Permanentky Informace o vstupenkách Vstupenky online
HISTORIE KLUBU
28. prosince 2020

120 let nejstaršího klubu: Se Slavií jsem se budil i usínal, vzpomíná bývalý prezident klubu Tvrdý

Jméno Miroslava Tvrdého je nesmazatelně spojeno s historií hokejové Slavie. Jako finanční ředitel IPS a později Skanska se podílel na majetkovém vstupu společnosti do klubu, v jehož čele stál dlouhé roky jako prezident. V seriálu 120 let nejstaršího klubu mluví o začátcích, spolupráci s Vladimírem Růžičkou i obou extraligových titulech.

Vítáme vás u dalšího dílu seriálu 120 let nejstaršího klubu, ve kterém vám přinášíme pohled do slávistické historie prostřednictvím článků i rozhovorů s významnými osobnostmi z řad hráčů, trenérů a funkcionářů. Ptáme se na jejich působení ve Slavii a na klíčové okamžiky klubové historie, u nichž byli přítomni. Seriál doplňuje stejnojmennou knížku, kterou si můžete koupit v klubovém fanshopu.

Rozhovory:
Zbyněk Zavadil | Bohuslav Čížek | Vladimír Růžička | Richard Farda | Tomáš Herstus | Milan Antoš

120 zajímavostí:
Začátky Slavie | Trenéři Slavie | Slávisté v reprezentaci | Individuální výkony | Extraligové tituly

Příběhy:
Lumír Ruzha

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé slyšel o tom, že se na Slavii hraje hokej?
Upřímně se přiznám, že až do roku 1992 jsem hokejovou Slavii sledoval jen okrajově. Občas jsem si našel nějakou informaci ve výsledkových rubrikách sportovních zpravodajství. Ale o dění v klubu jsem nevěděl nic.

Společnost IPS sponzorovala Slavii dlouhé roky, v roce 1993 vstoupila majetkově do hokejového klubu. Proč jste si z různých oddílů Slavie vybrali právě hokej?
Pamětníci si možná vzpomenou, že v 70. a 80. letech byl IPS patronátním podnikem sportovního klubu Slavia, která se tehdy jmenovala Slavia Praha IPS. Do sportovního klubu IPS vkládal na tu dobu nemalé prostředky. Po revoluci, kdy jsem pracoval na pozici ekonomického ředitele IPS, tato podpora pokračovala s tím, že peníze mezi jednotlivé oddíly rozdělovalo vedení sportovního klubu. Časem jsme měli pocit, že prezentace firmy v jednotlivých oddílech není dobrá, a proto jsme se v roce 1992 rozhodli soustředit pouze na jeden sport. Ve fotbale tehdy byla vůči IPS velmi negativní atmosféra, všechno se točilo kolem pana Korbela, takže volba byla celkem jasná. Veškerou podporu jsme dali do hokeje. Je to populární sport. Ve vedení klubu jsme měli dva kolegy z IPS Bohouše Čížka a Tomáše Kotouče.

Sezóna 1992/93 byla z mé strany pouze o finanční podpoře. Chtěli jsme co nejrychleji postoupit do extraligy a věřili jsme lidem, kteří slávistický hokej vedli. Já sám jsem občas zašel na některý domácí zápas, ale nijak jsem do řízení klubu nezasahoval.

Společně s generálním ředitelem Charvátem jsme pak navštívili poslední zápas prolínací soutěže v Hradci Králové a po těžké porážce jsme došli k názoru, že k postupu do extraligy nestačí jen peníze, ale i změna v řízení klubu. A tak jsem se v červenci 1993 poprvé objevil v zázemí klubu a vydržel jsem tam až do prosince 2009.

Byl jste finančním ředitelem IPS a Skanska CZ, hlavních sponzorů klubu, a prezidentem klubu. Dařilo se vám obě pozice časově a organizačně skloubit?
Já jsem svůj čas v té době dělil pouze mezi tři oblasti. Práci v IPS, hokej na Slavii a rodinu. Nic jiného neexistovalo. Ráno jsem se Skanskou/IPS a Slavií budil, večer s nimi usínal. Myslím, že jsem za těch 16 let vynechal tak maximálně 15 domácích zápasů. Zda jsem to zvládal? To musí posoudit asi jiní. Ale výsledky jsme měli. IPS, respektive Skanska byla v letech, kdy jsem v nich působil, suverénně největší českou stavební společností. Se Slavií jsme postoupili hned v prvním roce do extraligy a v první dekádě 21. století jsme byli nejlepším hokejovým klubem v zemi.

V klubu jste pomohl zajistit finanční zázemí, ale i vnesl nový styl řízení. Můžou hokejové kluby fungovat jako obchodní společnosti? Podařilo se vám to tak ve Slavii nastavit?
Když jsem v roce 1993 přišel do hokejové Slavie, byla tam jediná osoba, která vše řídila: Tomáš Herstus. My ostatní jsme měli zajistit část peněz a hezky si popovídat o hokeji. Ale to byla úloha, se kterou jsem se já nikdy nespokojil. Po nějakých dvou měsících jsem pochopil, že musím změnit celkovou filosofii klubu a vstoupit do jeho řízení ve sportovní oblasti. A takto jsem pracoval celých 16 let. Myslím, že jsme postupně v klubu nastavili systém řízení, který skutečně odpovídá podnikatelskému subjektu. V tom jsme určitě proti konkurenci nikdy nebyli pozadu. Pravdou ale je, že hokej v českých podmínkách nikdy nebyl byznys, a trochu se obávám, že ještě dlouho nebude. Určitě současným majitelům hokejových klubů v Česku nezávidím.

„Byli jsme nejlepším hokejovým klubem v zemi.“
Miroslav Tvrdý o prvním desetiletí 21. století

Jak se změnilo vnitřní fungování klubu po postupu do extraligy?
Postup do extraligy byl po všech stránkách velká výzva. Ať se to týkalo složení týmu pro extraligu, tak i budování sportovního a finančního zázemí a v neposlední řadě i postavení klubu v českém hokeji. Byli jsme v úžasné euforii a dělali jsme věci, nad kterými se dneska jenom můžeme pousmát. Klíčové bylo udržet v mužstvu Vladimíra Růžičku. Byl hráčem Litvínova a jednal s Ivanem Hlinkou. Ale ten na jeho podmínky nepřistoupil. A my jsme byli druhá, nebo možná první, volba. Požadavky za podpis smlouvy by i v dnešní době byly těžko splnitelné. Ale zavřel jsem oči a smlouvu jsme podepsali. A tím se všechno dalo do pohybu. Přišli starší zkušení hráči, kteří by bez Růžičky a Fardy do Slavie nikdy nepřišli. Měli jsme vždy dobrou mládež, na té si předchozí vedení klubu velmi zakládalo. Ale nejlepší junioři chtěli hrát extraligu. A najednou jsme jim to mohli nabídnout. Začalo se urychleně měnit sportovní zázemí klubu, které bylo hluboce pod běžným standardem extraligy. Přišli i noví sponzoři, a to jak ti, kteří byli vázáni na IPS, tak slávisté, pro které prezentace na extraligovém hokeji začala dávat smysl.

Mohli jste díky větším financím přivádět i hvězdy, ale zároveň dávat peníze do mládeže. Jde skloubit obojí najednou?
Já osobně jsem do řízení mládežnického hokeje Slavie nijak moc nezasahoval. Pro mě vždy bylo důležité, aby se co nejvíce mladých hokejistů dostalo do extraligového týmu. Vždy bylo levnější vychovat hokejistu než kupovat a platit hotovou hvězdu. Prezident Bohouš Čížek i Tomáš Herstus v 90. letech a později Vladimír Růžička to dělali velmi dobře. Mladí talentovaní hokejisté měli o Slavii zájem. Jedna věc ale byla klíčová. Dokud jsme nebyli v extralize, mladí velmi záhy odcházeli. Jako odstrašující byl pro mě příběh s Tomášem Vlasákem, který v sezóně, kdy jsem přišel do Slavie, přes naše naléhání raději odešel do Litvínova, než aby se s ostatními popral o extraligu.

V roce 2000 jste byl iniciátorem přechodu Vladimíra Růžičky na post sportovního manažera a následně i trenéra A-týmu. Za jakých okolností se zrodila myšlenka, že pan Růžička se de facto ihned po konci hráčské kariéry zapojí do vedení klubu?
Byla to určitě jedna z nejdůležitějších změn v klubu, kterou se mi podařilo vyjednat. Vladimír Růžička na začátku roku 2000 začínal mít na mužstvo spíše negativní vliv. Provázela ho různá zranění, méně trénoval a to se nutně projevovalo i při soutěžních utkáních. Ale tým na něj stále spoléhal. Takže z toho byla nepovedená sezona 1999/2000, i když to samozřejmě nebyl jediný důvod.

Ještě před skončením soutěže jsme si asi třikrát sedli v restauraci Nad Ledem a diskutovali, co dál. Nabídl jsem mu pozici hlavního trenéra. Byl jsem totiž přesvědčen, že k tomu má ty nejlepší předpoklady, ale to on nechtěl. Bylo mu jasné, že pozice trenéra je ve sportu značně nejistá. Navíc byl stále přesvědčen, že může hrát dál. Bylo mu jenom 36 let. Nakonec jsme se dohodli na funkci sportovního manažera. Takže do sezońy 2000/2001 jsme šli poprvé s generálním a sportovním manažerem. A to bylo také poprvé a naposledy. Vladimír Růžička se hned do práce zapojil velmi aktivně, přivedl několik nových hráčů a sportovní úsek začal pracovat podle jeho not. Do sezońy jsme ale šli s trenérskou dvojicí Šindel, Weismann, což nebyla jeho volba. A začátek byl velmi špatný. Po jednom mém zásadním střetu se Šindelem jsem ukázal na Vladimíra Růžičku a Jaromíra Látala, tehdejšího generálního manažera, a poslal je na střídačku k Weismannovi jako trenéry. A zatímco Látal si při prvním utkání stoupnul do rohu střídačky, aby se ničeho neúčastnil, Růžička se postavil doprostřed za hráče a okamžitě je začal koučovat. A tak se zrodil Růžička extraligový trenér, dle mého názoru stále nejlepší český trenér 21. století.

Jako prezident a později i jeden z majitelů jste byl u obou mistrovských titulů. Dá se říct, že šlo vždy o práci celého klubu: od vedení přes realizační tým až po hráče?
Víte, my jsme nebyli Vsetín, který měl několikanásobně větší rozpočet a mohl bezkonkurenčně vítězit v mnoha sezónách. My jsme se k mistrovským titulům dopracovávali postupně krok za krokem. Žili jsme v relativně malém kolektivu, kde každý měl své místo a každý nesl svůj podíl na úspěších a prohrách. Dělali jsme chyby i správná rozhodnutí. Těch naštěstí bylo více. Jinak bychom to nedotáhli tam, kam se to podařilo. Myslím, že se Vladimíru Růžičkovi a částečně i mně podařilo lidi v hokejové Slavii tak trochu zbláznit a vytvořil se tam skvělý kolektiv, na který nikdy nezapomenu.

„Žili jsme v relativně malém kolektivu, kde každý měl své místo a každý nesl svůj podíl na úspěších a prohrách.“
Miroslav Tvrdý o práci ve Slavii

Jak jste jako hokejový funkcionář slavil tituly? Předpokládám, že musí začít velmi brzo po konci sezony přemýšlet o dalším ročníku.
Máte pravdu. Oslava titulů, respektive postupu byla obrovská euforie, která ale velmi rychle vyprchala. Opravdu jsem si ty chvíle absolutního štěstí užil a přál bych každému, aby něco takového zažil. Každé takové vítězství vás ale velmi zavazuje. Bohužel sportovní vítězství v českém hokeji neznamená ekonomické vítězství. Nejvíce na něm profitují hráči, jednak různými bonusy za vítězství, jednak pocitem, že jejich cena vzrostla. Jejich požadavky se většinou zvyšují rychleji než příjmová stránka rozpočtu. Najít správnou balanci mezi ekonomickými možnostmi a udržením týmu ve správném složení je vždy velmi obtížné. Nám se to ale snad i dařilo. Po postupu do extraligy jsme myslím skončili v prvním roce osmí. A po obou titulech přišlo vždy finále.

Pokaždé jste v něm pak prohráli. Co za tím podle vás stálo?
Pokaždé to byly jiné důvody. Když dovolíte, odpovím trochu obšírněji. Pokud začnu rokem 2004, musím se vrátit zpátky na náš extraligový začátek v roce 1994. Po postupu jsme byli skoro ve všem proti ostatním zkušeným týmům pozadu. Největší a nejobtížnější problém byl ale domácí stadion. Naši předchůdci nám bohužel zanechali zimní stadion, který zdaleka neměl parametry na extraligu. IPS investovala mnoho prostředků alespoň do částečných rekonstrukcí, aby se vylepšilo sportovní zázemí. Často přispěli i rodiče mladých hokejistů. Ale pro diváky jsme nemohli udělat skoro nic. Takže mým důležitým cílem kromě sportovních výsledků bylo posunutí klubu na jinou kvalitu, i pokud jde o halu. Pokusili jsme se to řešit v lokalitě Slavie, ale nebylo to reálné finančně ani technicky, takže jsem se upnul na výstavbu nové arény v Praze pro MS. Když jsme pak na konci roku 2002 seděli s bývalým generálním ředitelem Skansky v ČR Zdeňkem Burdou a přemýšleli, zda jít do stavby arény či nikoli, zvítězila ve mně mimo jiné i touha mít pro Slavii hokejovou arénu na nejvyšší úrovni. Nebyla to tehdy vůbec jednoduchá situace. Samotná stavba byla na kritické cestě, nebylo možné ztrácet ani den. Všechny ostatní stavební firmy v Česku od stavby odstoupily a Hušákova Sazka neměla na stavbu peníze. Museli jsme do stavby vložit obrovské prostředky, aby se mohlo pokračovat. A když se v dubnu 2004 stavba dokončila a všechno se chystalo na MS, obrátili se na nás lidé ze Sazky, abychom odehráli finále ve zbrusu nové Sazka aréně. Tehdy jsem udělal jednu ze dvou největších chyb za 16 let ve Slavii. Více méně proti všem ve vedení Slavie jsem trval na odehrání finále na novém stadionu. Po prvních dvou zápasech ve Zlíně byl stav 1:1 a naše šance na vítězství byly reálné. Nikdo jsme ale neměli s novou arénou zkušenosti. Ceny lístků jsme dali velmi nízko. Oba zápasy byly v několika minutách vyprodány. Ale do arény se nedostali naši fanoušci. Hráči ztratili domácí prostředí. Asi se v nové hale i špatně orientovali, protože proti Edenu se jednalo o úplně jiný prostor. Oba zápasy jsme ztratili a tím v podstatě celé finále. Na jednu stranu jsem byl smutný, ale na druhou jsme konečně měli hokejovou halu, jakou jsem si přál. A koneckonců i po ekonomické stránce to bylo optimální. Protože prohrané finále je pro pokladníka vždy lepší než vítězství.

A v roce 2008?
Rok 2008 byl ale jiný příběh. Když jsme se po oslavách vítězství začali radit s Vladimírem Růžičkou o složení mužstva pro novou sezonu, zdálo se, jako bychom ztratili společnou řeč. Vždy jsme dělali důležitá rozhodnutí společně. Nikdy jsme proti sobě nešli. A najednou to nešlo. Něco podstatného se změnilo, ale ne na mé straně. Nechtěl jsem situaci hrotit. Hráli jsme poprvé Ligu mistrů a v sázce byla prémie jeden milion eur. A tak jsem ustupoval. Začalo moje odcházení z klubu, který jsem tolik miloval. No, a když jsme nešťastně vypadli s Curychem v posledním zápase skupiny, zbavili jsme se některých nesmyslně drahých hráčů. Tým složený pouze Vladimírem Růžičkou neměl sílu mužstva roku 2008. A já jsem to už neuměl ovlivnit.

Od hráčů jsem si udržoval odstup

Podílel jste se na rozpočtu i důležitých rozhodnutích, co se týče hráčských příchodů a odchodů. Za to jste samozřejmě nesl odpovědnost, ale nevnímal jste to tak, že Vladimír Růžička jako generální manažer a trenér „chodil s kůži na trh“, zatímco vy jste byl tak trochu „skrytý v pozadí“?
On tu úlohu tváře a šéfa Slavie hrál perfektně. Nikdy bych to tak nedokázal. Samozřejmě,že mě občas mrzelo, že úspěch měl mnoho jiných otců, často těch nesprávných a já jsem stál v pozadí. Ale tak to bylo správně. Nikdy jsem však nebyl ten, kdo by se skrýval před zodpovědností za některá rozhodnutí, neměl jsem potřebu to prezentovat navenek. Možná toto je poprvé, kdy takto obšírně hovořím pro veřejnost.

Jak často jste byl v kontaktu s hráči? Musí si lidé z vedení klubu od hráčů udržovat trochu odstup, když rozhodují o zásadních věcech, které ovlivňují jejich životy?
V prvních letech po postupu jsem docházel do kabiny častěji. Většinou když se nedařilo. Jednou jsem četl, že Miloš Hořava to komentoval slovy „celou sezonu jsme schůzovali“. Ale po přesunu Vladimíra Růžičky do vedení klubu to bylo maximálně jednou dvakrát za sezónu. A to skutečně v mimořádných situacích. Vždy jsem si udržoval odstup od hráčů. Takový už já jsem a jsem přesvědčen, že je to tak správně. Bližší vztah jsem si vybudoval snad pouze s Vladimírem Růžičkou a Pepou Beránkem.

Situace v klubu a rozpočet je závislý na výsledcích týmu. Necítil jste někdy v tomto ohledu bezmoc, že nemáte úplný vliv na to, jak se bude klubu dařit?
Já jsem se určitě necítil v klubu bezmocný. Až do konce mého působení jsem se podílel na všech podstatných rozhodnutích ve sportovní oblasti. Takže když se něco nedařilo, cítil jsem, že jsem udělal chybu i já a snažil jsem se to stůj co stůj napravit. Někdy mě ale velmi rozčiloval přístup některých hráčů, kteří se po ztraceném zápase při odchodu z kabin chovali, jako by se nic nestalo. To jsem registroval. Takové hráče jsem v klubu nechtěl.

Jak je důležité, aby klub měl stabilní vedení? Měl jste pocit, že se vám ho na Slavii podařilo udržet?
V prvních sezónách po postupu jsme trenéry měnili jak na běžícím páse. Vždycky jsme někoho najali a za chvíli jsme zavolali Fardovi, jestli by se nevrátil. To mě velmi zlobilo. Ale nemohl jsem jinak. Protože úspěch hokejové Slavie byl pro mě vším. Nechtěl jsem ani v nejmenším riskovat neúspěch. Byla to i vina tehdejších generálních manažerů Tomáše Herstuse a Jaromíra Látala, kteří neuměli najít vítězné řešení. S příchodem Vladimíra Růžičky v roce 2000 do sportovního vedení se ale vše změnilo. Pracovali jsme 10 let ve stejném složení jenom s dílčími korekcemi a výsledky se dostavily.


Autor Šimon Rogner
Nepřehlédněte
ROZHOVORY 9.5.2021

Gólman Málek: Nedám Mártymu nic zadarmo, soupeření s ním mě baví

Slavia vsadila na jistotu a do nového soutěžního ročníku vstoupí se stejnou brankářskou dvojicí jako v tom uplynulém. Společně s Martinem Michajlovem pokračuje v Edenu i Roman Málek. „Panuje mezi ...

Číst více
A-TÝM 7.5.2021

Slávisté mají za sebou první týden letní přípravy

Hokejisté Slavie odstartovali společnou přípravu na nový ročník Chance ligy, nepopulární letní dřina na suchu začala v pondělí 3. května a potrvá do konce června. Nově budou moci slávisté během ...

Číst více
A-TÝM 6.5.2021

Další podpisy! Nové smlouvy mají útočník Ondráček i obránci Krejčí a Veber

Další trojice hráčů stvrdila svými podpisy pokračování v Edenu. Nové kontrakty mají útočník Martin Ondráček a obránci Daniel Krejčí a Václav Veber. Všichni tři se zapojili do přípravy na novou ...

Číst více
ROZHOVORY 5.5.2021

Chci mít důležitější roli, než loni na Kladně. Doufám, že nezklamu, hlásí Zelingr

Dvaadvacetiletý obránce Matyáš Zelingr se stal nejnovější posilou Slavie. Jak sám říká, fanoušci by se v jeho podání mohli těšit na podporu útoku a ofenzivní hru. V rozhovoru vypráví, jak se naopak ...

Číst více