120 let nejstaršího klubu: Ve Slavii jsem vydržel nejdéle, vzpomíná mistr světa Kucharčík

Tomáš Kucharčík zamířil do Slavie po nepříliš povedeném angažmá v Plzni v sezoně 1995/1996. V sešívaném dresu strávil pět sezon, kdy pokaždé tým bojoval o účast v play-off. „Ve Slavii jsem byl spokojený, pět let v Edenu byla nejdelší doba v jednom dresu v mé kariéře,“ říká bývalý výborný centr, jehož hráčské působení ve Slavii vyvrcholilo účastí na mistrovství světa 1999 a ziskem zlaté medaile.

S hokejem jste začínal v rodné Vlašimi, jaké podmínky jste v začátcích v menším městě měli?
Podmínky byly podobné jako jinde. Mládežnický hokej byl v té době dost podobný, samotný sport se spíše odehrával mimo tréninky, což bylo dáno také tím, že sezona byla docela krátká. K dispozici byla ve většině případů pouze otevřená venkovní kluziště. Hráli jsme od konce září a končili jsme v únoru. Pět měsíců jsme byli na ledě a zbytek roku jsme se věnovali jiným sportům jako fotbal, bandy hokej apod. Sport byl hlavní zábavou, totéž se nedá úplně tvrdit o dnešní době, kdy mají děti i jiné možnosti.

Od jakého momentu jste začal přemýšlet o tom, že byste se chtěl hokejem živit?
Z jedné strany to bylo dáno socialismem. Postupem času začal člověk vnímat, že pokud by se chtěl dostat za hranice za lepším životem, tak mu to sport mohl umožnit. To bylo ale, až když měl člověk trochu rozumu po pubertě.

Do té doby měl člověk nějaké sny, které se sbíraly z televize z úspěchů národního týmu. Zejména v letech 1977, když jsme byli mistři světa a 1978, když se konalo mistrovství světa v Praze. Tehdy jsem začínal s hokejem. Další motivací pro mě byly příběhy našich hokejistů. Četl jsem knihy o bratrech Holíkových a o panu Holečkovi, kteří popisovali své hokejové zážitky. I tam vznikala touha zažít podobné úspěchy.

Následoval přestup do Mladé Boleslavi, kde jste působil v dorosteneckém věku, vzpomínáte si na tento přesun?
Tehdy byl hokej dobře organizovaná činnost. Ve větších městech existovala tréninková střediska mládeže, mezi které právě Mladá Boleslav patřila. Bylo to něco ve stylu dnešních mládežnických akademií. Trenéři ze středisek pak skautovali kluky z menších oddílů. Zástupci Mladé Boleslavi tehdy dorazili až k nám domů, a protože přišli první, tak jsem s jejich nabídkou souhlasil.

Takže i v Boleslavi jste měli k rozvoji dobré podmínky?
Jelikož byla Boleslav tréninkové středisko mládeže, tak tam podmínky byly dobré. Klub nám zařídil internát a dal nám na výběr možnost několika škol. Z Vlašimi se tenkrát odcházelo spíše do Kladna. Já jsem byl jeden z prvních, kdo šel do Boleslavi. Myslím si, že to nebyla špatná volba.

Poté vás čekala vojenská povinnost, nejprve jste zamířil první rok do Tábora, kde jste se zviditelnil a poté do Jihlavy, bylo z vašeho pohledu důležité, že jste se postupnými kroky dostával nahoru?
Já jsem začal hrát postupně mezi dospělými již v sedmnácti letech, kdy jsem nakoukl do první národní hokejové ligy v Boleslavi. Vojna byla předěl. Bylo pro nás důležité se dostat na vojnu, kde se hrály hokejové soutěže. Pořád byla možnost pokračovat v hokejové kariéře. I Richard Žemlička začínal ve druhé národní hokejové lize a udělal velkou kariéru.

Hodně mi pomohla také letní příprava na vojně, kdy jsem se mohl soustředit pouze na hokej. V dresu Jihlavy jsem pak začal hrát extraligu a postupně se dostal také na draft. To mi hodně pomohlo dostat se do velkého hokeje.

Co bylo hlavním důvodem, že si vás Jihlava vyhlédla, hrálo roli to, že jste již měl zkušenosti s dospělým hokejem?
Jak jsem říkal, tak důležitým momentem byla letní příprava před touto sezonou. Říkalo se, že jsem šikovný, ale nebyl jsem úplně silný. Fyzicky jsem to léto dospěl a po pár zápasech v první národní lize jsem měl na stole čtyři nabídky do extraligy. Tehdy zvítězila Jihlava, protože jsem mohl hrát extraligu hned. Jinde bych musel čekat ještě půl roku. Jihlava pro mě nebyla špatná volba, protože v té době mužstvo trénoval Jaroslav Holík, který dával šanci mladým hokejistům.

V Jihlavě jste v roce 1991 vybojovali titul. Jak na mistrovskou sezonu vzpomínáte?
Titul pro mě byl část splněného snu. Jako mladý kluk jsem to tolik nevnímal a nebyl jsem ten hlavní, kdo se o to zasloužil. Byl jsem součástí týmu, kde byla taková jména jako Petr Vlk, Libor Dolana nebo Bedřich Ščerban. Člověk se mohl od těchto hráčů mnoho naučit.

Poprvé jste oblékl reprezentační dres v sezóně 1992/1993, bylo to nejvíce, čeho se tady v Čechách dalo dosáhnout?
Někteří kluci přemýšleli o NHL, ale moc jich nebylo, protože to znamenalo opustit rodinu. Samozřejmě pro některé svobodomyslnější a ty, kteří měli podporu, to bylo jednodušší. Já jsem takto nepřemýšlel. Pro mě byl sen si zahrát za národní mužstvo, a to se mi splnilo.

Draftován jste byl až v roce 1991. Měl jste předtím nějaké indicie, že by to mohlo ještě vyjít?
Já jsem vlastně ani nevěděl, že jsem byl draftovaný. Měl jsem odehráno nějakých dvacet zápasů v extralize a přišlo to velice rychle. Poté mi volali nějací lidé, kteří mě chtěli zastupovat, ale já jsem o mém výběru ani nevěděl. Později za mnou jezdil skaut Toronta, který mě zřejmě viděl v některém zápase. Zpětně jsem ale o mém draftu informace nesháněl.

Zkoušel jste to následně i za mořem v Kanadě, proč to tam nevyšlo?
Draft proběhl po mistrovské sezoně 1991 a extraliga v tu dobu byla hodně sledovaná, protože se otevřely hranice a nové možnosti. Ve finále proti nám nastoupil Litvínov v sestavě s Robertem Langem, Jiřím Šlégrem nebo Martinem Ručinským, kteří poté měli skvělou kariéru v NHL.

Po tomto ročníku mi začaly chodit pozvánky na zámořské kempy, které chodily dva roky. Situaci jsem probíral s agentem panem Henyšem, který říkal, že pozvánky nebudou chodit věčně. Ten mi navrhl, abych se do Kanady podíval. Mým snem hrát v Kanadě ale nebylo, vyhovovalo mi být v Čechách. Přesto k tomu potom došlo a Jihlava mě nechtěla uvolnit, takže jsem v té době odešel na hostování do Plzně, která mě pustila.

Moje vize byla taková, že se do Kanady pojedu podívat abych věděl, jak to tam chodí. Dopadlo to tak, že si mě tam chtěli nechat a po měsíci jsem seděl v kabině hlavního týmu při posledním vyřazování hráčů. Jednalo se o tom, jestli tam zůstanu, ale vzhledem k tomu, že jsem neuměl jazyk, tak jsem se rozhodl vrátit domů. Musel jsem ale podepsat smlouvu, že se po konci sezony v Čechách vrátím zpět na farmu. Hokej mě tam ale příliš nezaujal, chtěl jsem hrát na puku, ale v AHL to bylo hlavně o síle. Byl to jiný hokejový svět, který mi příliš nevyhovoval.

Po zkoušce v zámoří jste se vrátil do Plzně. Pak se ale poprvé protkala vaše kariéra se Slavií, co tehdy rozhodlo pro celek z Edenu?
V Plzni jsem byl nespokojený, protože tehdejší mužstvo nemělo žádné ambice. Z Jihlavy jsem byl zvyklý na vysoké cíle. Polovina hráčů se chtěla dostat do národního týmu. To mi v Plzni trochu chybělo. Ve třetí sezoně jsem vedení požádal o to, jestli by mi nenašlo nové angažmá. Ozvala se Slavia a za to jsem byl rád.

Ve Slavii jste prožil několik sezon. Dá se považovat za vrchol tohoto období účast na MS 1999?
Určitě. Pro mě to byl sen zahrát si na mistrovství světa. Slavia se po postupu do extraligy stabilizovala v nejvyšší soutěži. Vždycky jsme bojovali o účast v play-off. Byl jsem zde spokojený a vydržel jsem v Edenu pět let, což bylo nejvíce v jednom klubu v mé kariéře.

Jak na mistrovství světa, které završilo zlatý hattrick, vzpomínáte?
Vzpomínky jsou krásné. Byl jsem součástí skvělého týmu, ta konkurence byla v té době neskutečná. Konkrétně i na mém postu centra. Jirka Dopita, Pavel Patera, David Výborný. Přijeli i kluci z NHL. To, že jsem se dostal do výběru, byl pro mě trochu zázrak. Od začátku šampionátu jsem nenastupoval. Dostal jsem se do hry až v rozhodující fázi turnaje v semifinále a ve finále. Vnímám to tak, že jsem byl součást týmu. Nebyl jsem ten, kdo by tam rozhodoval. Zlatá medaile je ale pochopitelně hezká a jsem rád, že jsem to mohl zažít.

Finsko bylo to nejlepší, co mě v kariéře potkalo, říká Kucharčík

Následoval přesun do zahraničí, konkrétně do Finska. Měl jste v tu dobu i jiné nabídky?
Po zkušenosti v Kanadě se mi úplně do zahraničí nechtělo. Situace se ale tak vyvinula. Nikdy jsem neměl agenta, pouze když jsem byl v Kanadě. V Evropě jsem to řešil spíše sám za sebe. Slavia se tehdy domluvila s jiným agentem, a i když jsem měl smlouvu ve Slavii, tak mi nabídli Finsko. Po delším přemýšlení jsem se rozhodl vyzkoušet angažmá v zahraničí ještě jednou.

Co rozhodlo pro vaše angažmá ve Finsku?
V té době se mi finský hokej velice líbil. Setkával jsem se s ním v národním mužstvu. Když jsme proti Finům hráli, líbilo se mi, jak jsou pohybliví a rychlí. Bylo to pro mě velké lákadlo. Viděl jsem, že kluci, se kterými jsem hrál jako Tomáš Vlasák, Vladimír Machulda nebo Roman Šimíček, tak se jim ve Finsku dařilo. Řekl jsem si, proč bych nemohl být úspěšný i já. Nakonec se ukázalo, že to bylo nejlepší, co mě v kariéře potkalo.

V roce 2001 a 2002 jste v HPK získal bronzovou medaili, v té druhé sezóně jste navíc nastřílel nejvíc branek v SM-liize a stal se nejproduktivnějším hráčem. Považujete finské období za vrchol své kariéry?
Každý rok jsme hráli minimálně semifinále play-off. HPK byl spíše provinční klub. Rozpočtem jsme nemohli konkurovat třeba Jokeritu. Tým se ale vždy dobře poskládal, byli tu i dobří trenéři. Vedl nás Jukka Jalonen, který je dle mého názoru jeden z nejúspěšnějších trenérů v Evropě. Vyhrál mistrovství světa do dvaceti let i dospělých. Vyhrál finskou ligu s HPK, trénoval i v Petrohradě.

Ve Finsku to funguje jinak. Nastavení je nesrovnatelné s naším prostředím. Hlavně ve smyslu respektu a nasazení k práci. Ve většině případů tam všichni, kdo pracují pro klub, táhnou za jeden provaz. Hämeenlinnan je padesátitisícové město. Lidé tam hokejem žili a dělali maximum proto, aby se hráči cítili komfortně.

Zajímavé je i srovnání finské a české nejvyšší soutěže. Když jsem hrál v Česku, tak zápasy nároďáku byly dvakrát rychlejší než v extralize. Ve Finsku vám pak přišel mezinárodní hokej malinko pomalejší, protože SM-liiga byla velice rychlá.

Mrzelo vás, že i po produktivních sezónách ve Finsku nevyšla nějaká další účast na MS v národním týmu?
Měl jsem odjet na MS 2002, ale protože se mi narodil syn, tak jsem účast odmítl. Pak jsem sice do přípravy ještě přijel, ale byl jsem ze sezony dost unavený a po konzultaci s trenérem jsem usoudil, že bych týmu příliš nepomohl. Takže to byl takový souběh více okolností.

Na závěr kariéry jste procestoval několik zahraničních štací, proč tomu tak bylo?
Po angažmá ve Finsku jsem se vrátil do Znojma, kde jsem si zranil koleno a od té doby už to nebylo stoprocentní. Poté jsem působil ve Švédsku, ve Švýcarsku a v dalších zemích. Třeba už to nebyla nejvyšší soutěž, ale ten sport mě pořád bavil. Hledal jsem způsob, jak si prodloužit kariéru. I za to jsem rád, protože jsem mohl poznat spoustu lidí a také to, jak se žije v různých zemích. To byla do života také dobrá zkušenost.