PANE TRENÉRE: Korejci jsou kvalitní hráči, vypráví Veber. Trénoval je dva roky

Patřil mezi elitní české obránce – čtyřikrát vyhrál extraligový titul se Vsetínem, v dresu národního týmu pak byl u zlatého světového šampionátu v roce 1996. Jiří Veber se hned po konci kariéry dal na trenérskou dráhu, v níž poslední dva roky pokračuje ve Slavii. Nyní je v Edenu trenérem juniorky a sportovním manažerem A-týmu.

Hned po poslední hráčské štaci v Berouně jste začal trenérskou kariéru v Jindřichově Hradci. Lákalo vás trénování už během hráčské kariéry?
Na začátku mé hráčské kariéry jsem o trénování vůbec nepřemýšlel, to přišlo až později. Mé první začátky byly díky mým dětem, kdy jsem chodil občas vypomáhat na jejich tréninky. Asi nejsem a nebudu jediný, který takto začínal. Měl jsem to štěstí, že jsem u hokeje mohl pokračovat i po konci hráčské kariery.

Čemu se musí člověk přizpůsobit, když takhle rychle přechází z hráčské do trenérské role?
Najednou se ocitnete na druhé straně. Hodně záleží, kde začínáte, jestli u dětí nebo dospělých, a také na tom, se kterými trenéry člověk spolupracuje. Důležité je mít určité předpoklady, chuť, zájem a hlavně příležitost.

Jak jste tedy s trénováním začínal?
S prvním angažmá v trenérské kariéře mi pomohl Jirka Hamal, můj bývalý agent. Tak jsem se dostal do Jindřichova Hradce, kde jsem začínal.

Po dvou sezonách v Jindřichově Hradci jste odešel do Slavie, kde jste trénoval dorost a juniorku.
Nabídku trénovat mládež na Slavii jsem dostal od Vladimíra Růžičky. Slavia v té době patřila k nejlepším týmům v práci s mládeží.

Jak vzpomínáte na své první působení v Edenu?
Začínal jsem u dorostu (ročník 1991 a 1992) s panem trenérem Slížkem starším. U týmu dále působili jako vedoucí pan Jaroslav Novák a pan Josef Hronek (současně trenér brankařů). Přechod do Slavie pro mě byl významný, bylo to úplně něco jiného. V podstatě jsem tu znovu začínal. Samozřejmě na tu dobu nezapomenu. Pamatuji si, jak na trenéry, tak na kluky, které jsem měl možnost trénovat. Ročníky 90, 91, 92, 93 a 94 patřily mezi ty silné. Některým klukům se podařilo prosadit do profesionálního hokeje, ostatní se vydali jinou cestou.

Na MS 1996.

V letech 2010 až 2013 jste v národním týmu trénoval hráče do 17 a 18 let. Jaký je rozdíl v trénování v klubu a v reprezentaci?
Rozdíl je v tom, že v národním týmu by se měli potkávat ti nejlepší, takže trénování by mělo být o něco snažší. I samotný trénink by měl pak podle toho vypadat.

Jak se rozdíl projevuje v samotném trénování?
V mém případě jsem začínal u reprezentace v době, kdy nastala na svazu určitá reorganizace ve snaze zastavit výsledkový propad v konfrontaci s nejlepšími mládežnickými výběry. Jednalo se především o zavedení letních kempů a střetávání se s top reprezentačními výběry (Kanada, USA, Švédsko, Rusko, Finsko). Mezi námi byl neskutečný rozdíl. Až postupně jsme se jim začali vyrovnávat, i když pomalu. Ročníky 1995 a mladší již absolvovaly nové programy a začaly mít lepší výsledky.

V první sezoně u mládežnické reprezentace U17 jsem současně trénoval i na Slavii. Byl jsem v jednom kole, ale dennodenní kontakt s týmem mi vyhovoval.

Ve druhé sezoně už jsem působil pouze u U18, kde vrcholem bylo mistroství hráčů do 18 let v ČR. Musím přiznat, že to pro mě bylo velké zklamání. Z druhé strany velké ponaučení do budoucí trenérské práce. V průběhu této sezony jsem měl možnost vidět a sledovat spousty zápasů v kategorii juniorů a staršího dorostu. Díky tomu jsem měl dostatečný přehled nejenom o hráčích ročníku 1994, které jsem trénoval, ale i mladších a starších ročnicích. Přece jenom z tribuny máte úplně jiné možnosti než ze střídačky.

Ve třetí sezoně jsem byl u mládežnické reprezentace U17, která pařila k těm silnějším.

Dneska se ale hodně mluví o tom, že mládežnické týmy nemají dobré výsledky. Nemáte ten pocit?
To se ale mluví o U20 a U18. V kategoriích U17 a U16 máme velmi slušné výsledky. Největším problém vidím u U20 a U18, kde je hodnocení závislé hlavně na výsledku na daném MS, kde všichni už konečně očekáváme medaili. A to se nám bohužel nedaří.

Dochází tam tedy k nějakému zhoršení mezi dvacítkou a ostatními mládežnickými kategoriemi?
Jak jsem říkal, U20 je hodnocena podle umístění na MS, přesněji podle zisku medaile. Ta nám bohužel chybí, přitom v přípravných zápasech před mistrovstvím nemáme špatné výsledky. Kompetentní lidé jsou si toho určitě vědomi a snaží se s tím něco udělat, ale ze své vlastní zkušenosti vím, že to není vůbec jednoduché.

Pojďme se vrátit k vám. V letech 2014 až 2016 jste působil v Jižní Koreji, což je dost netradiční destinace. Jak se zrodilo tohle vaše angažmá?
Zrodilo se díky Pepovi Jandačovi a především Patrikovi Martincovi, který v té době pracoval na Spartě. V Koreji má výborné jméno, které si získal během svého angažmá v týmu Anyang Halla. O čemž jsem se sám přesvědčil, když jsem v klubu začal působit.

Trénoval jste tým Anyang Halla, s nímž jste se stal vicemistrem a pak mistrem Asijské ligy.
Před mým příchodem do Hally se třikrát po sobě nedostali do play-off. Moc jsem nevěděl, do čeho jdu, ale šel jsem tam s tím, že chci uspět. To se nakonec podařilo. Na Asijskou ligu jsme měli velmi slušný tým. Dvě třetiny našeho týmu tvořil kostru korejské reprezentace. Koneckonců rok po mém odchodu přijeli do Čech na kemp a hráli vyrovnané zápasy s předními týmy první ligy. Nějakou kvalitu určitě předvedli.

Jiří Veber v době, kdy trénoval reprezentaci U17.

Jak jste to měl s komunikací? Mluvil jste anglicky?
Ano, mluvil. Určitě to bylo lepší v tom, že jsem nešel do anglicky mluvící země, protože moje angličtina nebyla na takové úrovni. Přece jenom nároky na komunikaci trenéra (cizince) a hráče (cizince) je v zahraničí rozdílná. Nejdřív jsem z toho měl trochu strach, ale Patrik mě ujišťoval, že se nemám čeho bát.

Jaký tam byl život? Jižní Korea je docela hektická země, že?
Život byl výborný i díky tomu, že nebyl pravidelný zápasový program, a tak jsem měl možnost poznat život v Soulu a v Japonsku, nejen z hokejového hlediska. Anyang sídlil v Soulu, což je obrovské město s téměř deseti miliony obyvatel. První rok jsem se vůbec nestýkal s Čechy, staral jsem se hlavně o hokej. Druhý rok jsem už byl rozkoukaný, seznámil jsem se i s Čechy, kteří tam žili. Uběhlo to hrozně rychle.

Proč jste se vrátil zpět do Česka?
Smlouvu jsem měl vždy na sezonu. A po druhé sezoně už mi nebyla nová smlouva nabídnuta. Věděl jsem, že se tam vrací Patrik Martinec. Byl jsem rád za pěkné dva roky a rád na to vzpomínám.

Pak jste se stal asistentem u áčka Sparty.
Ve Spartě právě končil Patrik Martinec, a zatímco on šel do Anyangu, já přišel do Sparty. V té době se stal hlavním trenérem Sparty Jirka Kalous a nabídl mi pozici asistenta. Po základní části jsme skončili třetí, ale pak jsme v 1. kole play-off prohráli 0:4 na zápasy s Kometou Brno a bylo po sezoně. Vedení bylo nespokojené a Petr Bříza se rozhodl změnit realizační tým.

Mezi angažmá na Spartě a na Slavii jste měl rok pauzu. Co jste dělal?
Na rok jsem odjel na trenérskou stáž do Kanady. Odjel jsem do Notre Dame ve Wilcoxu v kanadské provincii Saskatchewan. Byla to v podstatě akademie se 300 studenty v rámci kampusu místní střední školy, kde bylo 11 týmů. Strávil jsem tam sezonu, chodil jsem do školy a dělal asistenta u jednoho z týmů. Pro mě to byla výborná zkušenost. Potkal jsem se tam s velmi příjemnými lidmi. Dalo mi to hodně, jak po trenérské stránce, tak i v angličtině. Hlavně jsem však byl v dennodenním kontaktu s Jeremym Mylymokem, což je manažer celé organizace, který mě hodně ovlivnil ohledně manažerské činnosti.

Loni jste se jím na Slavii stal.
Před dvěma lety mě oslovil velký kamarád Franta Pomahač s tím, jestli bych měl zájem se vrátit. Za jeho nabídku jsem byl rád a rád jsem ji přijal. V prvním roce jsem vedl dorost s Milanem Antošem. A po této sezóně mi pan Tichý, nový majitel Slavie, nabídl funkci sportovního manažera. Což byla pozice, která mě hned oslovila a velmi si ji vážím.

Jak stíháte práci trenéra juniorů a sportovního manažera?
Důležité je se obklopit lidmi, kterým věříte a na které se můžete spolehnout. A ty kolem sebe mám. Věděl jsem, že to bude náročné, ale šel jsem do toho. Domluvili jsme se, že budeme u juniorky tři s Jirkou Doležalem a Pavlem Kolaříkem. Oba jsem znal a věděl jsem, že to zvládneme. Výsledky sice nebyly podle našich představ, ale takový je sport.

Jste ofenzivní trenér?
V dnešní době je všechno o pohybu a všichni se snaží hrát ofenzivně. Rozdělení na defenzivní a ofenzivní tým platilo dříve. Dnes už se většina týmů snaží hrát útočně, což neznamená, že se nesoustředí i na bránění. Když to zjednoduším, celá pětka útočí a celá pětka brání. Také se to liší tím, jestli máte spíše ofenzivní (kreativní) typy hráčů, nebo defenzivní. Jak v A-týmu, tak v mládeži chceme hrát na kotouči a ofenzivně.

Proto se teď snažíte vyhledávat ofenzivní hráče?
Přesně tak. Proto jsme přivedli do útoku Petra Kafku nebo Dana Kružíka a s dalšími jednáme. Máme tu typy hráčů, kteří jsou kreativní a měli by fungovat do kombinace. Bez obranářů to ale nejde, takže máme mix. Budeme se snažit hrát tak, abychom předváděli takové výkony, kterými potěšíme naše fanoušky i sebe.