PANE TRENÉRE: Gólman se musí umět rozhodnout, vysvětluje Chábera

O hokejových brankářích se říká, že hrají sport ve sportu. I proto je potřeba věnovat jim speciální pozornost. Ve slávistické akademii se o ně starají hned tři trenéři. Jedním z nich je i Jan Chábera, který pracuje s gólmany od první do šesté třídy. „Baví mě práce s dětmi. Je radost jim ukazovat nové věci a vždycky se s nimi zasměju,“ vypráví.

Poznal, jaké to je zahrát si v Americe, Slovinsku či Francii. V mládeži oblékal národní dres a dlouhá léta chytal v české extralize. Teď se už bývalý gólman Jan Chábera věnuje maskovaným mužům ve slávistické akademii. Na starosti má ty nejmladší a snaží se jim předat svoje bohaté zkušenosti.

Na Slavii pracujete jako trenér brankářů od začátku letošní sezony. Kdo vás do Edenu přivedl?
Vzniklo to tak, že za Slavii hraje syn, který patří do ročníku 2010. Už dřív jsem s jeho kategorií chodil na led, ale nebyl jsem v roli trenéra. Před začátkem letošní sezony za mnou přišel pan Pomahač, jestli bych měl zájem trénovat tady gólmany. Nabídka mě oslovila a kývl jsem na ni. Trénuju ještě jinde starší brankáře, ale chtěl jsem si vyzkoušet práci s kategoriemi, ve kterých hraje můj syn.

Jak náročné je trénovat vlastního syna?
Občas je to hodně náročné. Myslím ale, že už jsme přešli taková ta telecí léta, kdy to bylo kámen na kámen. Náročné to je ale určitě i pro něj, protože na něj mám větší nároky než na ostatní. To jsem si ale uvědomil a snažím se na tom pracovat. Je potřeba ho taky nechat chvíli odpočinout jako ostatní.

Stal se z něj brankář jako z vás. Vedl jste ho k tomu?
Rozhodnutí jsem nechal úplně na něm. Posty jako malý hodně střídal. Já jsem ani nechtěl, aby byl v bráně, protože se naučil moc hezky bruslit. Nakonec ale asi rozhodlo, že jsem v jeho začátcích ještě aktivně chytal a on na mě koukal. Asi ho to tíhlo k tomu, aby byl po tátovi. Pořád se rozhodoval mezi brankovištěm a polem a nakonec si vybral pozici gólmana.

Jaké všechny kategorie máte ve Slavii na starost?
Věnuju se gólmanům od první do šesté třídy. U prvňáčků je to tedy trochu specifické. U téhle kategorie to ještě není o stylu chytání, ale o tom, že se kluci musí naučit bruslit. Brankářský trénink potom dělám až od druhé třídy.

Co vůbec obnáší práce s brankáři v takhle malém věku?
Gólman je vlastně takový samostatný sport v hokeji. Bruslení a pohyby jsou jiné než u hráčů v poli. U malých dětí se pracuju hlavně na tom, aby správně bruslily a uměly udělat zákrok. Jde zejména o koordinaci pohybů. Snažím se kluky přimět, aby si osvojili, jak správně držet ramena a ruce a jak být natočený na puk. Zároveň jim radím, který druh bruslení a zákroku použít v jaké situaci.

Máte s brankáři speciální tréninky, když je jejich trénink odlišný od hráčů v poli?
Dvakrát týdně chodím s jednotlivými kategoriemi do běžného tréninku a jeden potom máme speciální gólmanský. Když jde o běžný trénink, tak mi hlavní trenéři nechají většinou patnáct až dvacet minut, kdy bruslí s hráči v poli a já se můžu věnovat gólmanům.

Když sledujete hokejový zápas, svádí vás to zaměřit se na brankáře a jeho styl chytání?
Samozřejmě se vždycky zaměřím na gólmana. Když se hraje ve třetině, tak mě zajímá, jak se hýbe nebo jak bruslí. Analyzovat to ale moc nejde, když koukám třeba na NHL, tak tam jsou gólmani, kteří jsou lepší, než jsem byl já, a těžko na nich najdu nějakou chybu. Všichni už umí všechno a umí to perfektně. Je to vždycky o miniaturních detailech. Rozhoduje, jak jsou natočení nebo jak udělají pohyb rukou. Koukám na některé gólmany a dětí na tréninku se ptám, který brankář se jim líbí. Oni něco odpoví a já řeknu, že lapačku drží jinak a měl by to zlepšit, aby byl jako on. Snažím se to takhle použít jako motivaci.

Jaké byly vaše hokejové začátky?
Já jsem se dostal k hokeji díky kamarádovi, který v první třídě chodil do přípravky. Já jsem tehdy hokej nehrál, ale byl to můj nejlepší kamarád a přesvědčil mě, abych s ním šel na trénink. Přišel jsem a moc jsem neuměl bruslit, tak mě šoupli do brány. Mně to bylo celkem jedno, a tak jsem zůstal gólmanem. Do třetí třídy se hráči v brance do nějaké míry střídají, aby si všichni zahráli i v poli. Tím pádem jsem si vyzkoušel, jaké to je hrát. Možná jsem dal i nějaký ten gól. Nejvíc mě ale bavilo, když jsem to mohl druhým kazit. Když jsem někomu něco chytil, tak jsem z toho měl radost. Proto jsem zůstal v bráně.

V mládeži jste si vyzkoušel jaké to je hrát v zámoří. Jak tuhle zkušenost hodnotíte?
Já bych to doporučil každému. Odcházel jsem do Ameriky v sedmnácti. Musel jsem si najednou všechno zařídit sám, musel jsem se naučit mluvit anglicky. Ta zkušenost mi hodně dala a opravdu bych to všem doporučil. Hokej je samozřejmě v zámoří jiný a i nároky na hráče jsou jiné. Rozdílná je i psychologie. Kolikrát se stane, že máte formu, daří se vám, cítíte se dobře a trenér vás na tři zápasy posadí a neřekne vám k tomu nic. Takhle to tam funguje. Trenéři tím zkouší hráčovu psychiku. I tohle mě posunulo dál.

Nabyté zkušenosti se zároveň snažím předat klukům, které trénuju. Potkal jsem za svou hráčskou kariéru spoustu trenérů gólmanů. Každý učil něco jiného a já jsem si od každého snažil vzít to nejlepší. Všechno jsem si vždycky zkusil a vybral jsem si, co z toho chci v chytání použít. To jak jsem chytal, byla vlastně taková selekce všeho, co mě učili. Dětem se snažím předat hlavně svou brankářskou zkušenost. Můžu jim dobře poradit, kdy a jaký zákrok mají provést.

Chytal jste i v mládežnických reprezentacích. Jak jste prožíval, že máte na hrudi národní dres a jak to prožívají současní mládežníci?
Za mě to bylo to nejvíc, co jsme mohli dokázat. Chtěli jsme hrát za nároďák. V dnešní době mi přijde, že je to spíš o tom: „Chci hrát za nároďák, abych se ukázal a dostal se do NHL a na draft.“ Myslím, že už to není o tom mít na sobě ten dres a reprezentovat. Dnešní kluci to berou spíš jako přechodnou stanici a to se mi moc nelíbí. Děti by měly mít v první řadě chuť reprezentovat svou zemi a ne jet na sraz proto, aby se ukázaly agentům a skautům a šly na draft.

Dlouhou dobu jste chytal v extralize a měl jste náhled na český hokej. Jak vnímáte českou brankářskou školu, která je ve světě vyhlášená?
Zatím máme pořád velké jméno. Když jsem byl mladý, tak to fungovalo podle mě dobře, měli jsme tréninky gólmanů a organizovaly se akce, na které chodily gólmanské kapacity. V dnešní době je to hodně roztrhané. Nemáme u gólmanů jednotnou koncepci a chybí nám komunikace. Každý má v Česku svůj názor a stojí si za ním, což není úplně dobře. Nechci být zlý, ale když se podíváte na Švédsko nebo na Finsko, tak všichni gólmani vypadají stejně. Trenéři je vedou stejnou linií a snaží se z gólmanů něco udělat. Já třeba nechci, aby kluk měl v patnácti letech nějaké limity. Chci, aby v patnácti teprve začal rozvíjet svoje přednosti, což bohužel občas chybí.

V kariéře jste zavítal i do hokejově exotických destinací, jako je Slovinsko nebo Francie. Jak jste vnímal hokej v těchhle zemích?
Ve Slovinsku jsem hrál rakouskou EBEL, takže hokej měl hodně vysokou úroveň. Čechy tam tehdy vůbec nechtěli a je to tak i dneska. Když nepočítáte Znojmo, tak v té lize moc Čechů nenajdete. Užil jsem si sice hodně cestování, ale hokej měl velkou kvalitu. Hrál jsem s Maďary, Chorvaty, Slovinci a Rakušany, za mě tam ještě Znojmo nebylo.

Ve Francii byla úroveň horší. Liga je tam hodně rozdělená. První čtyři týmy by mohly hrát spodek naší extraligy, ale zbytek je na tom bídně. V tamní lize jsou hodně otevřené nůžky. Byla to hezká zkušenost, ale už to pro mě nebylo. Musel jsem být většinu roku pryč a rodinu jsem nechával v Praze. Manželka to tak už nechtěla, což moc dobře chápu. I proto jsem skončil.

Ve slávistické akademii jste na brankáře celkem tři trenéři. Jak probíhá vaše spolupráce?
Každý máme na starost svoje kategorie, takže se vlastně každý věnujeme trochu jiným činnostem. Jinak se ale spolu bavíme o různých gólmanech, radíme se a chodíme spolu na led. Konkrétně ale se svými svěřenci pracujeme každý po svém podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Co vás na trénování baví nejvíc?
Baví mě hlavně práce s dětmi. S dětmi je vždycky sranda a já se těším, že se s nimi zasměju. Na každý trénink se těším. Myslím, že děti to ze mě cítí, a proto spolu dobře vycházíme. Na trénink si jdu vlastně odpočinout. Když je volno a jsme doma celá rodina, tak se na trénink vyloženě těším. (smích)

Jak hodnotíte tréninkové zázemí na Slavii? Máte tu všechno, co potřebujete?
Na Slavii zázemí funguje perfektně. Kamkoliv a kdykoliv máme přístup, vybavení máme parádní. Všechno pro tréninky máme k dispozici, takže tady žádný problém není.

Máte nějaké koníčky kromě hokeje?
Já jako koníček beru svoji práci. Jinak jich moc nemám. Dřív jsem hrával golf, jenže na ten už nemám moc čas. Ale každý pátek chodím na beach volejbal, to mě baví, vypnu u toho a pěkně si odpočinu.