120 let nejstaršího klubu: Můj nejdůležitější gól v kariéře, vzpomíná Sup na první titul

Michal Sup přišel do Edenu v roce 1995 ze Sparty. Ve Slavii setrval třináct sezón, patřil k tahounům mužstva a vyhrál dva historické tituly. Nejvýrazněji se prosadil v mistrovské sezóně v roce 2003, kdy se mu povedlo nasbírat 40 bodů a ve finálovém souboji rozhodnul celou sérii ve prospěch Slavie. Patří mezi nejvýraznější osobnosti a legendy sešívaných, jeho dres je vyřazen a visí u stropu zimního stadionu v Edenu.

Jak se vůbec zrodil váš přesun ze Sparty k úhlavnímu rivalovi do Vršovic před sezonou 1995/96?
Má poslední sezóna ve Spartě nebyla tolik povedená, o tom svědčí i fakt, že Slavia, která tento ročník postoupila a zahájila první sezonu v nejvyšší soutěži, skončila nakonec v tabulce a celé soutěži výše než my. To odstartovalo na Spartě menší třesk a já se rozhodl, že to zkusím někde jinde. Nakonec jsem přestup upekl přímo s trenérem Slavie Ríšou Fardou a vedoucím Čendou Jirákem.

Co vás k přestupu do Slavie přesvědčilo?
Hlavním důvodem přestupu byl fakt, že na Spartu přišlo po této nevydařené sezóně řada kvalitních hráčů a já začal pociťovat větší konkurenci a cítil jsem menší šanci se probojovat do sestavy.

Jaká byla po příchodu ze Sparty vaše pozice v kabině?
Tenkrát jsem byl ještě mladý, tudíž jsem neměl nějakou rozhodující pozici střelce, spíše jsem byl brán jako levé bránící křídlo.

Jak jste vnímal kolektiv, který se zde tenkrát sešel? S kým jste si rozuměl nejvíce?
Přišla sem také řada nových a kvalitních hráčů, byl tu například Viktor Ujčík, po postupu tu byl také Vladimír Růžička, proto na kolektiv z tohoto ročníku vzpomínám moc rád. Nemohu jmenovat jedince, bavili jsme se jako tým, každý s každým.

Byly pro vás zápasy proti mateřské Spartě speciální?
Zprvu to pro mě byl obrovský nezvyk, jelikož jsem byl odchovancem Sparty, prožil jsem v rudém dresu pomalu celé své mládí, takže změna byla velká. Poprvé jsem změnil dres, tudíž jsem se rozhodně chtěl ukázat.

Právě na svého rivala narazila Slavia v semifinále mistrovské sezony 2002/03. Jak jste play-off prožíval? I vzhledem k faktu, že jste se potýkal se zraněním.
Problém s kolenem přišel až ve finálovém střetnutí s Pardubicemi, kde jsem dostal ránu a byl mimo hru. Play-off je náročné vždycky, hraje se velké množství zápasů, což není žádná legrace, když bereme v potaz, že už máte za sebou základní část, kde se odehraje také velké množství utkání. Poté je zde fakt, že zápasy play off jsou vyhrocenější, rychlejší a jde se nadoraz sil, poté přirozeně přijde únava a vyčerpání.

V posledním, sedmém zápase finálové série proti Pardubicím jste nastoupil s bolestmi v koleni a nakonec jste se postaral o jedinou a vítěznou branku. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to samozřejmě super, hrálo se hodně zezadu, nikdo nechtěl v posledním zápase sezony udělat chybu. Pardubice nakonec jednu jedinou udělaly, spoluhráči puk vybojovali a já proměnil šanci, která mi byla naservírována. Jsem rád, že jsem mohl mít možnost být součástí tohoto pro Slavii historického momentu a jsem za tuto branku neskutečně rád. Je to moje nejdůležitější branka v kariéře, a hlavně tato celá sezona byla má životní, udělal jsem 40 bodů a vybojoval si pozvánku na mistrovství světa ve Finsku.

Oslavy byly určitě velkolepé, že?
Na výhře titulu vnímám oslavu jako to nejkrásnější, člověk pro něco dře, a když se to povede, je nadšením bez sebe. Byl to můj již druhý titul, ale užil jsem si ho mnohem více, byl jsem starší, zkušenější a obecně jsem už za sebou něco málo měl. Oslavy byly krásné, máme na co vzpomínat.

Pojďme k dalšímu titulu o pět let později. Změnila se vaše role v týmu?
Z herního pohledu se moc nezměnila, hrál jsem jako levé křídlo hodně dozadu, bránil jsem, hodně jsem pomáhal bekům. Když se útočilo, tak jsem měl jako třetí útočící hráč velké množství šancí, jelikož se ke mně dost puků odráželo. Dával jsem hlavně góly z dorážek.

Pro vás osobně to byla poslední sezona v sešívaném dresu. Jak na dlouhých třináct ročníků na Slavii vzpomínáte dnes?
Na tuto dobu vzpomínám opravdu rád, protože jsem zde zažil mnoho let. Prožil jsem tady velkou část mého hokejového života. Neříkám, že to bylo úplně vždycky krásné, byly i chvíle, kdy si člověk řekl, že by měl možná již skončit s hokejem. Celkově to ale bylo nádherné období.

Co byste popřál klubu do budoucna?
Určitě úspěch, hodně sponzorů a samozřejmě postup zpátky na výsluní do extraligy, abychom měli možnost vidět Slavii znovu bojovat o přední příčky české špičky.