120 let nejstaršího klubu: Z odchovanců jsme vybudovali postupový tým, vzpomíná Čížek

Do Slavie přišel v roce 1973 a ve vedení klubu setrval až do přelomu tisíciletí. Zažil sestup do třetí nejvyšší soutěže i postup do extraligy a pomohl poskládat mužstvo, které zažilo několik úspěchů včetně dvou mistrovských titulů. „Připravil jsme klub pro úspěchy,“ vzpomíná dlouholetý předseda Bohuslav Čížek.

Bohuslav Čížek (na titulní fotografii uprostřed) vstoupil do Slavie společně se společností Inženýrské a průmyslové stavby (IPS), která se od sezony 1973/74 stala hlavním sponzorem klubu. Nejprve vedl jeden ze závodů IPS a po několika letech se stal i šéfem slávistického hokejového klubu.

„Kluby tenkrát potřebovaly velké sponzory a my jsme byli velký závod, který zaměstnával deset tisíc lidi. Všichni vedoucí pracovníci IPS dostali za úkol se starat o jednotlivé oddíly – jeden dostal atletiku, druhý kopanou a já hokej,“ začíná Čížek vzpomínky na začátky.

Dostal jste na výběr, který sport chcete?
Byl jsem známý tím, že hraju hokej a tenis, obojí závodně. Hrál jsem ho zamlada, pražský přebor za Lokomotiv a Sokol Vršovice. Každý musel dostat sport, ke kterému měl vztah. Nikdo nemohl dostat na starost něco, o čem by nic nevěděl.

Jedním z prvních úkolů, který před klubem stál, byla výstavba nového zimního stadionu v Edenu. Co všechno stavbu provázelo?
IPS dělal výstavbu od roku 1972 a stavěl celý areál Slavie – plavecký stadion, atletickou dráhu a pak zimní stadion. Poprvé jsme měli vlastní led pod střechou, předtím jsme hráli na nekrytém stadionu, „přizimáčku“, vedle fotbalu. V zimní sezoně tam byl umělý led, ale zima byla šest neděl, maximálně dva měsíce a soutěž se hrála déle. Za mě se už tam ale nehrálo, hráli jsme jedině už na Štvanici.

Kdy jste se stal předsedou oddílu?
Předsedou jsem se stal v roce 1976, kdy se sestoupilo do 2. ČNHL, takže jsem to převzal v nejhorším stavu, v jakém Slavia byla. Měl jsem to na triku a musel jsem s tím bojovat na novém stadionu. Byla to ostuda. Převzal jsem to s úkolem vrátit se do ligy. Přemýšlel jsem, že pak toho nechám.

Do druhé nejvyšší soutěže, 1. ČNHL, jste se vrátili rychle, už po dvou sezonách.
Za dva roky jsme se dostali zpět, hlavní podíl na tom měli hráči a trenéři. Říkal jsem si pak, že se na to vykašlu. Že se budu věnovat jen podniku, ve kterém jsem měl závod s tisícem lidí a velké úkoly v Praze. Přemluvili mě, zůstal jsem a dali jsme si za úkol postoupit do extraligy. Než se nám to v roce 1994 podařilo, tak jsme si prošli složitým obdobím – někdy jsme na tom byli velmi špatně, ale postupně jsme se zlepšovali. Díky zimnímu stadionu, vynikajícím trenérům a skvělé mládeži, kterou v tréninkovém středisku mládeže vedl Zbyněk Zavadil. Z vlastních odchovanců jsme postupně vybudovali mužstvo.

Zmínil jste, že jste si do postupové sezony prošli složitým obdobím. Jak velký vliv měly na chod klubu společenské změny jako sametová revoluce?
Pamatuju si, jak jsem v roce 1989 po zápase juniorů s Kladnem dával dárek nejlepšímu hráči Jaromíru Jágrovi (usmívá se). Revoluce nás příliš nepřekvapila, zůstal jsem ředitelem, což se mnohdy nestávalo. Ale všichni mě asi měli rádi (směje se). Postupně jsme se začali měnit v profesionální klub, s hráči jsme uzavírali zaměstnanecké smlouvy. V tom velmi pomohl IPS, který jako největší sponzor poskytl velké finanční prostředky. Měli jsme však i řadu dalších sponzorů. Rozpočet byl daleko větší než předtím, mohli jsme kupovat nové hráče a připravovat se na rozhodující sezonu 1993/94.

Po postupu bylo hlavní sehnat peníze

Výměnu na pozici hlavního trenéra, kterým se na začátku ledna stal Richard Farda, popisujete v knížce připomínající 120 let od založení klubu. Jak si pamatujete na příchod Vladimíra Růžičky na závěr postupového ročníku?
Někdy na konci února přišel Farda s tím, že by mohl získat Růžičku. On skončil v NHL a pak i ve Švýcarsku. Zavolali jsme mu, v průběhu března přijel a dohodli jsme se. Hrál za nás v rozhodující baráži a velmi pomohl k postupu do extraligy. Nebylo to ale jenom o Růžičkovi, klíčoví byli i další hráči a vedení mužstva včetně trenéra Pavla Richtera.

Výměna trenéra na přelomu roku, příchod hlavní posily až v únoru. Byla to hodně hektická sezona, že?
Můj život byl celý hektický (směje se). Nezastavil jsem se, denně jsem dělal dvanáct hodin. Mohl jsem to zvládat jen díky své ženě Aleně, která mě podporovala.

Po postupu jste měl ale práce ještě více, ne?
To určitě. Tenkrát to bylo něco jiného, měli jsme výbor. Člověk tam zadal úkol a všichni pracovali.

Co bylo nejtěžší z organizačního hlediska?
Hlavní bylo sehnat peníze. Když seženete peníze, seženete hráče. A pak trenéry, ty jsme měli dobré. Peníze dávala IPS, pak Skanska. Měli jsme řadu dobrých sponzorů, kteří nám pomáhali a na které se nedá zapomenout. Nedalo se to zvládnout bez funkcionářů, kteří to rádi dělali a byli hokeji oddaní. Člověk to nemůže dělat sám.

Slavia se postupně usadila v extralize a začala si připravovat půdu pro úspěchy, které později přišly. Vy jste od roku 2000 již v klubu nepůsobil, ale vnímáte to tak, že jste pomohl klub připravit pro úspěchy?
Ne že bych se s tím chtěl vytahovat, ale myslím, že jsem byl podstatný (směje se). Oddíl pak po mě převzal pan doktor Mirek Tvrdý, ekonomický ředitel IPS, kterého jsem tam přivedl. IPS měl tak dobré hospodářské výsledky, že mohl velmi podporovat hokej.

Měl jste někdy chuť si skočit z tribuny na střídačku?
Když jsme byli v první lize a hráli špatně, tak jsem občas po první třetině seskočil z tribuny, šel jsem do šatny a povzbudil jsem je. Po zápase jsem jim pogratuloval, i když se třeba prohrálo, ale hráli dobře. V extralize jsme chodili na tiskové konference.

Nastala během těch 26 let někdy situace, že by hrozilo, že IPS přestane sponzorovat Slavii?
Nehrozilo, náš závod měl vždy tak dobré hospodářské výsledky, že si mohl dovolit sponzorovat.

Udělal byste něco jinak, kdybyste mohl?
Nemám se za co stydět. Převzal jsem to v nejhorší době, když Slavii nikdo nefandil, nikdo o ní nic moc nevěděl. Dostal jsem klub do extraligy a připravil ho na úspěchy, takže bych nic podstatného neměnil. Některé detaily určitě.

Byl jste spíš člověkem v pozadí. Stávalo se vám, že by vás fanoušci poznávali?
Stávalo, lidi mě poznávali a poznávají dodnes. Svým zaměstnancům jsem dával permanentky, takže tak 50 lidí od nás ze závodu chodilo na zápasy.

Co byste popřál klubu do budoucna?
Přál bych si, aby Slavia dostála svému jménu. Aby se velmi podstatně zlepšila mládež a měli spoustu odchovanců v áčku. Panu Standovi Tichému přeju, aby se mu podařilo zkonsolidovat klub a abychom se jednou vrátili tam, kam patříme – do extraligy. To bych si velmi přál. Vždyť jsme zakladatelé hokeje v Česku!