem přijímal těžce.

Kapitán zlaté party z Nagana 98

Jak jste se dokázal po Naganu přepnout zpět na Slavii a extraligu?
To pro mě nebyl problém. Nagano bylo v únoru a soutěž pak hned pokračovala, takže jsem přepnul rychle.

Svoji rozlučku s bohatou kariérou jste uspořádal 5. srpna 2000 v pražském Edenu. Váš výběr nastoupil proti Jágr Teamu. Na ledě se proháněla jména jako Reichel, Ručinský, Straka nebo Jágr, ale také váš v té době jedenáctiletý syn. Bylo to ideální zakončení kariéry?
Pro mě určitě. Pořádal to Pavel Maršoun z Jágr Teamu, ve spolupráci se Slavií, která se na tom hodně podílela. Vybral jsem si hráče, se kterými jsem hrál a něco s nimi zažil. Byl jsem z té akce nadšený.

Po ukončení hráčské kariéry jste se stal hlavním trenérem a manažerem Slavie. Vyplynulo to ze situace, nebo jste to měl předem v plánu?
Předem jsem neměl nic v plánu. Začínal jsem tím, že jsem v mládeži trénoval šestou a sedmou třídu. Jelikož byl v té době Jaromír Látal generální i sportovní manažer, tak ze mě udělali sportovního manažera, což mi vyhovovalo, protože jsem vybíral hráče do A-týmu. Byl jsem s tím spokojen a v první sezóně po konci kariéry mě oslovili, jestli bych nechtěl trénovat A-tým. Nebylo to jednoduché, ale skočil jsem do toho a docela to vyšlo.

V průběhu mistrovského ročníku 2002/03 jste vyměnil kanonýra Viktora Ujčíka za Radka Dudu a Aleše Krátošku. Tahle výměna se nakonec vyplatila, i když v té době mohla vzbuzovat rozpaky. Jak jste to tehdy vnímal?
To už je dlouho. Viktor Ujčík byl vynikající hráč, ale tenkrát jsme se rozhodli, že musíme udělat nějakou výměnu a on zamířil do Plzně. Když chcete něco zkusit změnit, tak musítě trochu riskovat a vyměnit někoho dobrého. Když budete měnit někoho ze čtvrté nebo páté lajny, tak se s tím moc nehne.

Přesto jste skončili s 15bodovou ztrátou na Pardubice. Tehdy byly jasným favoritem na titul, že?
Byly, i v play-off pak pohodlně postupovaly. Zastavili jsme je až my.

V semifinále 2003 jste se po roce opět střetli se Spartou. V sérii jste prohráli první zápas, ale pak jste třikrát vyhráli, dvakrát z toho v nájezdech. Tehdy vás hodně podržel Roman Málek, že?
Určitě, pro nás to tehdy byla velká výzva a postup do finále byla velká euforie, ale věděli jsme, že jdeme na velkého favorita.

Ve finále jste vedli už 3:1, ale Pardubice dvěma výhrami sérii srovnaly. Neměl jste obavy, že jim obrat na 4:3 vyjde?
Vždycky to může vyjít, ale když už jste se dostal do finále, tak věříte ve výhru. Jak Pardubice, tak i my jsme chtěli získat titul. Měli jsme to dobře rozehrané, ale Pardubice dokázaly srovnat a rozhodující zápas jsme hráli venku.

Michal Sup se potýkal s problémy kolena a nebylo jisté, zda do sedmého utkání nastoupí. Přesto nakonec hrál a dal jediný gól, který byl vítězný.
Ve Slavii v play-off hráli vždycky všichni nehledě na nějaká zranění. Michal měl špatné koleno, ale nakonec do utkání nastoupil a vyšlo to. V play-off se každý hráč snaží za každou cenu nastoupit, protože ví, že to může být o všechno.

Jak moc jste titul oslavovali? Musel jste se, a s vámi celá řada hráčů, chystat na mistrovství světa.
Slavili jsme hodně, to je jasné. Já jsem poté odjel, ale byl to obrovský zážitek a první titul pro Slavii. Bylo to něco neskutečného.

V další sezoně odešel Roman Málek do Plzně, údajně i kvůli tomu, že jste ho tolik nenasazoval. Sice přišel zkušený Petr Franěk, ale nelitujete toho přesto zpětně?
U hokeje je to určitý koloběh. Jak už jsem říkal, když uděláte nějakou výměnu musíte trochu riskovat a musíte se nějak rozhodnout. Rozhodnutí o změnách šla za mnou jako za sportovním manažerem, ale nebylo to tak, že bych o tom rozhodoval pouze já. Samozřejmě jsem to řešil s vedením klubu a vždy jsme dospěli k nějaké shodě.

Finále 2004 jste odehráli v nové aréně. Mohlo to mít vliv na výsledky zápasů se Zlínem?
Určitým způsobem ano. V nové hale byla skvělá atmosféra, ale mohlo to tak být. Byli jsme zvyklí na Eden a ostatním mužstvům se tam také moc dobře nehrálo, protože na takových stadionech, které nejsou velké, to tak je. Vedení se domluvilo, že tam můžeme hrát, a tak jsme se rozhodli, že to tam odehrajeme.

Trvalo nějakou dobu si na nové prostředí zvyknout?
Chvíli to trvalo. Byla to změna hrát v tak obrovské hale, ale bylo to v tu dobu něco úžasného.

Během zkrácené sezony 2004/05 tým posílili hráči z NHL Stümpel, Pálffy, Vašíček nebo Špaček. V konkurenci ostatních týmů to ale na postup přes čtvrtfinále nestačilo. Proč?
Narazili jsme na Liberec, který byl také hodně silný. Série byla vyrovnaná, ale nakonec jsme ji prohráli 3:4 na zápasy. Takový je někdy hokej, ale Liberec hrál opravdu dobře.

Následovala řada úspěchů, včetně druhého titulu, stříbrných a bronzových medailí (O nich se píše mimo jiné v knize 120 let nejstaršího klubu, která vychází u příležitosti významného výročí a Vladimír Růžička v ní vypráví svůj příběh). Přeskočme ale nyní o pár let dopředu do sezony 2010/11, kdy do áčka poprvé nakoukl Tomáš Hertl. Vy jste trénoval u dorostenců i juniorů. Poznal jste hned, že je to hráč, který bude jednou hvězdou NHL?
Tomáš je hráč, který byl už v mládeži hodně šikovný a bylo na něm vidět, jak hodně hokej miluje. Udělal všechno pro to, aby se dostal do áčka Slavie a pak samozřejmě do národního týmu a NHL. Talent to byl velký a jsem rád, že mu to vyšlo.

Růžička na střídačce Slavie v roce 2012

Ve Slavii jste skončil v sezoně 2013/14, kdy se týmu nepodařilo postoupit do předkola. Jak na poslední rok v klubu vzpomínáte?
Vždycky chcete jít co nejvýše, ale záleží také na tom, jak máte sestavené mužstvo. Všichni chtěli hrát semifinále nebo finále, ale ta sezona nebyla vynikající a bohužel se nám nepodařilo projít přes předkolo.

Další rok Slavia bohužel sestoupila do první ligy. Co jste na to říkal?
Se Slavií jsem tenkrát postoupil do extraligy, takže jsem z toho nebyl nadšený. Určitě si myslím, že Slavia do nejvyšší soutěže patří a je škoda, že se nehrají derby se Spartou.

Když se teď zpětně podíváte, změnil byste zpětně něco na svém působení ve Slavii?
Ani ne. Na celé své působení ve Slavii vzpomínám hrozně rád. Byly to nejkrásnější roky, na stadionu jsem byl od rána do večera a po celou dobu, co jsem byl v klubu, jsem kolem sebe měl skvělé lidi ve vedení, hokejisty i realizační tým, bez kterých by Slavia neměla takové úspěchy.

Co byste Slavii popřál do budoucna?
Určitě bych jí popřál, aby zabojovala a pokusila se dostat zpět do extraligy.