120 let nejstaršího klubu: Fotbalista, hokejista i trenér. Lumír Ruzha žil pro Slavii

Byl jedním z hráčů, kteří ve Slavii zůstali i po konci aktivní kariéry a nakonec se stali trenérem A-týmu. Lumír Ruzha přitom poprvé oblékl sešívaný dres ve fotbale, ve kterém si na rozdíl od hokeje zahrál první ligu. „Na metu nejvyší soutěže jsme viděli, přibližovali jsme se, ale nikdy jsme se jí nedotkli,“ vzpomínal bývalý útočník a trenér.

Hokejová Slavia, tehdy už pod názvem Dynamo Praha, neprožívala na začátku 50. let jednoduché období. Po zrušení sportovišť na Letenské pláni přišla o svůj „domov“ a zázemí a ve sportovním oddílu neměla prioritu. Přednost totiž dostávali hlavně fotbalisté a atleti, kteří trénovali na vlastním stadionu v Edenu, zatímco hokejisté se s dalšími pražskými kluby dělili o ledovou plochu na Štvanici.

V této době se v hokejovém klubu poprvé objevil útočník Lumír Ruzha, který podobně jako řada dalších hráčů dokázal na vysoké úrovni hrát jak hokej, tak fotbal.

Lumír Ruzha jako hráč, na fotografii ze sezony 1959/60 druhý zleva nad brankářem Vachem.

Ruzha přišel do Dynama před sezonou 1952/53 a hned se zařadil mezi nejlepší hráče týmu, jenž působil v druhé nejvyšší soutěži. Vydržel v něm deset ročníků, v polovině z nich nosil kapitánské céčko. Platil především za výborného střelce. V knize 120 let nejstaršího klubu se ve svých vzpomínkách (které autoři knihy shromáždili ještě před smrtí Lumíra Ruzhy v roce 2019) vrátil k začátkům své kariéry.

„V 50. letech jsme patřili mezi nejprodělečnější z 25 oddílů Slavie. Jednou jsme nakoupili vybavení, i když nám kvůli špatné finanční situaci nákupy zakázali. Když se to dozvěděl náš nadřízený, tak to vypadalo, že nás rozpustí. Hlasoval o tom výbor, kde nás podržel komunista, který se tvářil, že o ničem neví,“ vzpomínal Ruzha.

Sranda a radost ze hry. Šel bych do toho znova

Nejblíž postupu byli slávisté v roce 1955, ale v rozhodující části sezony na své soupeře nakonec nestačili. „Šance zůstala nevyužitá a vrátili jsme se do druhé ligy. Na metu nejvyšší soutěže jsme viděli, přibližovali jsme se, ale nikdy jsme se jí nedotkli. Byli jsme zarytí klubisti, dělali jsme pro to první poslední. Jenže kdybych tehdy věděl, co vím teď, asi bych si řekl: ‚Běž se radši vyspat, to nemá cenu.‘“, řekl Ruzha pro zmiňovanou knížku mapující slávistickou historii.

K hokeji dělal stavbyvedoucího, měsíční plat mu totiž jinak nevystačil. Ideální nebyly ani podmínky při trénincích. „Slavia neplatila, neměla tréninky... Trénink jsme měli na Štvanici jenom v pátek od 22:30 do půlnoci. To Sparta trénovala minimálně třikrát týdně. Spousta dobrých hokejistů z Prahy nám ale říkala, že kdybychom postoupili, tak by za nás šli hrát,“ vybavoval si.

Ve Slavii zůstal i po skončení aktivní kariéry v roce 1962. Nejdříve jako trenér mládeže, později se postavil na střídačku A-týmu. V klubu skončil v roce 1971. I poté se ale věnoval sportu: stolnímu tenisu. Ve veteránských kategoriích se mu v něm velmi dařilo, třikrát vyhrál mistrovství světa a pětkrát mistrovství Evropy.

„Jako trenér jsem bral 450 měsíčně, potom místo mě vzali jiného, který bral 5000. Ale ani ten neměl hráče, takže postoupit nedokázal. Vždycky to musí uhrát hráči na ledě, trenér sám nic nezmůže,“ podotýkal ke svému angažmá v roli kouče.

Na hokej podle svých slov spíše doplatil, ale když by se mohl vrátit v čase, šel by do toho znova. „Byly to nádherné roky. Když hodnotím celou kariéru, tak můžu říct jediné – bylo to něco! Takhle má vypadat amatérský hokej – sranda a radost ze hry. Byli jsme ale diletanti v přesvědčení, že se věci změní a že se do ligy musíme dostat. Dneska už vím, že jsme absolutně neměli šanci.“

Lumír Ruzha (na fotografii třetí zleva) jako trenér týmu, jehož součástí byl i brankář Holeček (ve spodní řadě druhý zprava).