120 let nejstaršího klubu: Finále 2003 jsem hrál se zlomenou rukou, vzpomíná David Hruška

David Hruška – útočník, který se neodmyslitelně zapsal do historie Slavie. Je podepsán pod oběma extraligovými tituly a třikrát získal v sešívaném stříbrnou medaili. „Na celé období ve Slavii mám krásné vzpomínky a nedám na klub dopustit,“ vzpomíná na své působení v Edenu.

Ve Slavii jste strávil v kuse sedm sezon a byl jste u obou extraligových titulů. Na který moment vzpomínáte nejraději?
Abych byl upřímný, tak se moc často do minulosti v myšlenkách nevracím. Když si na to ale občas vzpomenu, tak je to pěkné. Krásných chvil tam bylo víc a je opravdu těžké vybrat jenom jednu. Mohl bych o tom mluvit hodiny. V té době jsme měli perfektní tým, kde všechno sedělo. Oba tituly byly skvělé. Zkrátka na celé to období mám moc pěkné vzpomínky.

Jak vůbec došlo na váš přestup do Slavie? Kdo vás přivedl?
To si pamatuju dodneška. Tenkrát mě oslovil Vláďa Růžička. Končila mi smlouva v Litvínově, a tak jsem moc dlouho nepřemýšlel. Jednání byla férová a rychlá a byl jsem rád, že to klaplo.

Ještě v devadesátých letech jste zažil titulový hattrick v dresu Vsetína. Pomohla vám tahle zkušenost ve vypjatém finále s Pardubicemi v sezoně 2002/03?
Myslím, že jsem neměl nějakou výhodu. V době, kdy jsem byl ve Vsetíně, jsem toho moc neodehrál. Titulům se Vsetínem nepřikládám takovou váhu, spíš jsem se k nim tak nějak nachomýtnul. Ve Vsetíně to bylo o něčem jiném, ve Slavii jsem měl větší roli v týmu, víc jsem byl na ledě a u prvního titulu v sérii s Pardubicemi jsem dokonce hrál se zlomenou rukou, protože mě trenér v zápasech chtěl.

Jak vzpomínáte na partu, která tehdy ve Slavii byla?
Myslím, že jsme tenkrát měli výbornou partu. Podle mě to bylo tím, že Vláďa Růžička nastavil pravidla, ke každému se choval stejně. Všichni jsme měli stejný metr, ať mladí nebo staří. Mančaft fungoval a bylo to prostě skvěle postavené. Maséři, trenéři, hráči, všechno se to perfektně sešlo a to si myslím, že bylo jedním z hlavních důvodů, proč jsme hráli nahoře. Během těch sedmi sezon, co jsem byl ve Slavii, jsme hráli pětkrát ve finále extraligy. Slavia byla podle mě suverénně nejlepší mančaft v Česku. Skvěle se sešel tým, ale určitě za těmi úspěchy stojí i sponzoři, bez kterých by to nešlo. A velkou roli hráli i trenéři – Vláďa Růžička, asistent Ondra Weissmann a Jirka Kalous, který se staral o letní přípravu.

Jste v kontaktu s někým, s kým jste v sešívaném dresu nastupoval?
Úplně v každodenním kontaktu s nikým nejsem. Občas potkám Radka Dudu, protože bydlím kousek od jeho táty. Hokej ale sleduju a koukám, jak se klukům daří. Sleduju i Slavii. Nejsem ale typ člověka, co by volal starým známým, mám rád svůj klid a vyhovuje mi to takhle.

Zažil jste přesun ze zimáku v Edenu do tehdejší Sazka areny. Jaký jste z toho měl pocit?
Ve finále mi to bylo jedno, nějak jsem to moc neprožíval. Na druhou stranu si ale myslím, že nám ten přesun před finále se Zlínem v roce 2004 uškodil. Sérii se Zlínem jsme prohráli, ale kdybychom zůstali na domácí zápasy v Edenu, tak bychom podle mě titul uhráli. Eden byl zimák s rodinnou atmosférou a samozřejmě, že se muselo přejít do lepší haly. Myslím, že hráči si to zasloužili. Krásně se mi vzpomíná na finále s Karlovými Vary, kdy byla aréna plná až po strop. Přál bych každému hráči, aby tohle někdy zažil.

Nejlepší zážitek? Finále před plnou halou

Slavil se vám titul lépe v rodinném Edenu, nebo ve velké hale v Libni?
Nedá se to moc srovnat. První titul jsme totiž vyhráli v sedmém zápase v Pardubicích, takže ty první oslavy proběhly tam. V Edenu se slavilo až po příjezdu. Druhý titul jsme vyhráli doma, takže z tohohle pohledu byl lepší ten druhý titul. Slavili jsme ho před plnou O2 arénou a to byl velký zážitek. Mohli jsme si užít oslavy s fanoušky, u prvního titulu to tolik nešlo, protože jsme ho slavili v Pardubicích.

V roce 2008 jste byl nejlepší nahrávač play-off. Bral vás tým jako lídra?
Lídrů bylo v týmu v té době víc. Já jsem měl štěstí, že jsem hrál v dobré formě. Všechny lajny nám ale fungovaly perfektně a potom z toho vypadly individuality. Mně se v tu dobu dařilo a měl jsem štěstí na spoluhráče, kteří moje nahrávky proměňovali. Rozdílových hráčů bylo ale ve Slavii víc a myslím si, že to tak má být.

S kým jste si ve Slavii nejvíc rozumněl na ledě?
Já jsem většinu čas hrál s Pepíkem Beránkem na centru a na levém křídle se u nás vystřídalo několik hráčů. Nejdřív tam hrál Milan Antoš, potom Marek Tomica a nakonec Míša Vondrka. Takhle nějak se to tam protočilo. Se všemi z nich se mi hrálo výborně. Jsou to skvělí hokejisté a neměli jsme spolu problém.

Kterého slávistického titulu si ceníte více?
To je těžká otázka, takhle asi úplně nevím. Každý z nich má stejnou váhu a oba dva řadím hodně vysoko. Určitě si jich obou cením stejně.

Na Vláďu Růžičku nedám dopustit

Jak vzpomínáte na trenéra Vladimíra Růžičku?
Vzpomínám na něj moc rád. Nikdy jsem s ním neměl problém, ke všem se choval férově i po lidské stránce. Nenechal bych na něj dopustit a neřekl bych o něm křivé slovo. Na Slavii se vystřídalo hodně hráčů a já jsem měl to štěstí, že jsem s ním strávil celých sedm let a bylo to s ním vždycky bez problémů. Vím, že někdo s ním má problém a nemůže mu přijít na jméno, ale to nikdy nebyl můj případ. Nikdy jsem s ním neměl žádný konflikt a dodneška na něj rád vzpomínám.

Čím si myslíte, že si získal kabinu, aby podávala takové výkony?
Myslím, že to bylo tím, jak se ke všem hráčům choval férově. Nikdo pro něj neznamenal víc než ostatní. Vedle toho taky nikdy nekritizoval hráče do novin. I když někdo zahrál špatně, tak to nikdy neventiloval na veřejnost, ale vždycky si to s hráči vyříkal mezi čtyřma očima. Taky hráče nešpehoval v jejich volném čase. Zajímalo ho jenom, abychom přišli na tréninky a zápasy stoprocentní, ale nic víc. Tak by to mělo podle mě být. Proto za ním hráči šli a byli pro něj ochotni udělat na ledě maximum.

Po pauze jste se do Edenu vrátil v první sezoně po sestupu z extraligy. Jak se ten příchod zrodil?
Tenkrát jsem končil v Karlových Varech, kde jsme neměli dobrý začátek. Domluvili jsme se na ukončení smlouvy a kontaktoval mě pan Bukač, jestli bych chtěl zpátky do Slavie. Já jsem samozřejmě souhlasil, protože jsem chtěl pomoct týmu zpátky do extraligy. Na ten rok taky vzpomínám rád, jen je škoda, že se nám nepovedlo to dotáhnout do konce. Chyběl nám krůček. Myslím, že klíčový byl v baráži zápas s Litvínovem doma, kdy jsme vedli 3:0 a nakonec jsme prohráli v prodloužení. Tím se to zlomilo a nedokázali jsme to dotáhnout. Kdybychom tenkrát postoupili, tak by Slavia podle mě dodneška byla v extralize.

Jste teď nějak ve spojení s hokejem?
Loni jsem trénoval v Sokolově žáčky a byl jsem i u juniorky. Jako hráč jsem pomohl Chebu postoupit do druhé ligy. Tam jsem chvíli taky trénoval, ale bohužel jsem se potom přestěhoval a měl jsem to s dojížděním náročné, takže jsem od toho upustil. Pak ale začala korona, takže bych stejně musel přestat. Ale v kondici se udržuju a až se uklidní situace s tou nemocí, tak bych se chtěl k hokeji vrátit.

Takže uvažujete o kariéře trenéra?
To určitě ne, seděla by mi spíš role asistenta. Hlavní trenéři to mají v dnešní době náročné. Hokej je dneska někde jinde, než byl za nás před patnácti lety. Dbá se na prvky, které se dřív nebraly jako důležité. Člověk na to musí mít připravenou hlavu a musí sledovat moderní trenérské trendy. Na to já moc nejsem a ani to není můj obor. Být ale někde jako asistent nebo trénovat malé kluky, tak to určitě jo, tomu bych se nebránil.

Když Slavia vítězí, mám radost

Kdyby se s takovou nabídkou ozvala Slavia, tak byste kývl?
Jasně. (směje se) Jak říkám, dění v extralize a první lize sleduju a mám o tom docela přehled. Takže je možné, že bych se nechal přemluvit. Ale na druhou stranu mám rád svůj klid a sám bych se do ničeho velkého nehrnul.

Sledujete, jak se Slavii daří?
Sleduju ji a jsem rád. Teď mají nového sponzora, Jirka Veber dělá sportovního manažera a myslím, že jsou teď kolem toho lidi, co mají hokej rádi. Když se tam dostanou finance, tak by se mohli dostat zpátky nahoru, ale je to hodně těžké. Na Slavii ale vzpomínám hezky, sleduju, jak se klukům daří a když vítězí, tak z toho mám radost.

Co byste Slavii popřál k jejímu jubileu?
Určitě by jí popřál všechno nejlepší, ať se klubu daří a ať jsou všichni kolem šťastní a ať jsou kluci zdraví. Samozřejmě bych jí přál, ať se vrátí tam, kam patří. To je asi moje největší přání. Moc rád vzpomínám na dobu, kdy byla Slavia v extralize a bylo by pěkné ji tam, znovu vidět. Přál bych to i fanouškům, kteří byli vždycky perfektní a všude za námi jezdili. Za to bych jim chtěl ještě jednou takhle poděkovat.