120 zajímavostí nejstaršího klubu: Trenérské osobnosti Slavie

Slavia si v letošní sezoně připomíná 120 let od svého založení. Během nich zažila triumfy i neúspěchy, prošlo jí mnoho hráčů, trenérů a funkcionářů a ovlivnila životy několika generací fanoušků. Pojďte se s námi podívat na 120 zajímavostí týkajících se začátků klubu, mistrovských titulů, rekordů, reprezentantů, trenérů a individuálních výkonů.

120 zajímavostí, 2. část: Trenérské osobnosti Slavie

První hokejové týmy, včetně Slavie, hrály bez trenérů v dnešním slova smyslu. Případně se o „koučink“ staral nějaký z hráčů či funkcionářů, které si ale v první polovině 20. století určitě nelze představit jako postarší pány v oblecích. Zdárným příkladem byl koneckonců v předchozím díle zmiňovaný Josef Gruss, který kromě organizačních záležitosti zvládal chytat v brance. Přesto se pojďme na začátek aspoň stručně zmínit o prvních slávistických činovnicích, na které plynule navážeme představením nejznámějších sešívaných trenérů.

• Aktivním hráčem sice na rozdíl od svých současníků nebyl, slávistický funkcionář Emil Procházka se ale významně zasloužil o rozvoj kanadského hokeje v Čechách. V listopadu 1908 přihlásil Český svaz ledního hokeje do nově vzniklé Mezinárodní federace ledního hokeje. Svaz přitom vznikl až o měsíc později, ale Procházka chtěl, aby Češi byli u vzniku federace dříve než Rakušané. Sehnal proto potřebné dokumenty, napsal stanovy neexistujícího svazu a odeslal je do Paříže. Kvůli vnitřním sporům se však hned do čela svazu nepostavil, vedoucí funkci ale později přece jenom obsadil a dál se podílel na propagaci nového sportu.

Sestavu mistrů Evropy z roku 1911 tvořili především hráči Slavie. Uprostřed stojí předseda Emil Procházka.

• Na průkopníka Emila Procházku navázal na začátku 20. let Jan Fleischmann, který se v roce 1921 postavil do čela Československého svazu hockeyového. Po odchodu v roce 1923 se o dva roky později předsednictví znovu ujal, ale i tentokrát zde pobyl jen dva roky. Významným slávistickým i československým funkcionářem byl později také Jaroslav Řezáč, bývalý brankář a později rozhodčí.

• V nelehkých poválečných časech se předsedou svazu stal dlouholetý reprezentant a bývalý hokejista Slavie Josef Loos, který se mimo jiné zasloužil o domácí hostitelství šampionátu v roce 1947. V čele organizace vydržel do komunistického puče z února 1948.

Josef Loos, který se zasadil o pořádání prvního poválečného hokejového šampionátu v Praze, byl kovaným slávistou.

• Loose vystřídal další slávistický funkcionář František Cvetler, jenž byl v prvních poválečných letech také trenérem sešívaného A-týmu. Svazovou funkci však po asi po roce opustil.

• Na začátku 50. let se na střídačku postavil hrající brankář František Vach. Po zranění krku se však s aktivní kariérou rozloužil a v sestavě byl jen jako náhradní gólman. Vach se zároveň naplno věnoval práci hlavního trenéra.

František Vach je na fotografii třetí zleva. Mezi ním a úplně vlevo pokrčeným brankářem Malinou je Lumír Ruzha, který se později také stal trenérem.

• Na střídačku tehdejšího Dynama se postavili také bývalý vynikající brankář Bohumil Modrý, původně fotbalista, a hrající hokejista František Fiktus či další hrající kouč Jan Hanzl. V 60. letech koučoval A-tým pozdější hokejový komentátor a novinář Luděk Brábník.

• Připomeňme, že ve stejné době se na Slavii pohyboval další bývalý hokejista a vystudovaný právník Zdeněk Andršt. Sešívané sice netrénoval, ale podílel se na budování mládežnické struktury, která se později transformovala v Tréninkové středisko mládeže. Především však v letech 1961 až 1980 vedl Československý svaz ledního hokeje. Krátce se také postavil na střídačku národního týmu.

Zdeněk Andršt (vlevo) a Jiří Kulíček, dvě velké osobnosti slávistické historie.

• Trenéra Brábníka nahradil další bývalý hráč a jeden z tehdejších nejlepších slávistů Lumír Ruzha, který jako hráč platil za skvělého střelce. K A-týmu se dostal po trenérském angažmá u mládeže. Příběhu původně ligového fotbalisty se budeme věnovat v samostatném článku. Ruzhu pak postpně nahradili trenéři Janďourek, Pergl, Pokorný a Barák.

• První sezonu 70. let zahájili slávisté pod vedením Jiřího Volfa, dlouholetého mládežnického kouče a bývalého hráče. Po pouhém ročníku ho však nahradil někdejší výborný obránce Sparty a reprezentace František Tikal, pod jehož vedením sahal tým po postupu do nejvyšší soutěže, postupně se ale začal výsledkově zhoršovat, a to nakonec vedlo k jeho odchodu. Pozici šéfa střídačky zaujal další bývalý slávista a dlouholetý hráč Pardubic Karel Mach, jehož ale po krátké době nahradil někdejší Kladeňák a reprezentační útočník Jaroslav Volf. Ani on však nepomohl týmu ke zlepšení v tabulce.

Tým trenéra Františka Tikala před sezonou 1971/72. Tikal sedí dole uprostřed.

• V sezoně 1975/76 Slavia spadla do třetí nejvyšší soutěže, což vedlo ke změnám v sestavě i na střídačce. Do Edenu přišel mistr světa a Evropy z roku 1949 Augustin Bubník. Rychlý návrat se ovšem nekonal, tým skončil po základní části třetí, k čemuž nepochybně přispěl i odchod trenéra Bubníka, který uprostřed rozehrané sezony kývl na nabídku prvoligového Zetoru Brno. Na střídačku se místo něj postavil bývalý sparťan Jan Eysselt, jemuž se v následující sezoně podařilo dostat Slavii zpět do 1. ČNHL.

• Po Eysseltovi převzal vedení týmu další bývalý reprezentant i aktivní hráč Slavie Jan „Gusta“ Havel, jenž se i na začátku 80. let spoléhal na tým mladých odchovanců a „odložených“ hráčů Kladna a Sparty, s nimiž Slavia spolupracovala. Havlovi dělal asistenta bývalý hráč a mládežnický trenér Zbyněk Zavadil, pod jehož vedením vyrostl nejeden známý hokejista. Rozhovor s ním najdete zde.

• Vedení klubu nabídlo Zavadilovi post hlavního trenéra „áčka“ na sezonu 1981/82, slávistický odchovanec ale nabídku odmítl a vrátil se k mládeži. „Mým snem bylo pracovat s mládeží,“ vysvětloval v rozhovoru. Na uvolněné místo tak přišel legendární trenér Bohumil Prošek, reprezentant, který se na konci kariéry objevil i v dresu Slavie.

• Na konci „osmdesátek“ se na střídačce sešívaných objevila řada trenéských dvojic. Už po pouhé sezoně se s klubem rozloužila dvojice Brdička–Berger, které nahradili Josef Kaiser a Václav Libora. Výkony týmu se zlepšily, ale na postup do nejvyšší soutěže nestačily. Na jednu sezonu vedli tým Tomáš Netík a Jaroslav Horáček, pár spojený s dlouholetým rivalem Spartou.

• Po roce je nahradila dvojice slávistických navrátilců Jaroslav Volf a Jan Eysselt. Kladensko-sparťanská spolupráce však moc nefungovala a výsledkem byla devátá pozice po základní části. Po jednom roce je tak vystřídal bývalý hráč Ladislav Slížek spolu s Petrem Jarošem, absolventem FTVS UK, a tedy především teoretikem hokejové hry. Trenérské dvojici bohužel chyběl kvalitní tým, a tým tak na konci sezony skončil na posledním místě, v druhé nejvyšší soutěži se však udržel.

• Ladislava Slížka na střídačce později nahradil Tomáš Herstus (který byl zároveň manažerem), místo Jaroše pak klub angažoval bývalého reprezentanta a hráče Sparty Pavla Richtera. Ti do týmu mimo jiné přivedli kvalitního brankáře Matina Altrichtera a talentované ukrajinské hokejisty Anatolije Najdu a Vadima Kulabuchova. Výsledkem však bylo „pouhé“ páté místo.

Slavia pod vedením dvojice Tomáš Herstus (na fotografii sedí čtvrtý zleva) a Petr Jaroš (sedí čtvrtý zprava).

• V následujícím ročníku 1993/94 to s postupovými ambicemi Slavie nevypadalo dobře a klub tak sáhl k další změně. Novým hlavním koučem se stal mistr světa a zkušený reprezentant Richard Farda. Zatímco Richter s ním zůstal jako asistent, Tomáš Herstus se naplno stal generálním manažerem. Novému realizačnímu týmu se povedlo na poslední chvíli přivést Vladimíra Růžičku a připravit tým na postup do extraligy.

• Farda trénoval ve Slavii střídavě i v dalších letech, i když ho v jedné sezoně nahradil bývalý hráč i trenér Plzně Marek Sýkora. Richter (1994), Herstus (1997) a Farda (1999) klub v dalších letech opustili a na střídačce se krátce představil někdejší hráč národního týmu Vladimír Caldr, následovaný otcem pozdějšího kapitána týmu Josefem Beránkem a mistrem světa z roku 1985 Jaromírem Šindelem. Asistentem zůstával Jiří Kalous.

• Začátek nového tisíciletí znamenal sice konec aktivní kariéry Vladimíra Růžičky, ale zároveň jeho v podstatě okamžitý přesun na střídačku. V klubu začal působit jako sportovní manažer a trenér mládeže a od listopadu 2000 převzal A-tým. Po odchodu Jaromíra Látala se stal generálním manažerem a od roku 2002 asistentem u národního týmu. Slavii pak v sezoně 2002/03, i díky dobrým výměnám a podpisům, dovedl k prvnímu mistrovskému titulu.

• Po neúspěšném domácím MS 2004 se do vedení reprezentace vrátil Ivan Hlinka, který měl už na záříjovém Světovém poháru přivést národní mužstvo zpět mezi světovou špičku. Jeho tragická smrt jen dva týdny před startem turnaje si však vyžádala nutnost rychlého řešení obsazení pozice hlavního kouče, kterým se stal právě Růžička. Tým dovedl do dramatického semifinále s Kanadou, o rok později ale oslavil ve Vídni zlatou medaili. Růžička šéfoval Slavii až do roku 2014 – mezitím ji dovedl k druhému titulu, třem stříbrům a dvěma bronzům. V roce 2008 se pak znovu postavil na reprezentační střídačku a o dva roky později podruhé vyhrál MS. Sluší se zmínit, že dlouhé roky po jeho boku působili Ondřej Weissmann a Jiří Kalous, později také Jiří Čelanský a Josef Beránek.

Vladimír Růžička ukázal ve Slavii své trenérské schopnosti a postavil se i na lavičku národního týmu, s nímž získal dva tituly mistrů světa.

• Vladimíra Růžičku nahradil v pozici kouče Ladislav Lubina, u týmu však vydržel jen do poloviny prosince roku 2014. Dočasného kouče Petra Novák pak nahradil zkušený slovenský trenér Dušan Gregor, ale zlepšení výsledků nepřinesl a do baráže už tak tým vedl dosavadní asistent Josef Beránek. Ani jemu se ale nepodařilo zachránit tým před sestupem z extraligy. V první lize vedli tým Pavel Hynek, Milan Razým a Miloš Říha, od dubna 2020 je hlavním trenérem Martin Štrba.