Permanentky Informace o vstupenkách Vstupenky online
HISTORIE KLUBU
15. prosince 2020

120 let nejstaršího klubu: Postup pro mě znamenal víc než titul, vypráví Milan Antoš

Milan Antoš je bývalý hokejový útočník Slavie, který dovedl červenobílý klub jako kapitán do nejvyšší hokejové soutěže. Byl také součástí kádru, který v sezóně 2002/2003 získal první extraligový tituli. Dnes v Edenu působí jako asistent trenéra u sešívaného dorostu, mimo Slavii je znám také jako hokejový expert v České televizi.

Vítáme vás u dalšího dílu seriálu 120 let nejstaršího klubu, ve kterém vám přinášíme pohled do slávistické historie prostřednictvím článků i rozhovorů s významnými osobnostmi z řad hráčů, trenérů a funkcionářů. Ptáme se na jejich působení ve Slavii a na klíčové okamžiky klubové historie, u nichž byli přítomni. Seriál doplňuje stejnojmennou knížku, kterou si můžete koupit v klubovém fanshopu.

Rozhovory:
Zbyněk Zavadil | Bohuslav Čížek | Vladimír Růžička | Richard Farda | Tomáš Herstus

120 zajímavostí:
Začátky Slavie | Trenéři Slavie | Slávisté v reprezentaci | Individuální výkony

Příběhy:
Lumír Ruzha

Jak vzpomínáte na svoje první sezóny v dospělém hokeji?
Poprvé jsem za muže ve Slavii nastoupil ještě jako junior, v té době to byl starší dorost. Hrál jsem jeden nebo dva přípravné zápasy, ale do áčka jsem se nedostal. Místo mě tam hráli kluci, kteří v té chvíli byli lepší. Mě to strašně ranilo. Přestože jsem dal v prvním zápase gól, trenéři si mě nevzali. Měl jsem sto chutí s hokejem seknout, potom mě to totiž vůbec nebavilo. Tehdy mi ale strašně moc pomohli trenéři, kteří mi celou situaci vysvětlili. Normálně se mnou mluvili a motivovali mě k tomu, abych se dál snažil. Potom jsem šel na vojnu a vrátil jsem se asi v průběhu devadesátého roku, už do áčka. Úplnou náhodou jsem naskočil na levé křídlo, které zrovna chybělo, já jsem totiž do té doby hrál centra. Nalevo jsem nakonec zůstal, dal mě tam tehdy Tomáš Herstus.

Slavii jste jako kapitán dovedl k postupu do extraligy ve svých čtyřiadvaceti letech. Začátek kariéry jste rozjel ve velkém stylu...
Myslím, že to bylo vždy o trenérech, kteří něčemu věřili. Dnes důvěru u trenérů moc nevidím, a teď nemyslím Slavii, myslím to obecně. Slýcháváme spoustu výmluv, proč mladí nemůžou hrát. Tenkrát jsme se vrátili v jednadvaceti letech, bylo nás deset kluků, kteří jsme spolu hráli v juniorech. Tomáš Herstus nás vzal do áčka, a když cítil, že u těch starších to není ono, dal je stranou a hráli jsme my. Začali jsme hrát, pár let nám to trvalo, ale v konečném důsledku to bylo jen o odvaze mladé hrát. Neřekl bych, že jsem vstoupil do ligy a byl jsem výborný, spíš jsem se to pomalu učil. Ty dva, tři roky to zabralo.

Ty jste ale už částečně trávil v Plzni, kam jste odešel v průběhu ročníku 1995/96.
V Plzni jsem poprvé hrál v lajně, která ovlivňovala výsledky zápasů extraligy, která dokázala rozhodnout. Na Slavii jsem hrál v druhé nebo třetí lajně. V Plzni jsem hrál s Tomášem Jelínkem a s Mírou Machem v druhé lajně, ale pak mě nakonec nepodepsali.

„Když jsem se vrátil z vojny, zrovna chybělo levé křídlo. Tak mě tam trenér Herstus dal a už jsem tam zůstal.“
Milan Antoš o začátcích ve Slavii

V další sezoně jste odešel do Jihlavy.
V Plzni se rozhodli jít cestou svých odchovanců a já jsem se stěhoval do Jihlavy. Plzeň mi dala sezónu, kdy jsem poprvé hrál s velmi dobrými hráči. Sám jsem si dokázal, že na to mám, a to potřebuje každý hráč. Jihlava mě naučila víc trénovat, víc se na hokej soustředit. Tam jsem také pochopil, že jestli se tomu chci věnovat, musím tomu dát něco navíc. K Jihlavě i k Plzni mám do dneška velmi dobrý vztah, mám ta města rád i hokejově. Mě obě města strašně pomohla, protože Jihlava je historicky velmi úspěšný klub a hrát v takovém klubu mě posunulo. Plzeň je zase kousek od Prahy, bylo příjemné tam hrát, mají skvělé fanoušky a vždycky se mi velmi líbilo jejich pískání. Plzeň má u mě v srdci taky důležité místo.

Do sezony 2001/02 jste ale vstoupil opět jako červenobílý hráč. Změnila se pro vás po návratu zpátky do Prahy role v týmu?
Celé to vzniklo tím, že Vláďa Růžička začal dělat manažera a vybral si mě. Musím říct, že jsem se velmi rád vrátil, byl jsem rád, že jsme se dohodli. Začal trénovat, byl plný energie, znali jsme se a bylo s ním skvělé jednání. Myslím, že to všechno ovlivnilo, co pak dělal. My jsme ho respektovali, aniž bychom mu museli vykat, respektovali jsme, že je to trenér. Přišel jsem už jako zkušený hráč, první nebo druhou sezonu po návratu se mi dařilo rozhodovat zápasy. V jedné z těch sezón jsem měl myslím sedm gólů v rozhodujících chvílích. Tvořil se zároveň tým, měl jsem v něm pozici ve druhé, třetí lajně. Pro mě první lajna nikdy nebyla, nebyl jsem nějak totálně šikovný hráč, který neustále bodově rozhodoval zápasy. Moje úloha byla jiná, ať už to bylo víc v dobré obraně, ve čtení zápasu, nebo v touze uspět, když se zrovna týmu střelecky nedařilo.

Hned v druhé sezóně po vašem návratu Slavia vyhrála titul, první v dějinách klubu. Je to váš největší hokejový úspěch?
Asi není. Srovnávat titul a postup je opravdu těžké, ale postup je složitější v tom, že trvá strašně dlouho. Řekl bych, že tyhle dva úspěchy mám na stejné úrovni, k tomu navíc musím přičíst i postup s Ústím. Úspěchy jsou o tom, že celou sezónu musíte hrát strašně dobře, a to se nám povedlo. Kdybych měl vypíchnout jen jednu věc, tak bych řekl, že to je spíš ten postup, i když toho titulu si strašně moc vážím a pak jsem ho jindy ani nezískal. Ten postup byl ale zkrátka složitější.

Přesto pojďme zpátky k titulu: co bylo podle vás hlavním důvodem, že Slavia celý ročník vyhrála?
Měli jsme kvalitní kádr, na všech postech byli kvalitní hráči. Začalo se to tlačit, když se vyměnili hráči. Přišel Sailer, Krátoška a další, a najednou jsme měli velkou konkurenci, která byla fakt znát na každém tréninku. Hráči se předháněli v tom, kdo bude lepší, a to hnalo kupředu celé mužstvo. Nemám rád mužstva, kde máte dvě nebo tři hvězdy, zbytek nic a ty hvězdy se ještě dávají ostentativně najevo. Třeba v Liberci Nedvěd, výborný hokejista a světový hráč, ale prostě si sedne na vlastní židli a dá najevo nadřazenost. To já v týmech nemám rád. Tým na Slavii byl strašně silný, už od gólmana Romana Málka, přes obránce, na které byl vyvíjen obrovský tlak na to, aby hráli dobře, levá křídla, kde jsem byl já, Sup, Tomica a další, až po centry a pravá křídla. Ve finále ale rozhodl defenzivní systém, který nám Vláďa Růžička byl schopen vysvětlit, my jsme ho dodržovali a hráli.

Antoš odehrál za Slavii přes 300 utkání

Slavia tak dosáhla druhého důležitého milníku, vy jste byl opět u toho a znovu to bylo po vašem nedávném příchodu. Čím si to vysvětlujete?
No já jsem na Slavii vydržel vždy čtyři roky nebo tak nějak (směje se). Slavii mám rád kvůli tomu, že ať už to byl Míla Beneš na rolbě, nebo kdokoliv jiný, každý má v klubu své místo a všechny tam znám. Na Slavii jsem chodil jako domů, věřil jsem těm lidem a musím říct, že mimo nějaké drobnosti mi nikdo nijak neublížil, nebo jsme si to pak vždy dokázali vyříkat. Někdy to je tím spojením. Člověk se narodí a je spojen s nějakým klubem, s nějakou organizací a je schopen pro ni odevzdat všechno. Jinak si to ale vysvětluju dobou, byli tam skvělí lidé. Při postupu prezident Čížek, u titulu skvělý prezident Tvrdý. Takoví lidé dávají organizaci smysl, někam ji vedou a mají o tom představu. Vždy jsem se snažil dát tým dohromady, nikdy jsem neměl jsem nějaké ex tempore, abych se s někým dohadoval, abych se povyšoval, nebo naopak ponižoval. To mi nikdy nebylo vlastní.

Po hráčské kariéře jste přešel na dráhu trenéra. Po angažmá u letňanských Letců jste se dostal k trénování mládeže Slavie. Jaký byl pro vás návrat na stadion, kde jste toho tolik zažil?
Návrat na Slavii byl těžký. Nastoupil jsem k juniorům jako asistent a nemile mě překvapila jejich kvalita. V Letňanech byli junioři kluci, kteří k tomu studovali. Byli to chytří kluci, neviděli už tolik motivaci v hokeji pokračovat, a tak to všechno dělali trochu jinak. Na Slavii jsem přišel do týmu, kde si všichni mysleli, že můžou hrát juniorskou ligu a že jsou všichni výborní. Ale když jsem pak viděl jejich hru, viděl jsem, že to s extraligovým týmem nemá nic společného. Pro mě ten první rok pak byl velké zklamání, ale zároveň i velké ponaučení, že takhle se to dělat nedá. Snažili jsme se dát dohromady další rok hráče, kteří na to měli, a myslím, že příští rok to pak vypadalo úplně jinak. Samozřejmě jsem byl rád, že jsem znovu na Slavii, ale profesně první rok nebyl nějak dobrý.

Nemůžu opomenout ani vaše působení v roli experta v České televizi. Jak vám sedl přesun z ledu do studia?
Chvilku jsem se hledal, člověk hokej vidí úplně jinak. Vídával jsem ho jako hráč, pak jako trenér, a nakonec i jako expert, tedy člověk, který ho komentuje. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientoval a než jsem pochopil, co se ode mě vlastně chce a co se ode mě očekává. Ale poslední dobou se mi zdá, že tím, že se pořád v hokeji pohybuju, mám nějakou představu, jak to tam funguje. Ta práce mě velmi baví už od začátku. Vždycky říkám, že na hokeji je nejdůležitější hráč. Někdy mám bohužel pocit, že „bafuňáři“, trenéři a rozhodčí mají pocit, že oni jsou ten hokej. Tak to ale není, hokej je ten hráč. Když nastoupí patnáct hráčů a gólman – to je hokej. To ostatní je jen limonáda kolem. Hráči hrají hru a my bychom si měli vážit, že dnes je ještě někdo tak dobrý, že tam vůbec vleze.

Když porovnáme roli televizního experta a hokejového trenéra, co mají tyto role společného a v čem jsou naopak úplně jiné?
První důležitá rozdílná věc je, že v televizi má být člověk nezaujatý. Čtení zápasu v podání trenéra a experta jsou hodně podobné. Trenér to akorát vyhodnocuje vůči svému týmu a snaží se podle toho měnit strategii. Komentátor se snaží z toho, co vidí, dostat něco k lidem. Dostat z té hry to důležité nebo něco co by mohlo být pro diváka zajímavé, nebo co by jim mohlo rozšířit obzory. Něco jako třeba strategie po vhazování nebo výkon konkrétního hráče. Trenér je na vlně hráčů, snaží se emoce držet stranou. Také vidí chvíli, kdy je zápas na vážkách: tým třeba dobře začal, ale pak se hra srovnala. Trenér pak začíná tlačit na hráče víc a víc a pomůže to tomu, že ten zápas jednorázově vyhrajete, ale nemá to dlouhodobý efekt. Kdybych tam na hráče křičel jako expert, tak to nemá smysl. Emoce na střídačce prostě musíte někdy polevit, jako komentátor byste ale emoce měl vždy držet na uzdě a být ten, který vidí obě dvě strany. Když je to národní tým, je to něco jiného, tam fandíme asi všichni a přejeme našemu nároďáku, aby vyhrál, i když se třeba nedaří.

„Člověk se narodí a je spojen s nějakým klubem, s nějakou organizací a je schopen pro ni odevzdat všechno. Slavii mám rád, protože každý má v klubu své místo a všechny tam znám.“
Milan Antoš o klubismu

Dokázal jste si udržet objektivní nestranné stanovisko i vůči Slavii?
Je těžké kritizovat Slavii. Já jsem to několikrát v novinách udělal a oni mi za to potom vyčinili. Nakonec ale udělali to, co jsem v rozhovoru řekl. To byla doba, kdy začala komunikace se slávistickým kotlem. Teď pracuji na Slavii s lidmi, kteří vědí, že říkám věci, které cítím, že jsou správné, ale nikdy nechci poškodit klub. Chci prostě říct, že tohle se mi líbí a tohle ne. To, že si z toho někdo vezme osobní urážku, je jen jeho věc. Vždy se snažím objektivně říct, co je dobře a co špatně, a to, jak ostatní reagují, je věc jiná. Ale u Slavie je to těžké i tím, že tady ty lidi znám, tedy často znám i pozadí toho, jak rozhodnutí vznikala a co za tím stojí. Tím je to pak všechno složitější.

Ve studiu jste pověstný svým razantním přístupem. Přenesl jste si tvrdost z ledu do studia?
No, myslím že ano. Můj syn mi vždy říká: „Tati, zůstaň takový, jaký jsi“. Musím říct, že ze začátku jsem taky omlouval hodně věcí, i jako trenér i jako expert. Vždycky jsem se snažil vysvětlovat. Pak jsem se ale sám sebe zeptal, proč to vlastně dělám. Když někdo hraje špatně, tak mu prostě řeknu, že hraje špatně. Když je to dobrý, tak to taky řeknu. Stejné je to i ve studiu. Když se mi něco líbí, tak se snažím popsat, proč se mi to líbí, na druhou stranu, když někdo dělá něco, co není úplně adekvátní hře, tak to prostě taky řeknu. To je asi alfa i omega toho, jaký já jsem. Nikdy jsem si nedával pozor na hubu a taky to tak někdy dopadlo… (směje se). To je bez debat.

Slávistická mládež historicky vychovala spoustu skvělých hokejistů, kteří byli vždy základem pro úspěchy. Bude to zásadní i pro budoucnost klubu?
V České republice je málo klubů, které vychovaly tolik hokejistů. Někdo to i dokonce v médiích spočítal, že Slavia v určité době vychovala nejvíce hráčů, kteří šli do zahraničí. Celkově více hráčů vychoval asi jen Litvínov a Kladno. Slavia je bohužel brána jako druhořadý tým, ale mládež tady vždy perfektně fungovala. Teď to momentálně není nikde ideální, snažíme se najít nějaký styl, jak to posunout. V dnešní době je velký problém nedostatek ledu. Nejlepší by pro nás bylo, kdybychom měli v Edenu dvě plochy a střídali bychom se. To ale není možné a nemá cenu si stěžovat. Musíme pracovat s tím, co máme. Musíme pracovat tak, aby hráči někam rostli a abychom měli dál dobré hráče pro áčko.

Autor Michael Schuster
Nepřehlédněte
ROZHOVORY 9.5.2021

Gólman Málek: Nedám Mártymu nic zadarmo, soupeření s ním mě baví

Slavia vsadila na jistotu a do nového soutěžního ročníku vstoupí se stejnou brankářskou dvojicí jako v tom uplynulém. Společně s Martinem Michajlovem pokračuje v Edenu i Roman Málek. „Panuje mezi ...

Číst více
A-TÝM 7.5.2021

Slávisté mají za sebou první týden letní přípravy

Hokejisté Slavie odstartovali společnou přípravu na nový ročník Chance ligy, nepopulární letní dřina na suchu začala v pondělí 3. května a potrvá do konce června. Nově budou moci slávisté během ...

Číst více
A-TÝM 6.5.2021

Další podpisy! Nové smlouvy mají útočník Ondráček i obránci Krejčí a Veber

Další trojice hráčů stvrdila svými podpisy pokračování v Edenu. Nové kontrakty mají útočník Martin Ondráček a obránci Daniel Krejčí a Václav Veber. Všichni tři se zapojili do přípravy na novou ...

Číst více
ROZHOVORY 5.5.2021

Chci mít důležitější roli, než loni na Kladně. Doufám, že nezklamu, hlásí Zelingr

Dvaadvacetiletý obránce Matyáš Zelingr se stal nejnovější posilou Slavie. Jak sám říká, fanoušci by se v jeho podání mohli těšit na podporu útoku a ofenzivní hru. V rozhovoru vypráví, jak se naopak ...

Číst více